www.TOTALITA.cz

Ideové působení v dětském vysílání


Co to dneska slavíme? Výprava za světlem

"inspirativní pořad pro mateřské školy
dramaturg: Nataša Krempová

 

(podstatná pasáž)

 

Učitelka Jana:
Už jste si vůbec někdy představili, co by bylo, kdyby nebylo? Kdyby nebylo světlo? Já vám to předvedu. Malé kouzlíčko s cvičeným vypínačem. Vypínáčku posloucháčku, vypni se? Tak vidíte a hned nevidíte.



Holčička Lucie:
Jano, rozsviť, já se bojím.



Jana:
Lucinko, snad by ses nebála tmy?



Lucie:
Já jsem se jenom lekla. To nic.



Jana:
Alespoň vidíte, že světlo stojí za povídání. Kde se světlo bere?



Chlapeček Karel:
Ze slunce.



Holčička Karolína:
Nebo z měsíce, ale to míň.



Chlapeček Jarda:
Měsíc nesvítí. To on neumí. Jen se na něm odráží světlo slunce.



Karolína:
Stejně jsem viděla, jak svítí.



Chlapeček Franta:
Žárovky svítěj.



Holčička Iveta:
Nebo svíčka.



Jana:
K čemu myslíte, že takové světlo je?



Franta:
Aby lidi viděli.



Karel:
Aby se nebáli jako Lucie. Třeba strašidel.



Jana:
Já když jsem byla malá, strašil mě dědeček Hadryfouskem. To bylo strašidlo, které přicházelo, když jsem si nechtěla uklízet své věci, prostě když jsem zlobila. Ve skutečnosti přece žádná strašidla nejsou. Vymysleli si je lidé. Víte co, zkusíme si taky nějaké vymyslet, chcete?



Jana:
Když si lidé strašidla vymýšleli a ještě se jich báli, protože nevěděli, že ve skutečnosti žádná strašidla nejsou, představovali si samozřejmě, že strašidla žijí ve tmě, v noci. Ještě jsem neslyšela, že by někdo potkal strašidlo ve dvě hodiny odpoledne. To znamená, že tmu neměli lidé, stejně jako naše Lucie, nikdy moc rádi. Třeba jste slyšeli pohádku o království ve tmě.



Karolína a Iveta:
Ne, neslyšeli.



Jana:
Vypráví se v ní o jedné zemi, kterou jakýsi zlý čaroděj začaroval do tmy. Všichni lidé v té zemi žili v husté tmě a jenom sám čaroděj směl vycházet nahoru na světlo.

To se ví, že se našel mezi ostatními takový člověk, který dokázal pro sebe i pro ostatní najít cestu ke slunečním paprskům. Nebylo to snadné. Museli přemoci stráže a hlavně se vypořádat s mocným kouzelníkem. Ale protože šli všichni a všichni opravdu moc chtěli uvidět světlo, podařilo se jim to.

Víte, že je to vlastně trochu i pravda? Že se něco podobného na světě stalo?



Jarda:
Kde?



Jana:
Stalo se to v Rusku, to je v dnešním Sovětském svazu a té cestě za světlem se říká Velká říjnová socialistická revoluce. Pamatujte si to, je to svátek, který slaví všichni pokrokoví lidé na světě.



Karolína:
Jak to tehdy bylo? Oni žili opravdu ve tmě? Před tím?



Jana:
Ne, opravdu, ne, ale bylo to podobné, možná ještě horší. Lidé neměli co jíst, do čeho se oblékat. Museli těžce pracovat od rána do večera a za práci nedostali téměř žádnou odměnu. Žili v zimě, v bídě a v nedostatku. Nikdo je neučil číst ani psát, nikdo se nezajímal o jejich život, ale o to, aby toho dost odpracovali. To byla tedy ta tma.

Ale jestli chcete vědět víc, podíváme se do našeho vševěda.



Karel:
Já bych se zeptal Rudolfa. Ví stejně nejvíc.



Jana:
Možná máte pravdu. Co myslíte vy, kouzelný Rudolfe?



Pohádkový dědeček Rudolf:
Já myslím, že bychom si případně, tedy jestli vám čas dovolí, popovídat - ostatně, neviděli jsme se už drahně času.

A to víte čas, čas to je pro nás kouzelné bytosti cestující časem velice cenná věcička. Ale pro vás, to se rozumí, si kouzelný Rudolf čas vždycky udělá.

Na co jste se tedy, jaksi, chtěli zeptat?



Franta:
Na svátek, který teď slavíme.



Rudolf:
Á, zajímavé, velice zajímavé - Velká říjnová socialistická revoluce! Byl jsem v Petrohradě tehdy - tak se totiž město, kde k revoluci došlo, jmenovalo - zajisté, byl jsem při tom.

Lidé moc trpěli a vzbouřili se. Rozhodli se, že ihned všechno změní, že budou od té chvíle žít ve své zemi tak, jak sami chtějí. Tomu se říká revoluce.



Karolína:
Čemu?



Rudolf:
Přece tomu, když něco změníš tak, aby to bylo takové, jaké chceš. Když nečekáš, že se to nějak zásadně změní samo.



Karolína:
Aha. A byl tam v tom...



Franta:
V Petrohradě...



Karolína:
No, v tom Petrohradě... byl tam taky někdo, kdo vymyslel, jak to udělat? Jako v té pohádce?



Rudolf:
Jako v pohádce? Hm... vidíš a byl. Jmenoval se Vladimír Iljič Lenin a byl to vzácný člověk.

Jeden z největších, jaký kdy po Zemi chodil. To on tehdy vymyslel, jak to udělat a taky lidi vedl. Ale i tady platilo - jenom proto, že s ním všichni ostatní chtěli jít, jenom proto, že mu věřili a že s ním šli - jenom proto zvítězili.



Franta:
Dobře, ale nechápu proč se říká "říjnová revoluce" a slavíme ji 7. listopadu. Bylo to v říjnu nebo v listopadu?



Rudolf:
To je takový háček. Podle kalendáře, který se tehdy v Rusku používal, to bylo v říjnu a tak se říká "říjnová revoluce", ale podle našeho kalendáře to bylo 7. listopadu, a proto tenhle svátek slavíme 7. listopadu.

Právě 7. listopadu dal křižník Aurora svým výstřelem povel k útoku na Zimní palác, kde byli ukryti dosavadní vládci země.



Karel:
Co to znamená Aurora?



Rudolf:
Aurora byl křižník, tedy bitevní loď, ale jestli chceš vědět, co znamená to slovo Aurora - tak to je Jitřenka, něco jako "první hvězda" nebo svítání. Vždyť to, že se lid v Rusku ujal vlády bylo tehdy opravdovým svítáním světa.



Lucie:
Co je s tou Aurorou dneska?



Rudolf:
To město, kde revoluce začala, tedy ten Petrohrad, přejmenovali na Leningrad - právě po Leninovi, který byl otcem celé revoluce.

A v tomhle Leningradě, který je dnes velikým a moderním velkoměstem stojí na řece Něvě onen stařičký křižník Aurora. Stalo se z něj muzeum. Každý kdo do Leningradu přijede, může se jít na Auroru podívat.



Karolína:
A ten Zimní palác, ten ještě stojí?



Rudolf:
Ale to víš, že stojí. Je to moc veliký a moc krásný palác.



Karolína:
A kdo v něm teď bydlí?



Rudolf:
Obrazy. Krásné obrazy z celého světa. Každý, kdo Leningrad navštíví, spěchá si zdejší obrazy prohlédnout.



Děti:
Jano, pojedeme tam, viď, že tam pojedeme?



Jana:
Někdy určitě. Až budete větší, však je to pořádný kus cesty.



Franta:
A zažil jste tam, Rudolfe, něco kouzelného? Jste přece trochu kouzelný, ne?



Rudolf:
To jsem, to se ví, že jsem. To všechno, co jsem tam zažil bylo přece kouzelné, ale ty myslíš něco jako... a vidíš, máš pravdu, vždyť já tam zažil i pohádku.

Jestlipak víte, že večer, když vy jdete spát, listy na stromech si povídají. Je to pravda a já to musím vědět, protože jsem je kolikrát poslouchal, jak si šeptají a klevetí temnou nocí.

Někteří lidé říkají, že to v korunách stromů spolu rozprávějí malí listoví skřítci. Ale co je na tomhle pravdy, to už vám nepovím. Jeden tomu chce věřit, druhý ne. A já? Inu, jen tolik prozradím, že chodívám tuze rád vyprávění z korun stromů naslouchat. Tohle jsem tam taky uslyšel a tak ho dávám dál.

Na samém okraji vesnice, před domkem s doškovou střechou, ve kterém bydlel stařeček se stařenkou, stála bříza. Stařečkové měli jen tři slepičky, co jim snášely každý den tři vajíčka, samovar, ze kterého vytékal dobrý horký čaj a svá předobrá srdce.

Na lavičce, co byla pod tou krásnou bílou břízou, sedávali stařeček se stařenkou každý den a pozorovali svět okolo.

V koruně břízy žili tehdy dva listoví skřítci - Fao a Goe. Přelétávali z větve na větev a ševelili si své skřítkovské zprávy.

Taky tu bydlila jedna pěnkavčí rodinka. Listoví skřítci často hlídali pěnkaví miminka, když jim rodiče odlétali pro červíčky a pěnkavy jim za to nosily čerstvé zprávy o tom, co se kde v korunách stromů ševelí.

Stařeček, co sedával dole na lavičce, často říkal: Jednou bude na světě dobře, pro všechny a po právu. Jako bych to, babičko, zaslechl mezi listy téhle naší břízy. Ona se toho ještě dočká.

Listoví skřítci Fao a Goe se zase dívali dolů na stařečky a říkali si: Na světě je lepší být skřítkem jako jsme my a procházet se po listech. Na lidi moc radosti nezbude. Tenhle svět pro lidi není.

Ale potom došlo k té nejzvláštnější příhodě od chvíle, kdy břízu zasadili. Pěnkavák i pěnkavka přilétli celí rozčepýření: Stal se zázrak! Celý svět už o něm ví, jen vy tu spíte, jako by nic!

Skřítci se rozzlobili: "Kdo tu spí? To se vám to tváří chytře, když máte křídla, co?" Ale pěnkavy je ani neposlouchaly: "Zázrak, učiněný zázrak! Nejdřív z lodi vystřelili a potom dali - všem po právu! Od téhle chvíle bude všem poctivým v téhle zemi dobře."

"I těm dole?", zeptal se skřítek Fao a ukázal na klimbající stařečky na lavičce. "Těm taky", odpověděly pěnkavy. To je dobře - pomysleli si skřítci, hned si v duchu dodali - Měli bychom taky něco udělat, nějak jim to dát vědět... No jo, ale jak? Skřítek s člověkem mluvit nesmí.

Skřítci přemýšleli. "Jsme listoví skřítci, ne? Kouzelní listoví skřítci", řekl Goe a mrkl levým okem. "Jasně", odpověděl Fao a mrkl pravým okem, jako že jsou domluveni. A v té chvíli toho podzimního večera všechny listy na krásné bílé bříze zežloutly a proměnily se ve zlato.

Bříza svítila a zářila a cinkalo to v ní jemně, jako když bijí luční zvonky. Stařečkové se probudili. "Zázrak", zvolala babička. "Ba ne, žádný zázrak", usmál se stařeček, "co jsem, babičko, říkal - jednou bude dobře pro všechny a po právu. A zrovna je to tu a my se toho dočkali. Svět právě teď začíná být pro lidi."

Listoví skřítci Fao a Goe se blaženě zavrtěli a v koruně své břízy, a protože i jim bylo sladce u srdce, chystali se spokojeně k zimnímu spánku.



Iveta:
Je to pravda, že se pak už měli všichni dobře?



Rudolf:
Všichni ne. Jenom ti, co se pustili s chutí do práce.



Jana:
Což platí i pro nás. A jestlipak víte, jakým způsobem slavíme říjnovou revoluci my, u nás?

Nevíte? No přece lampiónovými průvody. Každý si nese svůj kousek světla. Co říkáte, půjdeme taky?


 

KONEC

Vyrobila Československá televize Praha, Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež

1980

 

stopáž: 25 minut,
vysíláno: 3. 11. 1985



související texty:

o Velké říjnové socialistické revoluci

o osvobození Prahy v květnu 1945


kultura zaživa pohřbená - televizní tvorba

období normalizace - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.