www.TOTALITA.cz

Obyčejná rodina - příběh Karla Hrabáka

Z rodinné pozůstalosti jsem si dovezla dokumenty. Jedná se o odpověď na prosbu o propuštění, či zmírnění trestu pro mého otce (1897-1964), kterou jsem psala v roce 1954 ve svých devíti letech, a dále jediný dopis našeho táty z pracovního tábora v Banské Bystrici. Originál dopisu, který jsem psala ministru spravedlnosti se nezachoval, byl psán pouze jednou, a to mou dětskou rukou psacím perem. Rovněž tak se nedochovala žádost o milost, ani zamítavá odpověď prezidenta republiky, na kterého jsem se podle rady sekretariátu ministra spravedlnosti obrátila. Velmi jsem nechtěla, doma mě donutili. Ač malá, cítila jsem velké ponížení. Dokud žila matka (1915-2002), nesměla se ona "Pandořina skříňka" s bolestnými vzpomínkami otevírat. Poskytuji k tomu následující osobní svědectví.



zlatník - hodinář

Co mi paměť sahá, drobnosti z tátova zlatnického a hodinářského obchodu, jako kónický měřák na prstýnky s červeně lakovaným kulatým držátkem, či svazek kovových kroužků, kterými se měřila síla prstů, patřily k mým nejstarším hračkám. Také rozmotávání zlatých jemňounkých řetízků, s přívěsky s andělíčky. Tyto věci jsou v mé paměti součástí krátkého šťastného dětství, stejně jako vydlabaná tykev či dřevěná zdobená lžíce, otcovy památky na první světovou válku v Albánii.


Velkoobchod se součástkami pro hodináře zřídil otec se svým bratrem v roce 1918 a zlikvidoval v roce 1939, pak byl komisionářem různých hodinářských firem, od roku 1950 byl zaměstnán jako úředník v n. p. Tatra v Praze.


Otec zakládal druhou rodinu ve vyšším věku s jistotou a úmyslem všechny, hlavně manželku a děti - mne a o šest let mladšího bratra - zabezpečit. Měnová reforma v roce 1953, při které přišel i o životní pojistky, které měl i na nás děti uzavřené, to byla další a velká rána, která jej zdrtila. O lživé komunistické propagandě mi říkal otevřeně. Jsem mu za to velmi vděčná.


Vzpomínám, jak byl táta, známý svými názory jako tzv. "reakcionář", při politických procesech v padesátých letech zděšen a stále opakoval: “Jak je to možné. Co nás čeká? Jsou schopni všeho. Vždyť jsou to všechno komunisté! Komunisti popravují komunisty! Co jen čeká nás?”





Karel Hrabák

Karel Hrabák




zlom

V roce 1953 jej někdo udal. Schoval si totiž po odevzdání obchodu při znárodnění u někoho část svého zlatého zboží a hodinek a postupně je odprodával, aby mohla rodina slušně vyžít. Vím, že jsem si říkala v poledne po příchodu ze školy, když jsem viděla ty pány v kožených kabátech, jak se nám hrabou ve skříních, proč mi to zlato, nebo co hledají, naši nestrčili do školní tašky, že by to nenašli!!! Kdyby nás po dobu, kdy otec byl ve vězení, neživila jeho dcera z prvního manželství, která se k nám i se svou rodinou nastěhovala, nevím jak bychom dopadli.


Že odprodával (SVÉ!) zboží, které měl ukryté a neodevzdal je n. p. Chronor, otec byl rozsudkem z 8. 4. 1954 odsouzen pro tr. činy ohrožení zásobování a ohrožení devizového hospodářství (jsou tam ještě další §§, celkem sedm stránek) k 20 měsícům odnětí svobody a peněžitému trestu 2.000 Kčs (nebo při nezaplacení navrch jeden měsíc). Kufr měl schovaný u nějaké příbuzné či znamé Bláhové, ona byla členka KSČ a tu osvobodili, i když se prokázalo, že věděla co v kufru je. Rozsudek je společný.


Otec byl věřící člověk. Věřil že nás Bůh ochrání. Taky věřil že zlo, které komunisté napáchali dojde potrestání. Často o tom mluvil. Nedočkal se a nedočkaly jsme se ani my, děti. Nedočkal se nikdo.



vězení

Ve vyšetřovací vazbě byl dlouho, kde zpočátku, nevíme přesně. Nesměl psát. Vím o Opavě, dále snad Jablunkově či Karlovicích. Byl převezen do Banské Bystrice, pracovní tábor byl tehdy součástí vazební věznice. Mimo vazbu strávil pouhých posledních 88 dní. Po jejím skončení přišel první a jediný dopis. Matka se do Banské Bystrice vydala na návštěvu, ačkoli měla věc předjednánu, setkání s manželem jí nebylo umožněno. Členové KPV mi potvrdili, že do Banské Bystrice byli umísťováni tzv. "bývalí" (drobní řemeslníci a obchodníci), kteří dostali relativně krátkodobější tresty, například za tehdejší trestný čin ohrožení devizového hospodářství, ohrožení zásobování, anebo, třeba jako konkrétně můj otec, za přestupek obchodní činnosti.


Dopis psal otec z pracovního tábora v Banské Bystrici, kde byl kamenolom. Ovšem v jeho věku 57 let byla tato těžká práce za hrozných podmínek vražedná. Otec projevil obrovskou osobní statečnost a vůli, což jsem tehdy nechápala. V pracovním táboře utrpěl těžký úraz - narazil do něj vozík s kamením a rozdrtil mu bok, potom strávil tři měsíce ve vězeňské nemocnici. Možná naštěstí? Rozsudek "Jménem republiky" zněl na 22 měsíců. Na základě prezidentské amnestie z 4. května 1953 mu byl trest snížen USNESENÍM z 25. května 1954 o osm měsíců.


Dluh státu - daň ze zabaveného majetku – mu ovšem zůstal. Padla na to celá otcova pozdější výplata v cemetárně Radotín a ani to nestačilo - dluh platila ještě po otcově smrti v roce 1964 matka, neboť se dědil.


Po více než roce se nám tedy zmrzačený táta vrátil, ale o věznění nemluvil - až na jednu větu, kterou opakoval stále dokola: „My jsme nebyli političtí, nás aspoň nemlátili.“ Přemýšlím, co vše nám táta raději neřekl, neboť matku, i svou rodinu velmi miloval. Musel zažít hrozné věci, ať sám, či na jiných spoluvězních, hlavně ve vyšetřovací vazbě.



Vím určitě, že po zatčení jej nechali na VB na Nádražní v Praze stát celou noc nahého venku na nádvoří u zdi. Tehdy jsem nevěděla, jaká zvěrstva se dějí, jen to, že otcovi přátelé, rovněž živnostníci, umírali na mrtvici či infarkt jeden za druhým. Vzpomínám na jména Přáda a Pelda. Tato, přede mnou asi nechtěně sdělená skutečnost mne šokovala, zůstala mi v paměti navždy. Patrně ji matce stihli s chutí říci vyšetřovatelé při jejím výslechu, aby „změkla“. Možná je konfrontovali?



trestu neušla ani rodina

Matka byla dáma a otec si velmi potrpěl na svou bezúhonnost obchodníka a jeho oblíbené rčení bylo, že "slovo dělá muže." Tyto zásady mi jako malé holčičce vštěpoval. Stále jsem si ho v oné nedůstojné situaci, nahého v zimě na dvoře, představovala. Matku volali k výslechu, byla ráda že se vůbec vrátila, přesto byla pohoršená, jak byli opilí a sprostí. Vyhrožovali jí, že jí děti odeberou a umístí do domova. Říkala, že kdyby ji opravdu přitlačili, byla by jim podepsala všechno, jen aby nás neodvedli. Jenže se prý neměla k čemu přiznat. Naštěstí na ni osobně nic neměli. Ani po letech o tom nechtěla mluvit.


Otec byl hodný člověk. Poslední půl rok svého života ležel v nemocnici v Třebotově po dlouhé nemoci (těžká leukemie spojená s lámavostí kostí). Ještě jeho poslední starost byla, zda máme na zimu dost uhlí.



znovushledání

Stále ho vidím, jak vychází po roce vězení z tunelu na hlavním nádraží. Ten člověk, který se snažil přes slzy na mne a mámu usmát, člověk který byl kost a kůže a tvář měl zarostlou šedými zanedbanými fousy, to nebyl můj táta. Můj táta byl statný, veselý člověk, plný života. Vrátil se jako lidská troska. To z něj udělala „spravedlivá pěst dělnické třídy“ a „Vítězný únor“ pod vedením KSČ. Nejenom že ho zmrzačili. Zlomili ho. Mluvil o své vině a taky o odpuštění.



radostný život "na svobodě"

Po návratu z vězení otec pracoval v cementárně Radotín, nejprve vyměňoval na dvoře filtry plné cementového prachu, později "povýšil" na věž, kde byl mlýn na kámen.


Při pracovní nehodě mu kovové těžké víko uřízlo celý prst na pravé ruce a část dalšího, musel se učit znovu psát. Bylo mi líto jeho vytříbeného obchodnického rukopisu, možná jej získal už na škole ve Vídni, kde je učili psát "schwabachem"? Měl rád odpolední a noční směny, při nich si mohl nasbírat do starého objemného obchodnického kufříku na dvoře koks. V ty dny jsme topili ve starých Musgráfkách. Z nejvyššího patra věže, stejné jako věž smrti v Jáchymovských dolech, na nás vždy z okna mával, když jsme projížděli vlakem kolem.


Na splátky bernímu úřadu, daň ze zabaveného majetku, padlo vše, co si otec v cementárně vydělal. Splácel částku 800 Kčs měsíčně, později mu byla snížena na 600 Kčs. Z jeho výplaty nezbylo prakticky nic. Žili jsme tedy jako rodina i s mladším bratrem (1950) z existenčního minima.



maminka

Matka, která dřela nejprve v Černošicích u zahradníka na poli, odtud záhy odešla, protože, jak říkala, nemohla snášet přílišnou vulgaritu ostatních žen, většinou paniček místních komunistů. Raději šla pracovat do Vagonky Tatra v Radotíně, kde zpočátku, při svých 45 kg váhy, na dvoře házela fošny. Přesto přilnula k práci se dřevem, daleko později se naučila i na truhlářských strojích, cítila dokonce něco jako stavovskou čest. Byla na sebe nakonec velmi hrdá, že obstála.


Ovšem síly jí na tuto práci nestačily. Po smrti otce se z psychického a fyzického vyčerpání, únavy a bezvýchodné situace, pokusila v šatně továrny o sebevraždu. Zachránili ji včas kolegové. Měli ji rádi, ale nevěděli, že je na tom tak špatně. Byla hrdá a nedůvěřivá, neuměla si postěžovat. Litovala velmi svého činu a podařilo se najít pro ni práci ve Vagonce Tatra Smíchov v účtárně.



lidské hyeny

To už byla šedesátá léta. Pracovala tam dlouho a obětavě ještě přes důchod. Tam také náhodně po letech v archivu objevila v záznamech šokující skutečnost, že jí někdejší účetní ve Vagonce Tatra Radotín, velká a příkladná soudružka, v tom nejhorším období, kdy byl náš táta zavřený, po celou dobu nevyplácela rodinné přídavky na nás dvě děti a tyto si ponechávala.


Matka chudák žila v přesvědčení, že na ně nemá nárok, či že jejich nevyplácení je součástí povinných odvodů státu, jako trest za otcovo věznění. Taková to byla doba a takové lidské hyeny vedle nás žily. Kdyby se matka nedostala zrovna do účtárny, nikdy by se to ani nedověděla. Možná by jí bylo líp? Měla účetně na starosti kovárnu a byla oblíbená pro svou poctivost a serióznost.



spravedlivé vyrovnání?

Nevím nic o tom, že by matka byť jen uvažovala o podání žádosti o rehabilitaci pro otce v roce 1968.


V roce 1990 jsme si vyžádali rozsudky z pražské prokuratury z archivu. Podnět k řízení o soudní rehabilitaci podala matka podle dokumentu Generální prokuratury 24. 10. 1990. Usnesením k původnímu rozsudku z 1. 3. 1991, kde je otec zčásti účasten rehabilitace, prohlásil soud za zrušený výrok o vině za trestný čin ohrožení zásobování a zastavil trestní stíhání.


Žalobu o vydání věci jsme nepodávali, neboť matka by nebyla schopna doložit dostatečně všechny potřebné podklady a důkazy, hlavně všechny stvrzenky o platbách bernímu úřadu (daň ze zabaveného majetku)". Radila jsem se na Ministerstvu spravedlnosti, kde mi bylo sděleno, že ani jeden podatel nevyhrál "žalobu o vydání věci", dokazování je obtížné a že nám tento právní krok nedoporučují.


Podle protokolu o domovní prohlídce u nás doma z 17. 12. 1953, byly odňaty a zabaveny věci v hodnotě 78.438,20 Kčs. K této částce by bylo nutno přidat daň ze zabaveného zboží. Dle soupisu k 31. říjnu 1949 předal otec Chronoru již předtím součástky a hodinářské zařízení v hodnotě 27.672,40 Kčs.


Na základě žádosti mé matky byl otec za uvěznění posmrtně rehabilitován a matce se dostalo ze zákona paušálního odškodnění ve výši 30.000 Kč. Zabavený majetek nám nebyl nikdy vrácen..


související texty:

jediný dopis Karla Hrabáka z pracovního tábora

dopis ze sekretariátu ministra spravedlnosti

vybrané části rozsudku Karla Hrabáka


příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Claudie Nikolajenková

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.