www.TOTALITA.cz

Příběh rolníka Stanislava Žákovského

"Jen málokdo by věřil, že ve 20. století bylo něco takového vůbec možné. Postižení byli novodobí otroci a galejníci. Zločiny na nich a na nás spáchané, nebyly nikdy potrestány ani řešeny. A to je velká chyba! Žádná hesla: "Nebuďme jako oni!" Každý se má chovat tak, aby i nepřítel ho ctít musel. Tak jsme byli vychováváni a svým rodičům za vše děkuji. Zločin ale zůstává vždy zločinem."

Marie Konvalinková


Rolník Stanislav Žákovský se narodil roku 1898. Měl šest sourozenců a po svém otci zdědil hospodářství o výměře 22 hektarů v obci Lesůňky č. p. 17 v okrese Třebíč.



Vzpomíná dcera Marie Konvalinková

Jednoho rána, když rodiče krmili dobytek, zabouchal někdo na vrata stodoly a zavolal: "Stando, otevři, já mám hlad!" Byl to sedlák Plichta ze sousední vesnice Šebkovice, který se již dva měsíce skrýval po svém útěku ze svého hospodářství, když ho přišla Státní bezpečnost zatknout.


Tatínek ho znal, a tak vrata otevřel. Tam však stáli tři. Rodiče si mysleli, že Plichta utekl za hranice, a najednou stál na našem dvoře s neznámým nám mužem jménem Malý a druhým neznámým Mityskou. Malý se sháněl po pití, a když poodešel, řekl můj tatínek Plichtovi asi toto: "Dodnes jsem stále dobře spával, ale od této chvíle jsi mne udělal nešťastného i celou mou rodinu."


Netušil, jak pravdivý výrok řekl. Otec radil Plichtovi, aby se Malého zbavil, že se mu už od pohledu nelíbí. Jenže Plichta to Malému při jeho návratu do světnice řekl. Malý hned tatínkovi pohrozil, že pokud je udá, že si na něho v poli počká a že ho zlikviduje.


Otec stále projevoval nedůvěru v Malého, ten naopak otce ujišťoval, že ho může převést přes hranice, bude-li chtít, že zná cesty, a že již tak převáděl arcibiskupa Berana. Dále žádal na otci, aby jim podával zprávy do mrtvé schránky - do sklenice na určitém místě. Tatínek jim tam napsal tato slova: "Nechoďte ke mně, můj dům je střežen!"


Malý lhal každému. Páteru Bulovi také vyprávěl o cestě přes hranice, přičemž arcibiskupa Berana držela Státní bezpečnost v izolaci na našem území. Tragédie naší rodiny se začala naplňovat.



Zatčen a odsouzen

Otce zatkli 2. července 1951 odpoledne. Po něm byl zatčen u Polívků Mityska a Malý byl údajně zastřelen. Plichtu zatkli v Cidlině. Všem nám bylo jasné, že Malý byl agentem Státní bezpečnosti, ovšem dodnes to není úředně prokázáno.


Tatínek byl 10. listopadu 1951 v Třebíči odsouzen na 18 let vězení a k zaplacení pokuty 30 000 nebo 50 000 Kčs. Veškerý jeho majetek tím okamžikem propadl ve prospěch státu.



Vystěhování

Rozsudek jsme nikdy nedostali, stejně jako písemný příkaz, že nás budou násilně stěhovat z našeho rodného domu. Za několik dnů po otcově soudu přijelo v šest hodin ráno na náš dvůr malé nákladní auto. Současně přišel předseda MNV Josef Pánek s tím, že naše hospodářství je nezajištěno, a že se musíme vystěhovat. U toho byli dva příslušníci SNB. Nezajištěné hospodářství? Jaká to byla absurdita! Naše maminka s námi dětmi hospodařila od otcova zatčení. Měli jsme vše zoráno, zaseto, vymláceno, brambory sebrané i všechny dodávky splněné.


Mamince v té době bylo 41 let, babičce (tatínkově matce) 79 let, mému bratrovi 16 a mně nebylo ani 14 let. Při nakládání našeho nejnutnějšího nábytku na auto hlídali dva příslušníci SNB. Byly to chvíle bezmoci a neuvěřitelné křivdy, na které neradno vzpomínat.

Nové bydliště

Převezli nás na Litoměřicko do Státního statku v Ploskovicích. Nejdříve jsme bydleli v jedné velké místnosti bez vody a bez příslušenství. Byla to ubytovna pro sezónní dělníky zvaná Slovárna, kde bylo plno špíny, v létě vedro, v zimě stále chladno. Pamatuji si, jak kamna kouřila a špatně hořela. Až za dva roky jsme dostali byt. Tatínkovi sourozenci žijící na Moravě nám koupili a poslali sporák, abychom si mohli pořádně uvařit a upéci.


V tomto našem vyhnanství nás nejdříve naše okolí bralo jako babické vrahy. Mnohdy jsem to zaslechla za svými zády i ve škole. Když však viděli, jak se umí naše maminky i my děti postavit k práci a ke všemu, začali si nás vážit, byť věděli, že jsme si s sebou přivezli jen 4 postele, otoman, 3 skříně, kredenc, stůl a 4 židle, peřiny a trochu nádobí.



Vězení

Náš otec byl po zatčení nejdříve ve vazbě v Jihlavě. Po monstrprocesu byl převezen na Mírov. Poté prošel jáchymovskými lágry, a když prodělal dva srdeční infarkty, přeložili ho do věznice ve Valdicích. Po prodělání dalšího infarktu měl arytmii srdce, a proto byl převezen na Slovensko do Ilavy. Tam jsme si při návštěvě v dubnu 1960 říkali, že jsme tatínka viděli asi naposledy. Vypadal jako vězeň z nacistického koncentráku - vyhuble, prostě hrozně! Cestu domů jsme proplakali.



Amnestie

Přišla amnestie a otec se nám 10. května 1960 přeci jenom vrátil. Byl ve stavu nemocných a později mu lékař doporučil, aby si zažádal o důchod, což učinil. Nedostal jej se zdůvodněním, že jako kulak a dokonce trestaný velezrádce za protistátní činnost na něj nemá nárok! Řekli mu, že ho může živit rodina.


Za tři roky na to mu amputovali pravou nohu nad kolenem, což byl důsledek stálého prochladnutí ve vězení. Až v roce 1965 mu MUDr. Čuprunov poradil, aby si zažádal o příspěvek na nemohoucnost: A tak dostal 150 Kčs. V roce 1967 na čtvrtý infarkt zemřel.


Tatínek po návratu vždycky říkával: "Vaše láska mi pomohla přežít a udržela mne při životě."


Jezdívali jsme za ním kamkoliv každé dva až tři měsíce, protože jsme viděli, jak jej tyto návštěvy posilují. On, jako vězeň, mohl dostat povolení naší návštěvy, jen když plnil na pracovišti normu nad 100 procent. Jednou při návštěvě na Mírově, kde jsem byla s bratrem a strýčkem Rudolfem (tatínkův bratr), nám bachař návštěvu po sedmi minutách ukončil jenom proto, že jsem brečela. Byl to krutý režim bezcitných soudruhů.



Postiženi i příbuzní

Brutalita a zlovůle tehdejšího komunistického režimu nepostihla jenom naši rodinu. Kalich hořkosti a křivdy ochutnali naši nejbližší příbuzní. Tatínkův bratr Rudolf byl vyhozen z úřednického místa ve státní službě, a až do penze pracoval jako dlaždič.


Eduard Vejtasa z Blatnice - švagr, byl zavřen jako kulak a jeho syn narukoval k PTP do ostravských uhelných dolů, kde strávil tři roky. Jeho sedmnáctiletou dceru vystěhovali z domu. Nevlastního bratra otcovy matky Stanislava Tržila z Lesůněk zavřeli jako kulaka a jeho rodinu vystěhovali do Bernartic v Krkonoších.



související texty:

Akce K (Kulak)

Babický případ (mimosoudní postihy)

Babický případ


příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: časopis Věrni zůstaneme 8/2009

související literatura: 161

Tento příběh poskytl našemu serveru pan Miroslav Růžička z Vilémova

   
   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.