www.TOTALITA.cz

Emigrace

Opuštění republiky bylo od přijetí zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky trestným činem politické povahy. Pachatel podle bezpečnostního a justičního aparátu nejen že přestupoval zákon, ale dával se odchodem do zahraničí i do služeb nepřítele.


Za celé období 1948-1989 odešlo z Československa proti vůli režimu asi 200 000 občanů. První masivní vlnou bylo asi 25 tisíc uprchlíků za tři roky po Únoru 1948. Instalace elektrifikovaného zátarasu na hranicích spolu s minimálními možnostmi cestování do svobodného světa pak v letech 1952-1964 rapidně zmírnily počet uprchlíků na průměr pouhých 252 ročně. Další silná uprchlická vlna činila v letech 1968-1969 70 000 uprchlíků. V dalším desetiletí počty uprchlíků z Československa poklesly, od roku 1979 pak dosahovaly ročně okolo 5000.


Na uprchlíky z Československa nečekalo po únoru 1948 ve světě příliš vlídné přijetí. V Německu byla bída a vzpomínky na prohranou válku byly čerstvé. Jen pomalu se rozvíjel systém přijímání uprchlíků, zejména v případě nejžádanější destinace - USA. Pro starší lidi znamenal odchod z Československa i několikaleté živoření.


Uprchlíci byli po přechodu hranice prověřováni. V uprchlických táborech požádali o azyl a přihlásili se k emigraci do některé země. Vyřízení žádosti trvalo i dva roky, které trávili v některém z uprchlických táborů. V květnu 1948 vznikl z iniciativy československých exulantů (zejména bývalého zástupce ČSR v OSN Jána Papánka) Americký fond pro československé uprchlíky (AFCR). Občanské sdružení sbíralo prostředky pro podporu uprchlíků a organizovalo jejich přesídlení zejména do USA. AFCR pomohlo do roku 1990 umístit ve svobodném světě přes 100 tisíc uprchlíků, v USA pak asi 20 000.

První poúnoroví uprchlíci z Československa se do USA dostali vinou legislativy a nízkých příjmových kvót až roku 1950.


Politický exil se pokusil formovat v únoru 1949 jako Rada svobodného Československa. Od počátku byla RSČ nesvorná a nebyla fungující a sjednocující politickou reprezentací. Zástupci politických stran v exilu se snažili politicky pracovat, vinou podmínek ovšem šlo jen o sporadická setkání a deklarativní a symbolické kroky, vzhledem k stabilitě bloků zanedbatelné. Postoj velmocí k exilové činnosti byl zdvořilý ale zdrženlivý.


Významnější rolí členů exilových politických stran byla spíše účast v humanitárních a kulturních exilových iniciativách.


Rok 1956 ukázal, že k násilné změně nedojde a tak nejperspektivnějším exilovým politickým názorem byl gradualismus, formulovaný Pavlem Tigridem prostřednictvím časopisu Svědectví. Gradualismus byl realistický a vstřícný postoj k očekávanému liberálnímu vývoji ve společenských a mocenských strukturách komunistického režimu.


V padesátých letech bylo spojení exilu a domácích oponentů režimu prakticky nulové. Snaha formulovat po červnu 1953 ze zahraničí domácí opoziční program jako "10 požadavků lidové opozice" pomocí letáků byla jen iluzí a nevyvolala v Československu žádný ohlas.



související texty:

seznam usmrcených v elektrických drátěných zátarasech na státní hranici v letech 1952-1965

seznam zastřelených lidí při pokusu o přechod čs. hranic v letech 1948-1989

 

autor textu: Prokop Tomek

   Facebook         Twitter home   
Copyright © 1999 - 2016 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.