www.TOTALITA.cz

Kultura donucování - pozůstatky komunismu

úvodem

Vzhledem ke zpřístupnění (konečně!) Muzea obětí komunismu pro veřejnost (Památník Vojna u Příbrami)- snad není od věci podívat se, jak se - formou památníků a muzeí - vyrovnávají s chmurným dědictvím komunismu jinde ve světě, jmenovitě v USA, Německu a Maďarsku.



John H. Fund: Kultura donucování

Komunismus vrhal svůj stín přes podstatnou část světa po třičtvrtě století - až do zhroucení Sovětského svazu v roce 1991. Ale teprve nedávno začalo docházet k vážným pokusům o vyrovnání se s jeho krvavým odkazem formou muzeí a památníků.


Letos na podzim by měly být započaty pozemní úpravy pro Památník obětí komunismu ve Washingtonu. Pozemek nedaleko Capitol Hill byl věnován ze zákona podepsaného roku 1993 prezidentem Clintonem, soukromými sbírkami bylo vybráno 75 % potřebných finančních prostředků. Výsledkem by měla být třímetrová socha, bronzová kopie sochy Bohyně svobody, vytvořené disidenty na pekingském náměstí Tchien-an-men, jež byla, stejně jako hnutí, které symbolizovala, rozdrcena tanky v roce 1989. Text na podstavci bude vyjadřovat žal nad 100 miliony obětí komunismu a volat po svobodě všech utlačovaných národů a lidí.


Nedaleko odtud, v Lorton ve Virginii [zní to daleko, ale je to opravdu jen na druhé straně řeky, pozn.př.], na místě, kde bývala umístěna základna pro rakety Nike, plánuje syn Francise Garry Powerse, dnes už zemřelého pilota letadla U-2, postavit budovu pro skutečné Muzeum studené války, které doposud existuje pouze virtuálně.


Ve Washingtonu je také impozantní Mezinárodní muzeum špionáže. Mezi jinými bizarními věcmi se tam můžeme seznámit třeba s tím, jak byly západním diplomatům v Moskvě, kteří si z domova objednali dámské boty, zásilky cestou zdrženy, kvůli tomu, aby NKVD mohla potají do podpatků zamontovat odposlouchávací zařízení.


Ale nejrozsáhlejší americká sbírka exponátů z období studené války je v Los Angeles, v novém Wende muzeu a archivu studené války. Jeho zakladatel Justinian Jampol byl fascinován životem za železnou oponou už od mala a dnes tráví velkou část svého života v zahraničí sběrem zajímavostí v naději, že se zájemci poučí, jak totalitní režimy manipulují kulturu, aby se udržely u moci. Mnohé z 50.000 exponátů, mezi nimiž jsou i osobní doklady komunistických vůdců, jsou jen v depozitáři, ale vystaveny jsou deníky hraničníků, v nichž je minutu po minutě zaznamenán pád Berlínské zdi, nebo hračky podporující v dětech oddanost státu.


Zatímco některá muzea vznikají, jiné symboly studené války zanikají. V lednu 2006 odhlasoval německý parlament zbourání největšího zbývajícího "pomníku" bývalého Východního Německa. Palác republiky, zpustošená ostuda s bronzovými zrcadlovými okny, na berlínském bulváru Unter der Linden, bude nahražena replikou barokního paláce, který tam stával do té doby, než ho komunisté v roce 1950 vyhodili do povětří. V té východoněmecké obludě, rozprostírající se na prostoru 24 fotbalových hřišť, býval svého času přikyvující parlament a koncertní sál, kde mimo jiné vystupoval v osmdesátých letech Harry Belafonte. I přes ten původ, tisíce demonstrantů požadovaly zachování Paláce republiky. Až jejich palác zmizí, protestantům by prospělo, kdyby navštívili místa, v nichž se opravdový duch Východního Německa doposud drží.


V červnu otevře v Berlíně nové Muzeum NDR, věnované obyčejnému životu ze dne na den za zdí. Tak jako Sachsenhausen připomíná návštěvníkům Berlína hruzy nacismu, dvě další muzea dokládají snahu komunismu o zničení nepřátelských živlů.


Nejstrašidelnější je Vyšetřovací centrum Hohenschönhausen, kde byli "návštěvníci" mučeni v řadě podzemních cel, přezdívaných "ponorky". Mezi nimi byly i cely na vodní mučení a cely tak nízké, že se v nich človek nemohl ani narovnat. V pozdějších letech dávali tyrani přednost psychologickému mučení, které u vězňů zlomilo poslední zbytku odporu. Všichni dnešní průvodci muzeem zde byli vězněni.


Vzdálené jenom nějakých 15 minut jízdy, je ústředí Stasi (Ministerium für Staatssicherheit), obávané tajné policie, která rok za rokem dostávala od paranoidního politbyra neomezený rozpočet. Zatímco 40.000 zaměstnanců Hitlerova Gestapa dozíralo na 80 miliónů Němců, ve Stasi sloužilo 100.000 oficírů sledujících pouhých 17 miliónů občanů; to tedy stranou dalších 1,5 miliónů donašeců - každý sedmý dospělý občan NDR udával své přátele, kolegy, dokonce i partnery. Je ironické, že ke konci Stasi neměla tolik západních computerů, aby byla schopna zpracovat posbírané informace a utopila se ve svém absurdním moři nahromaděných údajů.


Dnes můžeme navštívit dokonce i kancelář, odkud, až do prolomení Berlínské zdi, i když on ji popisoval jako "antifašistickou bariéru", řídil Stasi její šef Erich Mielke. Na stole "super přísně tajný" telefon, poblíž skartovací zařízení na papír a televize naladěna na západní kanály. V sousední síni jsou mimo jiné vystaveny práce školáku, vyšetřované kvůli podezření z ideologické zrady, zahradní konev, opatřená odposlouchávacím zařízením a zavařovací sklenice, v nichž jsou uloženy součásti oblečení disidentů, pro případ, že by bylo potřeba navést honicí psy na jejich stopu.


Berlín ale není jediné místo, kde na vás dýchne ponurý duch Marxových pohrobků. V Praze je malé Muzeum komnismu, v pobaltských státech jsou bývalé věznice KGB otevřeny veřejnosti. Pravděpodobně nejlépe ale oživuje střídavě šedou a mrazivou realitu komunismu Budapešť. Společnost Absolute Tours nabízí pěší tůru "Za srpem a kladivem", která zahrnuje i návštěvu Parku soch, pohřebiště vyhynulých komunistických dinosaurů.


V centru Budapešti je Dům teroru, nové muzeum, které, tak jako Washingtonské Muzeum Holokaustu, ukazuje, jak diktatura ničí občanskou společnost. Dokonce i přístřešek nad vchodem zastrašuje - slovo "teror" je v něm vyříznuté tak, že se slunečním světlem promítá na chodník.


Budova byla v letech 1944-45 ústřednou maďarských nacistů, v jejích sklepeních byly popraveny stovky Židů a dalších "nepřátel státu". Po tom, co město padlo do rukou Sovětů, nastěhovala se tam komunistická tajná policie, protože zjistili, že budova je jakoby "šitá na míru" pro jejich účely. V šatně otáčivá figurína, oblečená do uniformy z jedné strany fašistické a z druhé komunistické, ilustruje, s jakou snadností někteří Maďaři zaměnili přislušnost ve službách novým pánům. Jinde dojemný exponát ukazuje, jak katolíci odmítali zaprodat svou duši aparátčikům. A zatímco sestupujete pomaličkým výtahem do podzemních mučíren, můžete sledovat tříminutové video, ve kterém starý bachař popisuje metody poprav.


Poslední dvě místnosti Domu teroru mají přezdívku "radostná" a "trpká". V první jsou promítána videa sovětských jednotek opouštějících Maďarsko. V druhé jsou stěny obloženy portréty spoluviníků, místních přisluhovačů nacistům i komunistům, kteří utekli spravedlnosti. Někteří z nich doposud žijí, ale i pro děti těch, co už zemřeli, je Dům teroru choulostivou záležitostí.


Když v roce 2002 hrozila nová socialistická vláda omezením finanční pomoci muzeu, odpověděla jeho ředitelka Maria Schmidt, že na budovu navěsí obří fotografie komunistických rodičů nynějších ministrů. Vláda rychle stáhla svou hrozbu, nesporně také kvůli tomu, že téhož roku socialistický ministr Petr Medgyessy přiznal, že býval důstojníkem tajné policie. Nakonec rezignoval nejen on, ale i vedoucí představitel opozice, jehož otec byl jejím agentem.


Nepřekvapí, že Moskva odolala pokusům o vytvoření veřejného muzea éry komunismu. Za 700 dolarů můžete navštívit bunkr Josefa Stalina z doby druhé světové války. Za 500 dolarů je možno navštívit v soukromé skupině Moskevské muzeum KGB v neslavně proslulé Ljubljance. Ale pokud se chcete podívat na historii KGB opravdu zblízka a zadarmo, patrně si nenecháte ujít návštěvu vily s vyhlídkou v ulici Angelikastrasse č. 4 v Drážďanech. Tam se v letech 1985 až 1990 snažil brzdit pád komunismu agent KGB jménem Vladimír Putin.


Pan Putin, dnešní autokratický president Ruska, v jednom loňském domácím projevu prohlásil, že "rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou dvacátého století". Což snad vysvětluje, proč, zatímco jiné národy vztyčují pomníky obětem komunismu, v Rusku k této problematice panuje mrazivé ticho.



zveřejněno v The Wall Street Journal (únor 2006), z anglického originálu přeložil Pavel Zvěřina



související texty:

pomníky

komunismus

 

autor textu: Pavel Zvěřina

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.