www.TOTALITA.cz

exilový časopis Listy
40 let Listů   (1971 - 2001)

V lednu 1971 začal pravidelně vycházet dvouměsíčník Listy, vedle Tigridova Svědectví nejznámější exilový časopis 70. a 80. let minulého století.


K připomenutí čtyřicátého výročí dvouměsíčníku Listy uspořádali současní vydavatelé, nakladatelství Burian a Tichák s.r.o v Olomouci, počátkem března 2011 setkání jejich autorů, čtenářů, příznivců v Senátu PČR. Na historii časopisu vzpomínal kromě jiných publicista Dušan Havlíček. Byl jedním z mnoha spolupracovníků, oporou Jiřího Pelikána, s nímž po emigraci do Švýcarska po celá desítiletí udržoval intenzivní listovní kontakty. Na výročním setkání citoval ze vzájemné korespondence.


"Já sám jsem již dva měsíce v tom, čemu se říká exil", psal Jiří Dušanovi v listopadu 1969, "a pořád se s tím nemohu vyrovnat. Jsem ovšem přesvědčen, že jsem jednal správně a že to jednou pochopí i naši přátelé doma, až bude příslušný časový odstup… Člověk se nesmí bát žádné práce. Já si hledám takovou, která by mně dala minimální životní podmínky a při tom dost času i nezávislosti, abych mohl psát a pracovat pro naši věc… Ovšem člověk musí mít nejdříve nějakou extenční základnu, tu teď hledám… Lidé potřebují povzbuzení, že jejich odpor má nějaký smysl a perspektivu, psal Jiří Pelikán o měsíc později. To je a bude náš hlavní úkol, kromě informování světa… Ovšem, jak to dělat a hlavně jak se k našim dostat, o tom si musíme důkladně pohovořit… Nejpozději na jaře bychom se měli v úzkém kruhu sejít, protože nikdo z nás na to sám nestačí..."


A v květnu 1970 pozval Jiří Pelikán Otu Šika, Adolfa Müllera, Zdeňka Hejzlara a další na poradu. V říjnu 1970 již Dušana Havlíčka dalším dopisem informoval o záměru "sestavit redakční radu a pozvat do ní Edu G., Otu Š. a další včetně Tebe... Podle dohod se zdejším a francouzským tiskem jsem si vypočítal, že bych mohl vydávat LISTY od prvního ledna 1971... pravidelně, a to jednou za dva měsíce. Jednak kvůli ceně, jednak produkce zde trvá měsíc, jednak to chci zaměřit hlavně domů a ta doprava různými cestami taky trvá..."


Název časopisu Listy nebyl náhodný. V šedesátých letech byl populární týdeník Svazu československých spisovatelů Literární noviny, zakázaný v roce 1967 po červnovém sjezdu svazu spisovatelů. Od jara 1968 bylo vydávání týdeníku spisovatelů obnoveno pod názvem Literární listy, které byly znovu zapovězeny po srpnové okupaci. A od podzimu vycházel týdeník pod titulkem Listy - do definitivního zákazu po nástupu Gustáva Husáka do vedoucí funkce v komunistické straně.




Podrobnou obsahovou analýzu římských Listů zpracoval Dušan Havlíček v objemné publikaci Listy v exilu (Burian a Tichák, Olomouc 2008). Stručnou, leč výstižnou charakteristiku jejich vývoje a významu přejímáme z výročního čísla 1/2011 XLI. ročníku Listů.


Jiří Vančura: Lidé kolem zakladatele

Vznik Listů v březnu 1971 je zcela právem spojován se jménem Jiřího Pelikána, tak jako jsou třeba antibiotika připisována Alexandru Flemingovi nebo dynamit Alfredu Nobelovi, i když se na obou převratných objevech podíleli také další vědci. Nejde o zlý úmysl, jen o přirozenou snahu přisuzovat jedno dílo jedinému tvůrci. Vybočme z této zvyklosti a s připomínkou čtyřiceti let Listů si připomeňme řadu lidí, kteří v rozhodujících a do značné míry nejistých počátcích byli Jiřímu Pelikánovi skutečnou oporou. On sám o tom napsat nestačil, pokusme se tedy o jistou rekonstrukci i s rizikem omylů a případných opomenutí.


Od začátku svého pobytu v Římě usiloval Jiří Pelikán o založení svobodného periodika, určeného posrpnovým exulantům a v překladové verzi západní demokratické veřejnosti. Hlavní ambicí tohoto záměru, zrajícího po dva roky, však bylo učinit z Listů tribunu odporu proti okupaci a normalizaci, určenou čtenářům ve vlasti. V tomto byl Jiří Pelikán zajedno s A. J. Liehmem, signovaným šéfredaktorem Literárek, se Zdeňkem Hejzlarem, před okupací ředitelem Čs. rozhlasu, s Adolfem Müllerem, zakladatelem českého exilového nakladatelství Index, Otou Šikem, po odchodu z Prahy profesorem na univerzitě v Basileji, předsedou Svazu spisovatelů Eduardem Goldstückerem a dalšími přáteli v exilu. Práce směřující od záměru k jeho uskutečnění připadla ovšem Jiřímu Pelikánovi.


Nebyla to práce snadná. Listům jako pravidelnému dvouměsíčníku předcházela dvě - dnes bychom řekli nultá - čísla, vydaná v roce 1970 k výročí Palachovy smrti a srpnové invaze. Na nich se projevila obtížnost takového kroku (v Římě například nebyl jediný sazeč schopný pracovat v češtině), a zejména finanční náročnost spojená s pravidelnou periodicitou časopisu.


Nedostatkem dobrých autorů Listy netrpěly. Od samého začátku v nich nacházíme články a statě levicově zaměřených osobností, známých z období Československého jara, zahraničních přátel naší země a jejího úsilí v roce 1968 a - což bylo zvláště cenné - řadu přispěvatelů domácích, publikujících pod pseudonymy nebo s alibistickou poznámkou "otištěno bez vědomí autora". Tehdejší čtenáři sotva kdy zapomenou na zábavné, stejně jako závažné fejetony Jiřího Hochmana nebo na příspěvky Karla Kyncla. Ke škodě Listů dva z neaktivnějších domácích autorů, Milan Hübl a Jaroslav Šabata, byli zanedlouho uvězněni. Význam pro první kroky časopisu měla i mezinárodní solidarita spisovatelů Grahama Greena, Friedricha Dürrenmatta nebo Heinricha Bölla, kteří veřejně podporovali československou protisrpnovou opozici.


První ročníky Listů existovaly pod stálým rizikem, zda budou peníze i na další číslo. Kromě výdajů, spojených se sazbou, tiskem a expedováním, neměl časopis jiné náklady, práce na něm byla bezplatná, jedinou ale zároveň útěšnou odměnou bylo každé nové vytištěné číslo. Výtisky dopravované do Československa byly samozřejmě zdarma. Veškeré příjmy, pocházející od předplatitelů žijících v zahraničí, stačily krýt většinu, ale jen většinu nákladů, stále bylo, jak se říká, hluboko do kapsy. V této nesnadné době Jiří Pelikán věděl, že bude-li nejhůř, vypomohou mu přátelé v exilu, jejichž hmotná situace na samém počátku zahraniční kariéry nebyla nijak oslnivá. Bližší pohled na řešení finančních potíží popsal ostatně v současných Listech Dušan Havlíček, jeden z otců zakladatelů, případně jeden ze strážců tradice, podle slovníku Charty 77.


Jak Listy absolvovaly své první kroky a osvědčily svou vytrvalost a užitečnost, jejich hmotná situace se stabilizovala. Získaly podporu také odjinud než z prostředí posrpnové emigrace, pomáhaly jim časopisy socialistických stran v Itálii, Francii a Rakousku, významnou pomocí byla také přímá finanční podpora skandinávských socialistických stran, o niž se zasloužil zejména Zdeněk Hejzlar, působící ve Švédsku. Později, ještě než byl Jiří Pelikán zvolen do Evropského parlamentu a mohl Listy saturovat ze svého poslaneckého platu, byla už situace časopisu plně stabilizovaná. Vděčnost všem, kdo v prvních letech vydávaní Listů pomohli časopis udržet nad vodou, patří k připomínce jejich čtyřicátého výročí.


Rozšiřování, cesta časopisu od vydavatele ke čtenářům, která je v běžně fungující demokratické společnosti pokládána za ryze administrativní záležitost, patřila u Listů k otázkám kardinálním, jejichž zodpovězení vyžadovalo odvahu a obětavost. Bylo nemyslitelné posílat Listy do Československa poštou, musely se hledat a nalézt jiné způsoby a také lidé, kteří je uskutečňovali. I tato kapitola ze života Listů měla své obětavé pracovníky, zpravidla studenty, kteří pokládali výtisky do vagónů, mířících ze Západu do Prahy, jindy je vozili v autech, opatřených tajnými schránkami, které obvykle vypravoval mladý Jan Kavan. Poté, co Státní bezpečnost zadržela na hranicích tzv. kamion, řízený francouzskými studenty Anisovou a Thenonem, a technické spojení domova s exilem bylo přerušeno, zastoupila je na čas vídeňská Jana Stárková, jedna ze stálých a obětavých spolupracovníků československé protinormalizační opozice. Velmi stručná připomínka lidí, kteří se v Československu podíleli na vydávání a rozšiřování Listů, nemůže opomenout Petra Pitharta a Jiřinu Šiklovou, na nichž váha spojení s exilem spočívala, ani Jana Šterna, který shromažďoval příspěvky domácích autorů, určené pro publikování v Listech.


Není v možnostech a v silách autora podat úplný přehled o lidech, kteří se vedle Jiřího Pelikána zasloužili o nejrozšířenější časopis domácí opozice, a to především v několika letech, kdy musel stvrdit oprávněnost své existence. Čtenáře s hlubším zájmem lze odkázat zejména na dvě dostupné publikace svědčící mimo jiné o obětavých a statečných lidech kolem zakladatelů Listů - Dušan Havlíček: Listy v exilu (Olomouc 2008), Francesco Caccamo: Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století (Brno 2008).


(Jiří Vančura (1929) je historik a publicista, spolupracoval s exilovými Listy)



Po Listopadu 1989 přenesl Jiří Pelikán redakci Listů do Prahy. V devadesátých letech byl jejich šéfredaktorem Jiří Vančura, poté Václav Žák, který je nyní předsedou redakční rady. Listy, původně Časopis československé socialistické opozice, je nyní dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog. Od roku 2003 se vydávání ujalo nakladatelství Burian a Tichák s.r.o, které po zániku bratislavských Mostů otevřelo stránky i autorům tohoto česko - slovenského projektu. Listy jsou tak jediným známým exilovým časopisem, který vychází nadále i ve svobodné zemi - v Olomouci, v rodném městě Jiřího Pelikána.


související texty:

Jiří Pelikán

Jiří Pelikán podrobněji

exilový časopis Listy

fotogalerie: exilový časopis Listy

 

autor textu: Jarmila Cysařová

použitá literatura: 87,
brožura JIŘÍ PELIKÁN 1923-1999, příloha Listů z března 2003 - odpovědná redaktorka Libuše Vančurová
Listy č.1/2011, ročník XLI, Mediažurnál, březen 2011, Materiály, studie, dokumenty č.10/1998

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.