www.TOTALITA.cz

Milada   HORÁKOVÁ

Celoživotním krédem Milady Horákové byl humanismus a demokracie. Nikdy nepřestala věřit v jejich vítězství. Lidé s tak hlubokými morálními kvalitami jsou vždy přínosem pro celou společnost. Je důležité si připomínat jejich památku i pro příští generace, neboť tyto hodnoty by měly být součástí našeho společenského života.


MLÁDÍ

Milada Horáková se narodila v rodině obchodního zástupce jedné pražské tužkárny. Otec pocházel z mlynářského rodu v Posázaví a matka z kutnohorské měšťanské rodiny. Po otci zdědila nejen smysl pro vlastenectví, ale i energičnost, píli a hlavně smysl pro samostatné myšlení. Milada měla dva sourozence. Starší sestru Martu a mladšího bratra Jiřího, kteří zemřeli začátkem první světové války, takřka v jeden den, na septickou spálu.


Během první světové války Milada studovala na gymnáziu. Vedle studia se starala o 16 let mladší sestru Věru. Samostatné myšlení a účast na demonstracích byly důvodem, proč musela střední školu opustit a středoškolské studium mohla dokončit až v roce 1921 na gymnáziu ve Slezské.


Po maturitě plánovala Milada studium medicíny, ale argumenty otce byly zřejmě tak pádné, že se na jeho naléhání přihlásila na práva.



DOBA STUDIÍ

Jako vysokoškolačka se hojně účastnila kulturního života. Navštěvovala divadla, spolupracovala s kulturními časopisy. Stihla se také seznámit se svým budoucím manželem Bohumilem, který v té době studoval ekonomii zemědělství.


V roce 1923 Milada dostala spálu. Stejnou nemoc, na kterou zemřeli oba její sourozenci. Přidaly se komplikace a její život visel několik dní na vlásku. Milada však bojovala a i díky tomu svůj první boj se smrtí vyhrála.



OSUDOVÉ SETKÁNÍ

se odehrálo na schodech Rudolfína (tehdejší Parlament) v roce 1924, tedy ještě v době Miladiných studií. Horáková zde čekala, aby mohla zblízka pozdravit prezidenta Masaryka, který se tehdy zúčastnil slavnostní schůze "Míru Československého červeného kříže".


S prezidentem před budovu vyšla i senátorka Františka Plamínková, zakladatelka a první předsedkyně Ženské národní rady. Horáková neodolala a senátorku oslovila.Vyjádřila jí obdiv k její práci na poli sociální péče a ženských práv. A také nabídla své síly. Od té chvíle se stala její pomocnicí a oporou a později i přítelkyní.



PO STUDIÍCH

Po promoci a následné svatbě s Bohumilem Horákem, nastoupila Milada v roce 1927 do Ústředního sociálního úřadu hl. města Prahy na místo právničky. Zde byl jejím nadřízeným pozdější primátor a předseda Československé strany národně socialistické Petr Zenkl.


Brzy po jejím nástupu si uvědomil, jaká osobnost posílila řady jeho spolupracovníků. Horáková byla vždy pečlivě připravena, ochotna vyslechnout různá stanoviska a zvážit možnosti. Pro její jednání byly typické jasné otázky a jasné odpovědi směřující k jádru problému. Její píle byla oceněna. A tak ještě v době, kdy patřila k těm nejmladším, ji byl svěřen odbor péče o mládež v hlavním městě.


Mimo sociálních otázek se věnovala praktickému zrovnoprávnění postavení ženy v tehdejší společnosti.

Chtěla toho dosáhnout na poli legislativy. Ústava z roku 1920 uznala zrovnoprávnění žen. Cílem Horákové, jako odborníka v oblasti práva bylo, aby ostatní zákony nebyly v této otázce s ústavou v rozporu. Když bylo třeba, nebála se podat návrhy nových zákonů.


Nutno zdůraznit, že tato úsilí nebylo žádnou feminizací, ale o snahou o pravidla, která nám dnes již mohou připadat samozřejmé. Mezi jiným o to, aby o pracovním zařazení a odměně žen rozhodovala vždy jen kvalifikace a kvalita odvedené práce. Vždy se snažila uplatnit heslo prezidenta Masaryka, že "není otázka ženská, je jen otázka lidská".


Toto své úsilí podporovala přednáškovou činností. Po celé republice i mimo ní. Mnoho večerů věnovala přednáškám pro nejrůznější organizace. Nikdy neodmítla a vždy byla pečlivě připravena. Nejen přednášet, ale i poslouchat a diskutovat.



MATKOU

dcera Jana se manželům Horákovým narodila na samém konci roku 1933. Milada musela zvládnout vedle časově náročné práce ještě péči o dítě. Nyní se jí hodily zkušenosti z mládí, kdy se starala o svou sestru Věru.


při projevu ...

při projevu ...


ROK 1938

Po mnichovském diktátu Milada Horáková, v té době již jako ústřední jednatelka, prosadila v ŽNR zřízení výboru pro pomoc uprchlíkům. Tento výbor, pod jejím vedením, organizoval přesuny tisíců rodin z obsazených Sudet do vnitrozemí. Bylo nutno vyřešit ubytování uprchlíků, jejich sociální situaci a spoustu dalších otázek.
Mnoho práce - nejen pro Horákovou.



BŘEZEN 1939

Cílem Horákové bylo, v době okupace, zapojení členů bývalé ŽNR do práce odbojové skupiny "Petiční výbor Věrni zůstaneme" (PVVZ). Vždy v daném okrese vyhledala důvěryhodné členy rady a snažila se je získat pro ilegální práci.


Pokud se podařilo činnost rozběhnout, předala okres na zodpovědnost jiné osobě a pokračovala ve stejném úsilí v dalším okrese.


Horáková pomocí této sítě obstarávala byty pro lidi v ilegalitě, či získávala informace pro výzvědnou službu. Stala se jedním z nejlépe informovaných členů vedení PVVZ.


Zároveň se stala spoluautorkou Ideového programu odbojového hnutí. Zvláště jeho sociální části. Cílem tohoto programu, který byl postaven na Masarykově odkazu, bylo vymezení ideových základů budoucí svobodné republiky. Na části programu, věnované zemědělství, spolupracoval také její manžel.



ZATČENÍ

2. srpna 1940 byla Horáková, spolu s manželem, zatčena. Hlavním důvodem byla její činnost v ŽNR. Gestapo však záhy objevilo vazbu Horákové na odboj. Pomocí krutých výslechů se snažilo získat informace, které by vedly k likvidaci PVVZ. Celé dva roky věznění na Pankráci a Karlově náměstí. Zlom přineslo až zatčení jiného člena této skupiny, u kterého byl objeven archív organizace.


Atentát na Heydricha a nutnost uvolnění cel znamenala pro Horákovou, jako i pro jiné vyřízené případy, transport do Malé pevnosti v Terezíně. Zde Horáková strávila zbytek války. Vzájemná pomoc mezi vězni zde byla základní podmínkou pro šanci přežít. Podle mnoha svědectví spoluvězeňkyň právě Horáková byla pro mnohé oporou. Dovedla povzbudit nejen slovem, ale byla ochotna i riskovat pro dobrou věc.


Za činnost v odboji jí byl v roce 1944 navržen trest smrti. Drážďanský soud jej však nakonec změnil na 8 let káznice. Tehdy zvítězila nad smrtí podruhé - naposled.


Kromě vzpomínek, ji zůstaly na celém těle jizvy - důsledek nelidského mučení.

VSTUP DO POLITIKY

civilní fotografieHoráková vstoupila do ČSNS již v roce 1929. Nezmínil jsem se o tom. Nebylo to důležité. Po celou dobu první republiky byla totiž přesvědčena, že je schopna všech svých cílů dosáhnout pouze prostřednictvím funkcí v ŽNR a další spolkovou činností.


Chtěla se vyhnout všem těm stranickým bojům a špinavostem.


V roce 1945 bylo vše jinak. Prezident Beneš ji v osobním rozhovoru přesvědčoval, že nová republika potřebuje lidi jako je ona. Člověku, kterého si vážíme, se neodmítá. Milada Horáková se stala poslancem Prozatímního národního shromáždění.


V té době se též mj. stala členkou vedení ČSNS a předsedkyní Rady čsl. žen. Tato organizace byla nástupcem ŽNR.



VZTAH K SSSR

Výsledkem euforie z osvobození bylo členství Horákové ve Svazu přátel SSSR. Již záhy však u ní docházelo postupně k rozčarování ze způsobu jednání a povýšeneckého chování komunistů, které ji v mnohém připomínalo chování vedoucích představitelů sudetoněmecké strany před Mnichovem.


Konec iluzí pro ni znamenal rozhovor s vedoucím protokolu ministerstva zahraničí Dr. Arnoštem Heidrichem, který ji informoval o praktikách sovětů u moskevských jednání o ustanovení nové vlády a o sovětském požadavku na připojení karpatské Rusi k SSSR. Dr. Heidrich se těchto jednání účastnil.


Horáková si z těchto informací udělala pro sebe jasný závěr. Hned od začátku je nutno soustavně upevňovat a rozšiřovat přátelské styky se Západem, abychom včas vytvořili rovnováhu proti Stalinovým záměrům s Československem. Také tento její postoj se jí stal později osudným.



VOLBY 1946

V nich Horáková kandidovala na druhém místě na kandidátce za Českobudějovický kraj. Její osoba a práce byla již v té době dobře známa veřejnosti. Přesto věnovala hodně úsilí cestám za voliči a vysvětlováním svých postojů. Hned po svém zvolení se zapojila aktivně do práce parlamentu.



POD DOHLEDEM STB

Státní bezpečnost, která byla od konce války pod vlivem KSČ, se začala o Horákovou zajímat již od roku 1946 v souvislosti s jejími výroky o častých omylech lidových soudů. Od té doby se zajímala StB o vše, co se týkalo Horákové. Od jejího soukromí až po veřejné projevy, ve kterých se vyjadřovala nejen k sociálním otázkám, ale i k problémům v hospodářství nebo k zahraniční orientaci republiky.


A její názory byly často v příkrém rozporu s oficiální propagandou komunistů. Byla jednou z prvních, kteří rozpoznali, že komunisté jen provádí rozkazy z Moskvy k uskutečnění sovětské nadvlády. Odmítnutí Marshallova plánu bylo jen jedním z důsledků tohoto stavu.



ÚNOR 1948

V době vládní krize se Horáková snažila dosáhnout svolání schůze parlamentu, která by mohla podpořit prezidenta Beneše. Již se jí to nepodařilo.


Na stranické schůzi odhalila dr. Neumana jako spolupracovníka komunistů. Výsledek byl však nulový. Neuman ze schůze utekl a proto nemohl být ještě ten den ze strany vyloučen - jak bylo navrhováno. Druhý den vstoupil do nové vlády jako zástupce ČSNS.


Ještě v neděli 25. února se Horákové, jako předsedkyni, podařilo odvrátit vstup Rady čsl. žen do Ústředního Akčního výboru. Druhý den se však dočetla v novinách, že byl ustanoven Akční výbor Rady čsl. žen. Vedení rady převzala komunistická poslankyně Hodinová-Spurná a Milada Horáková byla vyloučena (vyakčněna).


V těchto dnech byla Horáková vyloučena ze všech svých veřejných funkcí. Proklamativně ji v panice dokonce vylučovaly i organizace, jejichž členem nikdy nebyla.


Poté co se jí nepodařilo zabránit komunistickému převratu, rozhodla se vzdát poslaneckého mandátu. Učinila tak 10.3.1948, shodou okolností v den smrti Jana Masaryka. Nechtěla, aby její jméno, jako poslankyně, bylo nadále spojováno s děním těchto dnů. Učinila tak i přes varování přátel, jaké důsledky může tento krok pro ní mít.



Z té doby pochází její výrok:"Já půjdu rovnou cestou".




PROTIKOMUNISTICKÝ ODBOJ

Nedokázala se však vzdát politické práce. Již v květnu 1948 byla některými vedoucími členy ČSNS založena neformální skupina pod vedením bývalých poslanců Milady Horákové a Josefa Nestávala. Skupina se snažila udržovat kontakty věrných členů ČSNS s exilovými politiky a předúnorovými ministry Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou.


Pomalu vznikal tzv. třetí (protikomunistický) odboj. Horáková se aktivně účastnila jeho budování. Využívala přitom svých zkušeností z protektorátu. Mnoha lidem pomáhala dostat se do bezpečí. Snažila se však také o změnu politického vývoje doma v Československu.



ZATČENÍ

Státní bezpečnost sledovala tyto aktivity. Některým lidem se podařilo těsně před jejich zatčením utéct do zahraničí. Milada Horáková o tomto kroku též uvažovala, stále jej však odkládala, protože byla přesvědčena, že její místo je doma. Podcenila tak nebezpečí a pak již bylo pozdě. 27. září byla zatčena.



TREST BEZ ZLOČINU

Její případ byl v rámci akce "Střed" začleněn do vykonstruovaného procesu, který se odehrál v režii sovětských poradců. Jeho součástí byla velká mediální kampaň a rezoluce pracujících, které požadovaly přísné potrestání zrádců a sabotérů. Na konci procesu padly 4 rozsudky smrti, 4 doživotní tresty a 5 dlouholetých trestů.


Dr. Horáková před soudem

Dr. Horáková před soudem


Odsouzeným nepomohly ani intervence významných světových osobností v čele s Albertem Einsteinem. Tehdejší komunistický prezident Klement Gottwald, který Horákovou znal osobně z parlamentu, žádosti o milost odmítl.




JUDr. Milada Horáková byla 27. 6. 1950 popravena v 5.35 hodin na dvoře pankrácké věznice.



související texty:

Milada Horáková

osudy rodiny Milady Horákové

část dopisu na rozloučenou

volby 1946



seznamy popravených

Únor 1948

pamětní deska Milady Horákové (Praha)


autor textu: Tomáš Vlček

použitá literatura: 24

fotografie na stránce: 24

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.