www.TOTALITA.cz

"Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!"
Osudy některých vyhozených studentů

Lubomír Kabelka

V létě roku 1938 cvičila jeho maminka na X. všesokolském sletě a vrátila domů se zápalem plic. Bylo mu pět let, když zemřela. O tři roky později zatklo gestapo jeho otce. Vyšetřovací vazbu ve věznici v Breslau nepřežil. Osiřelých dětí se ujali příbuzní.


V roce 1943 ho přijali na gymnázium v Moravských Budějovicích. Ze sto čtyřiceti uchazečů jich přijali jen dvacet pět. Kabelka byl mezi nimi, ač jeho otec byl potrestaným "nepřítelem Velkoněmecké říše". Dočkal se osvobození vlasti a došel až k maturitě. Závěrečnou ústní zkoušku mu však komunisté vykonat nedovolili, musel opustit školu. V posudku byla napsána tato věta: "Otec umučen ve vězení za účast v protifašistické odbojové organizaci, řízené prozápadní londýnskou vládou."


Vrátil se do Ostravy odkud pocházel a nastoupil do práce jako pomocný dělník ve vítkovické mostárně. Pak přišla vojenská základní služba a nečekaný úspěch - první cena v dopisovatelské soutěži pro vojenský časopis. Probudila v něm touhu stát se novinářem. Po návratu do civilu se chopil hned prvé příležitosti, jak na sebe upozornit. Napsal do závodních novin reportáž na pokračování o montážích v Egyptě. V redakci s údivem zjistili, že dělnický dopisovatel umí nejen dobře psát, ale píše bez gramatických chyb.


Dovolili mu dodatečně odmaturovat. Čekalo ho deset let šťastného manželství a zaměstnání novináře, které bylo současně jeho zálibou. Hodně psal, zajímaly ho sociální poměry, stížnosti obyčejných lidí a snahy o ekonomickou reformu. Díky politickému uvolnění, podařilo se mu také procestovat řadu zemí střední a východní Evropy.


Srpen 1968 ho zastihl v redakci krajského deníku mezi stoupenci Pražského jara a tak nebylo divu, že po invazi a obsazení Československa se dostal na seznam "kontrarevolucionářů". Odmítl podepsat potupnou sebekritiku a nečekaje na výpověď, vrátil se mezi dělníky.


Samolibí funkcionáři to vzali drzou opovážlivost a urážku stranického majestátu - a čekali na svou příležitost. Jejich "chvíle pomsty" přišla za pět let. Dcera skončila základní školu s vyznamenáním, ale studovat nesměla, musela jít do učení. Zaskočilo je to oba a ozvalo se svědomí. Zažil sám na sobě, jak se dovede strana mstít dětem, přesto nedokázal zabránit dalšímu "dědičnému hříchu". Degradace, ztráta společenského postavení a návrat k dělnické profesi, to vše poznamenalo jeho soukromí. Rozpadlo se mu manželství.


Oženil se podruhé a v roce 1985 se mu narodil syn. Bylo mu dvaapadesát a měl mladou ženu. Říkával s humorem: "Když se jeho svatby nedožiji, vystrojí mu ji má mladá žena." Oplácela mu stejným tónem: "Abys mě ještě nepřežil!" O pár let později ji osud vzal za slovo. Lékaři objevili zhoubný nádor. "Musíš to tu zvládnout...," řekla mu na rozloučenou.


Krátce po listopadu 1989 se otevřela cesta ke svobodě. Dlouho umlčovaní novináři ji přivítali dvojnásob a se zadostiučiněném se vraceli ke svému řemeslu. Jemu zbývaly do důchodu tři roky a měl čtyřletého syna. Cítil, že pro něj už je to uzavřená kapitola. Na stránky svobodných deníků se občas vrací, ale jen jako příležitostný dopisovatel, který se vyjadřuje kriticky k věcem veřejným.


související texty:

osudy Lubomíra Kabelky

osudy Josefa Nekuly

osudy Stanislava Nahodila


Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!

vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Milan Krejčiřík

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.