www.TOTALITA.cz

"Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!"
Osudy některých vyhozených studentů

Josef Nekula

Školní rok 1950/51 nezačal pro něj šťastně. Ještě o prázdninách dostal těžký zápal mozkových blan. Po týdnu v bezvědomí unikl jen o vlásek smrti. Byl to vlastně malý zázrak, že se místo do léčebného ústavu vrátil mezi spolužáky. Odhodlán nevzdávat se před cílem, zotavil se natolik, že podle dosažených studijních výsledků se dalo předpokládat, že dojde ke svému vysněnému cíli - studiu na vysoké škole. K závěrečným maturitním zkouškám ho však komunisté nepustili a nikdo mu neřekl proč.


Brzy se ukázalo, že vyhození z gymnázia bylo jen epizodou k začínající násilné kolektivizaci zemědělství, která tvrdě postihla celou rodinu. Otec vlastnil statek v Mladoňovicích a neměl nejmenšího úmyslu vstoupit do družstva. Byl prohlášen za "kulaka - sabotéra" a obžalován jako nepřítel státu. Hrozilo mu mnoholeté vězení. Od vězení ho zachránil náhodný úraz na poli. S pomocí známých lékařů se léčení protáhlo a než mohlo dojít k soudnímu procesu, podařilo se mu ilegálně překročit hranice do svobodného světa.


Trest přišel vzápětí. Veškerý majetek propadl státu, matka, mladší dcera a bratr byli nuceně vystěhováni na práci ve státním statku u Žďáru nad Sázavou. Josef Nekula sice v té době už patřil k "dělnické třídě", ale ne k správné. Pochopil, jaká ho čeká doma budoucnost. Navíc se blížila vojenská základní služba a s ní pracovní jednotky PTP pro politicky nespolehlivé. Rozhodl se, že půjde za otcem do Německa. O jeho úmyslu věděli jen dva lidé: maminka a přítel, který chtěl odejít s ním.


Na smluveném místě se ale kamaráda nedočkal. Za temné noci, v předvečer svatováclavského svátku 27. září 1953, se vydal k Vranovu. Přeplaval řeku a začal zdolávat strmé lesnaté kopce. Věřil, že v tak nepřístupném terénu nenarazí na pohraniční hlídky.


Vzdálený štěkot psů a později silnější řev a blízký dusot kopyt (strach mu zabránil rozpoznat začátek jelení říje) - to byla děsivá kulisa celonoční klopotné cesty. Na jídlo nebylo pomyšlení, žízeň, která ho trápila, hasil u každého potůčku.


Brzy ráno, fyzicky vyčerpaný, byl sice na rakouském území, ale v ruské okupační zóně. Riziko tedy ještě nepominulo. Kdyby ho chytili, čekala by ho deportace a vězení. V malém lesíku se převlékl do "svátečního", snědl dva krajíce domácího chleba a pustil se polní cestou do blízké vesnice na nádraží. Vlak přijel poloprázdný. Schoulil se k oknu a předstíral, že spí. Průvodčí, procházející vozem, jako by snad tušil, že veze štvaného uprchlíka bez peněz a bez dokladů, nechal ho na pokoji...


Po krátkém pobytu v Rakousku se dostal do Německa, kde se sešel se svým otcem. Našel si tu zaměstnání a poznal svou životní družku česko-americko-německého původu. V roce 1959 se s ní šťastně oženil a založil rodinu. Jejich život byl několik let spokojený, ale kolem roku 1966 se ocitli znovu na křižovatce. Veřejné mínění tehdy neskrývalo obavy z budoucnosti, pesimisté předpovídali válku, na kterou nejvíce doplatí Německo, z USA docházely zprávy o rasových nepokojích.


A tak se rozhodli na nic nečekat a dali Evropě sbohem. V říjnu roku 1967 vystoupili z letadla v Sydney a stali se natrvalo obyvateli nejmenšího světadílu - Austrálie.


související texty:

osudy Lubomíra Kabelky

osudy Josefa Nekuly

osudy Stanislava Nahodila


Žádáme studenty, aby neprodleně opustili školní budovu!

vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Milan Krejčiřík

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.