www.TOTALITA.cz

Voják třetího odboje
rozhovor s Miloslavem Čapkem - 2. část

Jak se proměňovaly podmínky na Rovnosti za dobu, kdy jste tam byl?

Do roku 1953 to bylo strašný. Patřil jsem vždy mezi tzv. neplniče, neměl jsem požadovaných sto procent. Vždycky jsem sfáral, dole jsem moc nedělal a jel jsem zase nahoru. Směna trvala osm hodin, ale po směně jsme chodili na různé trestné brigády. Dobývali jsme pařezy, také jsme často dláždili strouhy, ale potom zjistili, že kameny, kterými jsme je obkládali, jsou radioaktivní, tak jsme je rukama dávali nazpátek na haldu. Dostávali jsme málo jídla, většinou dvě nahnilé brambory ve slupce. Stáli jsme za trest polonahý na mrazu.


Ovšem ti, kteří podepisovali závazky, se měli samozřejmě lépe. Bylo jich mezi námi pár, ale také tam patřili retribuční vězni. Například si vzpomínám na Karola Kružika, velitele Hlinkovy gardy v Nitře. Ten byl úderník, dělal na čtyři sta procent. Vykuřoval si doutníčky. Těmhle lidem umožnili nákupy v kantýně. Na jednu stranu jsme chcípali hlady a na straně druhé tam chodili dobře živení úderníci.



Jak se k vám chovali dozorci?

My jsme se s nimi zase tolik nesetkávali. Hlavní ostraha byla na budkách, my jsme žili na barácích. Tam občas přišli, každý z nich měl zároveň nějakou funkci. Jeden byl pracovní referent, měl na starosti pracovní nasazení, jiný byl kulturním a další politickým referentem. My jsme je většinou znali jenom pod přezdívkami. Velitele dělal jeden z největších sadistů, František Dvořák, kterému se říkalo Paleček. Svou přezdívku dostal pro svůj zvyk ukazovat prstem na řady vězňů při jejich počítání na nástupu.



Z jeho rozkazu stáli členové náboženské společnosti Svědci Jehovovi několik dní na mrazu u ostřelovacího pásma. Nepamatujete si na tuto kauzu?

Pamatuji si na to živě, chodili jsme okolo nich, když nás odváděli do práce. Nechali je stát dvacet hodin v mrazu, potom je vzali dovnitř, nechali je rozmrznout a zase je strčili k plotu. Takhle to trvalo asi týden. Nakonec to nevydrželi a zkolabovali.


Rozhodli jsme se, že je budeme podporovat. Dělal jsem tehdy na dole měřiče, třikrát jsem za den sfáral a vyfáral. Když jsem šel přes hlavní bránu, vedle níž stáli, vždycky jsem jim hodil nějaké jídlo. Bylo to v zimě, byla mlha a bachaři na budkách je neviděli, když to sebrali. Museli jsem si ho schovat ze svého, sami jsme přitom měli málo. Nakonec mě ovšem Svědci Jehovovi zklamali. Jeden z nich se mi chtěl odvděčit, přemlouval mě, abych k nim vstoupil. Říkal, že dojde k apokalypse a že budou zachráněni jenom vyvolení. Odpověděl jsem mu, že chci zůstat s kamarády v pekle. (smích) Byl jsem dost zdrženlivý, díval jsem se na ně jako na náboženské fanatiky. Ale když potřebovali pomoc, nebylo o čem diskutovat.



Jak jste se v této souvislosti díval na katolické kněze, s nimiž jste se v komunistických kriminálech setkal?

Katolické kněze jsem znal, chovali se velmi seriózně, ale až na jednoho mezi nimi nebylo rebelů. Chápal jsem je, byli jinak zaměření. Rebel, to byl opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek, říkali jsme mu opat-chuligán. Setkal jsem se s ním později v Leopoldově při draní peří. Chodil si k nám popovídat, byl to velký znalec umění. Vyprávěl nám například o sbírkách obrazů ve Vatikánu. Byl to opravdu rebel, dokonce se jednou pokusil o útěk. Choval se stejně jako my, zatímco ostatní kněží si zachovávali určitý odstup. Nakonec v Leopoldově shromáždili všechny kněze na zvláštním oddělení, říkalo se tomu Vatikán.

Jak se na Rovnosti projevila Stalinova smrt? Jak jste se vlastně v táboře dozvěděli, že Stalin zemřel?

Když zemřel Stalin, vybrali dozorci z různých skupin vězňů několik zástupců a nechali je demonstrativně stát asi dva dny venku. Ve vánici a mrazu tam stáli spolu slovenští separatisté, skauti, Sokolové a katolíci. Nechali je tam, dokud všichni nepadli. Někteří z toho měli dlouhodobé zdravotní potíže. Tímto způsobem jsme všichni poznali, že Stalin zemřel.


Po smrti Stalina se postupně sice podmínky na táboře zlepšily, ale podstata zůstala stále stejná. Cítili jsme ale, že dozorci si už nejsou tak jistí, začali jsme si dovolovat stále více. Dokonce jsme zorganizovali stávku.


Společně s dalšími vězni jsme také na Rovnosti několikrát připravovali útěk. Když vypukla na táboře epidemie žloutenky, viděli jsem velkou šanci v případném převozu do nemocnice v Karlových Varech. Vězni tam byli sice připoutáni řetízkem k posteli, ale mysleli jsem si, že se nám odtud bude utíkat snadněji. Na šachtě jsme si chtěli připravit malý pilník, udělaný z pilky na železo. Museli jsme onemocnět. Vyzkoušel jsem jako první návod, který koloval mezi vězni. Po třech dnech půstu jsem snědl krabičku sardinek zahřátou na maximální teplotu, kterou člověk snese. Žloutenku jsem však nedostal, zato jsem si úplně zkazil žaludek.



Jak vypadalo nové vyšetřování StB, když jste byl v létě 1955 opět zatčen?

Převezli mě do Horního Žďáru, kde byla zvláštní vyšetřovací věznice StB pro oblast Jáchymovska. Byl to důsledek stoupajícího napětí na táboře. Dělali jsme v té době stávky, odmítali jsme jídlo a sabotovali dolování. Vytipovali si iniciátory a převáželi je do Leopoldova. Mě z transportu stáhli a odvezli mě do Horního Žďáru. Po několikaměsíčním vyšetřování mě dali opět k soudu, dostal jsem dalších osm let a teprve potom jsem se dostal do Leopoldova, kde jsem se potkal se starými kamarády z Rovnosti.



Kde jste byl podruhé souzen?

Už to nebyl státní soud. Nejdříve mě poslali do Karlových Varů, ale nakonec mě postavili před krajský soud v Chebu. V porovnání s rokem 1950, kdy jsem byl souzen poprvé, to byla zcela jiná situace. Očekával jsem, že dostanu vysoký trest nebo dokonce trest smrti. Každý vězeň na Jáchymovsku totiž musel při příchodu podepsat, že vyzrazení tajemství se trestá smrtí. Proto jsem měl obavu, že mě tentokrát "zhoupnou" a že už z toho živý nevylezu.


Když mě podruhé zatkli, neměl jsem ani tušení, že se o Stalinovi bude zakrátko mluvit jako o zločinci dokonce mezi komunisty. Bylo mi divný, že již při ukončení výslechů po mě chtěl referent StB, abych mu slíbil, že už nebudu nic dělat proti režimu a budu hodný. Pak jsem se dostal před soud, byl jsem v Chebu druhý den a bachař mě odvedl do místnosti, kde na mě čekal obhájce JUDr. Čermák. Byl jsem překvapený, že poslal bachaře pryč, což na počátku padesátých let nebylo možné. Začal mi hned říkat, prosím vás, co jste to udělal, moc jste si uškodil. Říkal jsem mu, že mě jeho nářky nezajímají a jestli chce takhle pokračovat, ať odejde, že jsem stejně o žádného obhájce nežádal. Byl to obhájce ex offo, přidělili mi ho. Odpověděl mi, jestli vím, co se venku děje. Samozřejmě jsem nic nevěděl, byl jsem držený skoro rok v izolaci od okolního světa. A on mi povídal, že byl před několika týdny v Sovětském svazu odhalen kult Stalina, že je to zločinec, který má na svědomí milióny lidí. Potom mě informoval o projevu Novotného, který prý říkal, že u nás StB s vězni zacházela stejným způsobem jako gestapo. "Dojde k obnově procesu a vy jste se z toho mohl dostat, místo toho jste si přitížil." Vyvalil jsem na něj oči, nechtěl jsem mu věřit, že je to pravda. Ptal se mě, jak mě vyslýchali po prvním zatčení. Všechno jsem mu to popsal, včetně toho, že se mnou udělali fingovanou popravu. Teď na mě pro změnu vyvalil oči zase on a ptal se, zda se to nebudu bát opakovat před soudem.


Když mě potom obhajoval, tak říkal následující slova: "Tenhle obžalovaný byl vyšetřován nezákonnými metodami, kdyby s ním zacházeli jako s člověkem, mohl už být převychovaný. Ale tímhle způsobem se ještě vyhrotily jeho postoje k režimu. Sice se skutečně provinil, ale na lavici obžalovaných by s ním měli sedět také ti, kteří ho vyšetřovali a soudili." Potom mě vyzval, abych opakoval, co jsem mu předtím říkal. Vyprávěl jsem také o popravě, soudci na to koukali jako opaření. To mi moc pomohlo, protože jsem dostal dva roky pod dolní hranicí výměru trestu u velezrady. Dali mi osm let, což jsem vzal a šel do Leopoldova.


Když srovnám oba procesy, bylo v roce 1956 vidět, že se doba poněkud změnila. Poprvé jsem totiž také uváděl, že jsem byl k přiznání donucen pod nátlakem, za použití fyzického násilí. Předseda senátu, JUDr. Hošek, dodnes si jeho jméno pamatuji, na to odpověděl, že s takovými ptáčky, které sem posílají z Německa, na ty má StB svoje způsoby vyšetřování. (smích) Z toho lze vidět, že jste v roce 1950 mohl říci, co jste chtěl, ale vůbec na tom ve skutečnosti nezáleželo. Naopak v roce 1956 jsem stále nemohl uvěřit, že jsem dostal tak nízký trest, měl jsem stále strach, že při vyšetřování ještě najdou další důkazy. K tomu už ale nedošlo a po měsíci jsem byl jako vězeň s dvacetiletým trestem eskortovaný do Leopoldova.



Co jste tam dělal za práci?

Nejdříve jsem byl na přijímacím oddělení, pak mě dali na draní peří. To jsem dělal asi dva roky. Potom jsem několik let dělal v galvanizovně, kde se pro bratislavské Elektrotechnické závody kadmiovaly šrouby a matky na spojení částí pod elektrickým napětím. Součástky se dávaly do roztoku s kyanidem kademnatým. Tisícina gramu tohoto jedu byla pro člověka smrtelnou dávkou. Poprvé jsem plnil bez problémů plán, bachaři nás nechávali na pokoji. Občas jsem jim také něco nechal pokovovat, jednomu z nich jsem dokonce nikloval výfuky k motorce. Ovšem když přišli s návrhem, abych podepsal pracovní závazek, vždy jsem to odmítnul. Po jednom odmítnutí mě nakonec přeložili na těžší práci, shazoval jsem ze železničních vagónů materiál pro výrobu rozvaděčů. Tři dny před vyhlášením amnestie 9. května 1963 mi vypršel trest. Po dvanácti letech jsem jel domů.


V Leopoldově byla v padesátých letech velmi dobrá společnost vězňů, hodně generálů a ministrů: Karel Janoušek, Raymund Mrázek, Šimon Drgač, Jan Syrový a mnoho dalších známých lidí. Seděl tam také bývalý ministr spravedlnosti Prokop Drtina, říkalo se mu Prokop Svatý. Byl to velmi uzavřený člověk. Po zatčení byl několik let zcela izolovaný, několik let nevěděl, co se venku vůbec děje. To my jsme přece jenom trochu věděli. Nevěřil skoro nikomu, ale jeden můj kamarád, se kterým jsem dral peří, měl jeho důvěru. Byl to letec z Velké Británie, létal u 311. perutě, jmenoval se Karel Truxa. Prokop Drtina si na něho pamatoval z války a přihlásil se k němu. Při vycházce se k němu vždycky dostal a povídali si spolu. Drtina byl jedním z mála, který nevěřil, že komunismus brzo skončí. Říkal, že je to dlouhodobý proces, který souvisí především s generační otázkou. Když jsme to slyšeli, moc se nám to nelíbilo. (smích)


Vzpomínal jsem přitom sice na výcvik v Německu, kde nám taky tvrdili, že to bude na dlouho. Jenomže my jsme byli mladí kluci, tak jsme to nebrali moc vážně. Potom jsem ve vězení zjistil, že vypukla korejská válka, což jsem vnímal jako dobré znamení. Navíc mezi vězni panovalo přesvědčení, že to musí brzo skončit. Co nám taky konečně zbývalo, než věřit, že to rychle praskne, jak jsme říkali. Nakonec jsem tomu začal taky věřit. Vždycky jsme říkali, letos ještě ne, až příští rok, a potom zase příští rok.



Kdy jste přestal věřit, že se komunismus brzy zhroutí?

Já tomu věřil pořád. (smích) Doufal jsem dál, i po propuštění z vězení. V téhle souvislosti si vzpomínám na jednu anekdotu. Ve vězení jsme říkali, že každý z nás má nárok být nenormální tolik hodin za den, kolik si už odseděl let. Po návratu z Leopoldova jsem měl nárok být podle tohoto pravidla nenormální dvanáct hodin, tedy přesně půlku dne, takže se není třeba divit, že jsem měl takový názor. (smích)


Když jsem přišel domů a mluvil s blízkými lidmi, tvrdil jsem, že komunismus padne. Dívali se na mě rozpačitě. Naznačovali, že už je jiná doba a že se také změnili komunisti. Já jsem tomu ale nikdy nevěřil. Nikdy jsem totiž nepochyboval, že je komunismus slabším ekonomickým systémem. Po nějaké době jsem si ale hlavně přál, abych se jeho pádu dožil.



Nekontaktovali vás Američani v roce 1968?

Ne, to by byli blázni, pokud by to udělali. Nepřímo jsem se CIA navázal kontakty prostřednictvím kamaráda Jaromíra Zástěry, bývalého politického vězně. Jeho otec měl americké občanství, Američani za ním chodili jednou za rok do vězení. V roce 1962 ho po propuštění z vězení vyhostili. Udržoval jsem s ním kontakt, znal jsem jeho tetu. Její manžel byl univerzitní profesor Vážný, bydleli kousek od Anděla. Když v roce 1968 přijel z USA na návštěvu, to už tady byla sovětská vojska, setkal jsem se s ním a domluvil s ním heslo pro případný zpravodajský kontakt.


Měl jsem dělat mrtvého agenta a aktivizovat se v případě, že by za mnou někdo přišel a vykázal se tím heslem. Říkal jsem mu, že do té doby nebudu nic dělat, byl bych jako bývalý politický vězeň pro StB jenom mucholapkou. Mirek Zástěra potom pracoval jako redaktor v Hlasu Ameriky, pravidelně jsem ho poslouchal. Mám doma dochovanou korespondenci, poslal mi také ke svatbě dárek. V polovině osmdesátých let jsem najednou slyšel v Hlasu Ameriky, že zemřel.



Ozvali se vám Američané po roce 1989?

Neozvali se. Trochu mě to mrzí, ale na druhou stranu je chápu. Mají jiné starosti, než děkovat veteránům. Byli jsme zvláštní lidé, nasazovali jsme své životy, ale věděli jsme, že nám nemohu vůbec pomoci. My jsme totiž nebyli v pravidelné armádě, nevztahovaly se na nás žádné konvence o válečných zajatcích. Navíc ti, se kterými jsme tehdy spolupracovali, už byli asi dávno mrtví. Byla to taková ranní směna, ta odpolední už asi neměla povědomí, co jejich předchůdci dělali.



s Miloslavem Čapkem rozmlouval (v Praze 26. března a 2. května 2003) Petr Blažek


část rozhovoru:

1. část,   2. část


vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Petr Blažek

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.