www.TOTALITA.cz

... a odsuzuje se k trestu smrti !

V roce 1949 jsem nastoupila do ČSSZ - PV (Československé stavební závody - přidružená výroba), závod 878 v Ostravě 1, Kostelní 20, jako korespondentka k ekonomickému náměstkovi p. J.Jurečkovi.


Do tohoto závodu nás nastoupilo několik spolužaček z ekonomické školy v Žerotínově ulici. Pracovaly jsme spokojeně až do jara 1950, kdy přišlo nařízení z KI (Krajský inspektorát ČSSZ na Puchmajerově ulici č. 2). Příkaz zněl: děvčata půjdou dělat v rámci pracovní doby zápisy do Čapkovy sokolovny, protože byly pořádány "procesy" s politickými vězni té doby.


Dostala jsem přidělen den, kdy byl souzen mládenec, který byl synem majitele sodovkárny z Paskova u Ostravy. Spolu se mnou psala také zápis spolužačka Libuše Jeništová.


Miroslav Sýkora přišel klidně, v pěkném šedém obleku, měl bleděmodrou košili a do hněda opálený krk. Byl tmavovlasý, pěkně učesaný - měl kudrnaté vlasy. Sedl si na vykázané místo a seděl bez hnutí celý den. Jen v poledne byla kratičká přestávka.


Nám, děvčatům, řekli v závodě, že musíme udělat těsnopisný záznam a přepis na druhý den odevzdat v podniku.


Zapisovaly jsme pilně, doslovně, všechny otázky a odpovědi, jak prokurátora, tak i souzených. Co se hovořilo, to jsme zapisovaly a snažily jsme se, abychom stačily zapsat opravdu všechno, ježto nám bylo řečeno, že podle doslovných zápisů budeme hodnoceny při zvyšování platů.


Miroslavu Sýkorovi, který seděl zády k obecenstvu, jsem viděla levou tvář. Byl statečný, vůbec nekřičel, odpovídal klidně, velice zdvořile, spíše potichu, než hodně hlasitě. Byl vážný, ale když zjistil, že jakákoliv jeho odpověď, ač pravdivá, ale nevhodná pro tento "proces" je zbytečná, odpovídal pořád stejně, nenechal se k žádné akci vyprovokovat.


Sál Čapkovy sokolovny (tělocvična) byl zaplněn do posledního místečka. Diváci byli přiváženi autobusy z různých závodů z celého města a okolí. Byli to lidé různé povahy, někteří vykřikovali sprostá slova na odsouzené. Několikrát jsme neslyšely, takže pan prokurátor musel některé věty opakovat.


Tak proběhlo dopoledne a odpoledne bylo už zjevně připraveno, co se bude dít. Osud pana Miroslava Sýkory byl zpečetěn.


Když jsem přišla domů, tatínek mne vyslechl, co se dělo a pak mi řekl, abych si doma sedla k našemu psacímu stroji a abych mu to opsala z bloku, že ho to velice zajímá. Tak jsem psala a psala.


Jenže tatínek druhý den koupil Nové Slovo, Právo Lidu a další noviny a byl udiven, že něco jiného je v novinách a něco jiného mám v bloku. My jsme musely v práci celý zápis přepsat a i s blokem odevzdat na kádrovém oddělení…Blok jsme už nikdy neuviděly.


Jenže tatínek byl pohotový a zašel za p. Jeništou, otcem mé spolužačky a ptal se ho, jest-li ví o tom, jaké nesmysly jsou v novinách (přiznání Miroslava Sýkory bylo na dvou odstavcích ! - Aniž by řekl jediné slovo doznání !!!). Pan Jeništa po krátkém uvažování přiznal tatínkovi, že doma měli také pohovor s Líbou, protože on poslouchal zahraniční rozhlas - a tam již ve večerních hodinách bylo citováno "doznání a hluboká lítost nad svými činy" Miroslava Sýkory.


Tak jsem se přesvědčila o tom, jakou pravdu mají rádi komunisté.


Miroslav Sýkora byl popraven, ale já dodnes vidím jeho tvář před očima, a kdybych se dostala do Paskova do sodovkárny, která je stále v provozu, poznala bych ho na fotografii i mezi mnoha jinými tvářemi, tak se mi vryl do paměti! Jak ráda bych tvář Miroslava Sýkory ještě jednou viděla !


Byl to pro mne hrozný zážitek !


O tom, že by nám byl podle práce na zápisech zvýšen plat nepadlo ani slovo. Na výsost byl spokojený jen náš "kádrovák" soudruh Ludvík Havránek, u kterého bloky i přepsané zápisy skončily.


Když jsem si přečetla v denním tisku, že rozsudek byl vykonán - poplakala jsem si, jakoby mi umřel bratr. Tak statečný člověk - a jak snadno se ho naši tehdejší vládci zbavili. Přitom nikomu rodina Sýkorových z Paskova nikdy neublížila.


Je to již dlouhá řada roků, bylo i kulaté výročí, ale   n i k d o   si na tyto odsouzené neprávem, podle přání komunistů - ani slovem nevzpomněl.



vzpomínala Alena Grušková




P.S.
Tatínek měl kamaráda, redaktora Boleslava Moravce, kterému to hned sdělil (bydleli skoro vedle), ale pan Moravec ho prosil, aby byl ticho a nikomu nic neříkal, že by mohl také přijít o život v nějakém procesu. Odvážných bylo málo...



související texty:

seznam popravených

vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Alena Grušková

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.