www.TOTALITA.cz

vzpomínky na ekonomické vysílání v Čs. rozhlasu a Čs. televizi v 50. a 60. letech 20. století

Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968.




Jak k tomu dojde, že se mladý člověk stane ekonomickým redaktorem?

Cesty k tomu povolání jsou jistě různé. V padesátých letech k této profesi tíhli lidé z praxe, ze závodních časopisů, ale do rozhlasu už přicházeli i absolventi Vysoké školy ekonomické. Já byl tím člověkem z praxe. I když jsem chtěl být původně hercem a připravoval jsem se na to pár let před koncem války v soukromé dramatické škole bývalé herečky Národního divadla paní Markové-Nekolové. S herectvím mi to však nevyšlo, vrátil jsem se do Mostu, z kterého jsem v roce 1938 utekl před Hitlerem a nastoupil v tehdejších Stalinových závodech v Litvínově do Kulturně propagačního oddělení. Před příchodem do Československého rozhlasu jsem tak měl v letech 1946 - 1947 už za sebou organizaci a realizaci podnikového rozhlasového vysílání. Půlhodinky "Stalinových závodů" jsem s přáteli, mladými ochotníky z podniku, vysílal jednou týdně živě v Krušnohorském rozhlase v Teplicích a později z rozhlasového studia v Mostě.


Pocházím z dnes už zmizelých Kopist u Mostu, otec byl horník, bydleli jsme přímo na šachtě. V době vojenské služby jsem půl roku fáral na uhelné brigádě a po vojně, abych uživil mladou rodinu, jsem se dobrovolně přihlásil na práci; v Jáchymovských dolech. Odsud jsem odešel ze zdravotních důvodů a v roce 1953 jsem pak pracoval v kulturním oddělení na Krajském výboru horníků v Mostě. S havíři jsem se denně stýkal a dobře znal jejich práci. To všechno, nepochybně i mé členství v komunistické straně, do níž jsem jako mladý idealista vstoupil hned v roce 1945, a hlavně můj zájem dělat v Československém rozhlase, byly rozhodující k tomu, že jsem v říjnu 1953 jako osmadvacetiletý nastoupil do průmyslové redakce Československého rozhlasu.



Tehdy ovšem novináři asi ještě příliš nerozebírali celkové ekonomické problémy národního hospodářství. Pokud může člověk nahlédnout do novin té doby, šlo hlavně o plnění plánu v jednotlivých odvětvích. Jaká práce na vás v Československém rozhlase čekala?

Ano, v té době šlo především o to, ukazovat příklady vzorných pracovníků, kteří - mluveno tehdejší novinařinou - "se poprali se svými úkoly, překonali nečekané překážky a svůj plán dokonce překonali o dvě procenta". To byly opravdu požadované, dnes už úsměvné texty své doby. Byl jsem jim také zprvu poplatný. Ovšem díky svým znalostem skutečných hornických problémů, se mi časem podařilo dostat do svých příspěvků věcnost, správné pojmenování nebo i vysvětlení, do té doby pro běžné posluchače neznámých, pojmů hornické práce. Vymyslel jsem si k tomu i postavu - horníka Koudelku, mluvil ho herec pan Bejvl, který už i čísla a fakta dával do srozumitelné lidové řeči.



Vzpomněl byste si na nějaké ty pojmy?

Pamatuji hlavně na kampaň, v níž havíři hlavně na Ostravsku měli denně za úkol splnit tzv. cyklus. V novinách se například psalo, že havíři z ranní směny při ražení chodby splnili svůj cyklus beze zbytku, ale běžný čtenář nemohl tušit co to ten cyklus je.


Tak jsem to napsal jako rozhovor havíře s manželkou. Na její dotaz, co je to ten cyklus jí vysvětlil, že když ona chce každý den uvařit oběd, musí napřed nakoupit, potom potraviny připravit, třeba je očistit, uvařit, či upéct, hotové jídlo dá pak na talíře a po jídle musí umýt nádobí, aby se druhý den mohl cyklus s vařením oběda opakovat. Můj cyklus, říkal havíř, je také několik úkonů, které se každý den po sobě opakují. Začneme tam, kde předchozí parta skončila. Odstraníme, vyvezeme jimi odstřelenou horninu, prodloužíme si větrací potrubí a trubky tlakového vzduchu do vrtaček, a pak teprve začneme vrtat. Po navrtání děr, naložíme je střelivem, uklidíme sebe i nářadí do bezpečné vzdálenosti, a pak teprve nálože odstřelíme. To je celý cyklus. Nemůžeme z toho nic vynechat, nebo skončit jen uprostřed. Střídající šichta by ten cyklus musela dodělat za nás. A to přece žádná parta nemůže připustit.


Tak nějak tehdy ten výklad pojmu cyklu vypadal a měl skutečně ohlas. Redakce časopisu Vlasta ho pro své čtenářky přetiskla a pochvalně se o něm jako o dobrém příkladu rozhlasové formy vyslovil i slavný František Gel.



To je zřejmě ten příklad, kdy jste mohl uplatnit své znalosti hornického prostředí. Mě by ale zajímalo, zda jste mohli, jako novináři a vy sám osobně, psát nějaké kritické ekonomické poznámky nebo komentáře.

V rozhlase se v padesátých letech kritizovat moc nesmělo. Občas se někde objevila tzv. komunální kritika, případně něco o tom, že dělníci nemohli pracovat, protože jim vedení nezajistilo materiál nebo že zemědělci zapomněli na poli sekačku. Ale úvahy ekonomů nad nedostatky centrálního plánovaného hospodářství se začaly objevovat až tak v druhé polovině padesátých let.


Stále totiž přetrvávaly všeobecné nedostatky ve výrobě a v obchodě, v distribuci, jak se tehdy říkalo a psalo, stále něco na pultech obchodů chybělo, a to se nedalo do nekonečna vysvětlovat poválečným rozvratem hospodářství. K tomuto názoru došlo asi také tehdejší vedení KSČ a vymyslelo takzvanou "Prověrku efektivnosti průmyslové výroby". Byl k tomu vydán i "Dopis", který kromě popsaných problémů vyzýval k celonárodní diskusi. Pracující se v ní měli vyjádřit, jak dál zvyšovat produktivitu práce, jak nezvyšovat nadlimitní zásoby, jak ještě lépe uplatnit chozrasčot na každou dílnu atd. Přitom největším problémem byl direktivní ukazatel tzv. hrubé výroby, který podniky nutil vyrábět na sklad a co nejdráž, a to ten "Dopis" ještě neřešil.



Mohl byste mladé generaci objasnit, co to byl ten chozrasčot?

To byl také jeden povinně převzatý sovětský příklad. V překladu to bylo něco jako hospodářský účet, který měl zjednodušeně řečeno, zajistit kontrolu nákladů rublem, v našem případě korunou, v každé dílně, případně u každého dělníka.



Jak na to pracující reagovali? Zúčastnili se celonárodní diskuse?

V těch dobách bylo všechno organizováno. Prověrku měli zajišťovat formou jakési politické brigády především aparátníci strany, průmyslových oddělení všech úrovní, ale možnost zúčastnit se jí, dostali i ekonomičtí novináři. Rozhlas navrhnul mne a mohl jsem tak navštívit asi deset závodů Plzeňského kraje. Odsud jsem pak posílal do vysílání rozhlasu vlastně své první ekonomické poznámky o problémech a názorech lidí na zajišťování efektivní výroby.


Většinou šlo opět o kritiku vztahů mezi direktivním plánem a nedostatečnými možnostmi lidí dole ve výrobě. V diskusi na stránkách tisku se ovšem už objevovaly podnětné články některých pracovníků ministerstev a vědecko technických společností. Myslím, že bylo předem jasno. Nové opatření spočívalo v tom, že se mělo začít ustupovat od tzv. dvoustupňového řízení. Do té doby, totiž fungovala mezi ministerstvy a podniky jakási sdružení.


Zrušit tyto zbytečné byrokratické mezičlánky bylo na podnicích vítáno. My redaktoři, sdruženi v Klubu ekonomických novinářů, jsme pochopitelně také vítali každé i malé uvolnění byrokracie,ale předem jsem byli už skeptici, že by snad zrušením sdružení nastal v hospodářství nějaký zásadní obrat k lepšímu. Vývoj v dalších letech nám to jen potvrdil.



Jaký byl výsledek té stranické kampaně za zvyšování efektivnosti průmyslu? Proběhla opravdu ta celonárodní diskuse?

Pochopitelně, výsledky musely být pozitivní. Stručný referát o ukončení a kladných výsledcích diskuse v podnicích pronesl 25. února 1958 sám Viliam Široký. Naznačil už připravovaná opatření, ale podrobný referát, či příslušné usnesení hned ČTK nemohla vydat. Text se prý musel v aparátu strany znovu "pulírovat" a masy se s ním měly seznámit až o dva dny později.


Už tento způsob filtrování oficiálních informací z aparátu partaje k médiím jsem nejen já těžko snášel. Mezi novináři nás takových byla většina. Já ovšem měl v tom okamžiku svých informací dost k tomu, abych svůj komentář k novým opatřením v řízení průmyslu začal větou: " Zítra se, vážení posluchači, dozvíte..." Napsal jsem to pro rozhlas a pak mě napadlo, že by se o tak aktuální komentář mohla také zajímat televize. Ta ještě v té době neměla ekonomické redaktory specialisty, a tak to vzala.


Tak došlo pro mne i pro Československou televizi 27. února 1958 k malé historické události. Po Televizních novinách v 19.30 jsem zde přednesl u tabule s nákresem schéma nové organizace průmyslu, v přímém přenosu živě asi desetiminutový první televizní ekonomický komentář. Tím jsem se také v televizi zapsal jako, pro ni, vhodný externí spolupracovník. Projevilo se to později tím, v období jistého politického oteplování, kdy jak se říká "už ledy pukaly", jsem byl zván do televize jako moderátor do publicistického cyklu podle knížky dr. R. Richty s názvem Civilizace na rozcestí nebo do pořadů Umění podnikat a Projekt IN. Nakonec v říjnu 1967 jsem z Čs. rozhlasu do Čs. televize zcela přešel.



Co se dělo ve vysílání ekonomických pořadů v rozhlase do té doby, než ledy pukaly a docházelo k určitému politického oteplování?

Počátky šedesátých let byly v rozhlase dosti bouřlivé. Do funkce vedoucího Hlavní redakce politického vysílání nastoupil Jiří Ruml. Začal prosazovat kritičtější pořady k celkové hospodářské i společenské situaci. Vznikaly pořady typu "Lidé, život, doba", v níž jsme se začali zastávat i různě šikanovaných lidí ze strany okresních mocipánů. Nebo komentáře "Tváří v tvář", kde jsme byrokracii nadřízených orgánů nazývali už pravým jménem. To se jim samozřejmě stranické vrchnosti nelíbilo a bylo zle. Když se takových "průšvihových" pořadů sešlo víc, byl šéfredaktor Jiří Ruml, ředitelem Karlem Hofmanem odvolán. Odtrženost politických pracovníků od reality života obyčejných lidí byla už ale tak zjevná, že si to asi najednou uvědomilo i vedení KSČ a přišlo s nápadem vysílat v televizi a současně i v rozhlase živé, přímé besedy s pracujících s představiteli vlády a strany. Dostal jsem to na starost a k provedení. Brzy jsem zjistil, že praxe bude zcela jiná.


První přímou besedu jsem měl 19. června 1963 s předsedou Státní plánovací komise Aloisem Indrou v jeho kanceláři. Ten byl pochopitelně z takového živého vysílání poněkud vyděšen, nechtěl nechat nic náhodě a nechal připravit pro mne otázky, a pro sebe i písemné odpovědi. Otázky jsem si aspoň přeformuloval a dohodli jsme se na některých změnách, aby byl ve svých odpovědích konkrétní a uvedl nějaké příklady.


O týden později jsem měl podobnou besedu s ministrem průmyslu Pešlem. Příprava s ním byla obdobná jako s Indrou, ale do sálku vysočanského Gongu už bylo pozváno několik připravených tazatelů.


Třetí a poslední beseda byla s tajemníkem ÚV KSČ Drahomírem Kolderem. Ten si zas pozval do Gongu za svůj předsednický stůl asi deset lidí z různých fabrik a institucí. Byl mezi nimi i Hrdina socialistické práce havíř Miska, šéfredaktor Hospodářských novin Vlček a další významní činitelé. Musel jsem je všechny představit, měl jsem pak besedu řídit a včas po hodině ukončit. Soudruh Kolder však chtěl mluvit napřed, pokud možno sám, potom vyvolával pozvané lidi sedící kolem něj a nedokázal je při dlouhé řeči přerušit.


Hlídal jsem hodinky, musel jsem zasahovat a v jednu chvíli jsem se dostal s Kolderem do sporu. Napadl mě slovy něco jako " zajímalo by mne, soudruhu redaktore, kam vlastně chcete tuto besedu odvést." Zareagoval jsem: "Já jsem ten poslední, který by ji chtěl někam odvést." Když to pak soudruzi na ÚV strany hodnotili, řekl prý prezident Novotný: "Konec konců, viděli jste to sami na besedách, když v televizi vystupovali členové vlády a strany, jak to dopadlo. Prostě tam dominoval redaktor a určoval, co bude. Myslel si, že on je rozhodujícím člověkem."


A tak jsem měl první kádrovou kaňku s otazníkem, co je to za drzého člověka a s vykřičníkem, na toho si budeme muset dát pozor.



Říkáte první kádrovou kaňku, měl jste ještě nějaké další? Jak jste obstál ve vašem ekonomickém vysílání? Hrozil vám vyhazov z rozhlasu za nějaký, jak vy říkáte, průšvihový pořad?

Kvůli ekonomickým pořadům jsem ani já ani mí kolegové z průmyslové redakce rozhlasu, kterou jsem po dálkovém studiu a po promoci na VŠE vedl, žádné maléry s partajní vrchností neměl. Už ale za rok, na jaře 1964, mi vyhazov opravdu jednu chvíli hrozil. To se počátkem března měla rozběhnout volební kampaň do Národních výborů. Zahájil ji svým projevem ve veškerém tisku prezident Novotný a všechna média, jak bylo zvykem, měla tento projev dál rozvést.


Na poradě u šéfredaktora Hona, který ve funkci vystřídal Jiřího Rumla, oznámil vedoucí vnitropolitické redakce, že k napsání komentáře k volbám žádného externího autora nesehnali. Měl jsem už za sebou desítky odvysílaných ekonomických komentářů a šéf Hon mě vybídl, jestli bych se o to nepokusil. Věděl jsem, že tím vstoupím na tenký led, ale úkol jsem přijal.


V pátek a v sobotu jsem to napsal a natočil. V neděli večer se to vysílalo. Ten komentář byl pochopitelně poplatný době, při formulaci svých názorů jsem musel vycházet z projevu prezidenta, ale přesto jsem s ním nakonec pořádně narazil. K výběru poslanců do Národních výborů jsem totiž uvedl. Cituji z textu komentáře, který jsem vylovil ze svého archivu:


"Myslím, že bude třeba přezkoušet, zda je dále postačujícím důkazem výběru kandidáta jen obvyklá formulace, jak se ten a ten soudruh osvědčil v různých stranických a veřejných funkcích. Nyní je třeba se ptát, jak se osvědčil, jak se nebál mluvit do věcí, do kterých mu takzvaně nemuselo nic být, u kterých hrozilo, že si spálí prsty. Jak se dovedl postavit proti různým autoritám a dokázat, že jejich názory zkostnatěly a že lidem ani hospodářství neprospívají, jak dokázal likvidovat byrokratické průtahy nutných opatření ve prospěch většiny i různě postižených jednotlivců. Trpěl poslanec strýčkování, klikaření, rodinkaření a říkal o problémech lidí, že se s tím nedá nic dělat?"

A dále: "V odpovědných funkcích opravdu není místo pro opatrníky, kteří si dají všechno odsouhlasit, ale málo toho sami a odpovědně rozhodnou. Ano, i u nás jsou na různých ústředních orgánech lidé, kteří přesto že sami nebyli zvolení, nejsou poslanci, mají snahu vodit národní výbory za ruku a svazovat jejich iniciativu."


A tak dál. Ohlas na komentář mezi obyčejnými posluchači byl velice kladný, psali si dokonce o jeho text, ale opět vedoucí tajemník strany a prezident Novotný o něm na poradě tajemníků prý řekl: "Nebo to, co jsem slyšel tuhle neděli, když jsem se vracel z Orlíku vozem domů. Zapnu si rádio a slyšel jsem nějakého Svejkovského, jak hovoří k zahájení volební kampaně. No to je hrozné, co jsem slyšel. Vybral z mého referátu jen část, kde jsem kritizoval, a tu rozvedl. Já toho soudruha neznám, možná že je to schopný redaktor, ale není na to dost zralý, nebo ví, co píše, je si vědom toho co způsobuje, a pak do rozhlasu nepatří."


To byl pochopitelně pokyn pro patřičné oddělení aparátu KSČ, aby ihned druhý den začali pitvat můj komentář, slovo za slovem s otázkami, jak jsem to myslel. Každá kritika autority nebo dokonce aparátu strany, se totiž hned vykládala jako útok na stranu. V rozhlase se ihned rozšířila zvěst, že už jsem byl propuštěn. Kde kdo v rozhlase si chtěl komentář přečíst. Pamatuji, že Ludvík Vaculík, který v té době také pracoval v rozhlase, k němu řekl: "Co jim na tom vadí, vždyť je to tak krotké." Nakonec jsem ten průšvih ustál. Brzy přišly nové ekonomické úkoly, na obzoru se začala objevovat "Nová ekonomická soustava řízení a plánování".



Pokud vím, v té době se mluvilo o tom, že jejím tvůrcem byl ředitel Ekonomického ústavu Ota Šik. Jak jste to vnímal Vy?

Pochopitelně, Ota Šik byl naštěstí ochoten brzy o výsledcích svých analýz socialistické ekonomiky veřejně v médiích informovat. Už v roce 1962 napsal a vydal o svých názorech na reformu i knihu "Ekonomika-zájmy-politika". Začaly vycházet články jeho spolupracovníků i brožury k jednotlivým okruhům nové hospodářské reformy. Jejími autory byli i lidé z ministerstev, z Akademie věd, Ekonomického ústavu. Mnozí z nich, byli ochotni k rozhlasovým rozhovorům, a tak zas nejen já, ale všichni novináři, kteří o tuto oblast psaní měli zájem, měli o Nové ekonomické soustavě brzy dost informací.


Brzy jsme však byli opět z nejvyššího partajního patra upozorněni, že celá Nová soustava řízení a plánování není dílem jednoho člověka, ale dílem celé strany a nejde o Novou soustavu, tomu výrazu se prý podivili Sověti, a tak ji máme nazývat Zdokonalenou soustavou. Mně i ta zdokonalená soustava plně zaujala. Konečně mělo být podstatně omezeno centrální direktivní plánování. Ukazatel hrubé výroby, což byla vlastně výroba pro výrobu bez ohledu na to, zda se výrobky prodají, měl být nahrazen ukazatelem skutečně dosaženého hrubého důchodu.


Ten už mělo obsahovat tržby za prodané výrobky po odečtení materiálových nákladů a odpisů. Stále však tento nový ukazatel hrubého důchodu počítal s povinným odvodem do státní pokladny a teprve zbytek mohl jít na mzdy. Zisk, z něhož by podniky mohly nezávisle, bez nadřízeného ministerského plánu, investovat ještě nebyl možný. Byl to tedy jen opatrný náznak změn, aby nevyděsil všechny dogmatické ekonomy sovětského bloku. Přesto, řada návrhů na opatření byla nová a nadějná. Poprvé se zde také například formulovaly zbožně peněžní vztahy, což byla kategorie dosud nepřijatelná v socialistické ekonomice.


Nemohu zde vzpomínat všechny novinky, všechna opatření, která měla přinést úplný obrat v organizaci a řízení národního hospodářství. Nebyly dokonalé, ale byla v nich určitá naděje na změny. O všech těch novotách jsem psal pro rozhlas i pro různý tisk desítky vysvětlujících komentářů, moderoval několik televizních besed i přednášel o nové soustavě na schůzích. Viděl jsem v té zdokonalované ekonomice, a nejen já, nástroj k postupným nutným politickým změnám. K těm také došlo o tři roky později, v roce 1968.



Jejich svědkem a účastníkem jste se ale stal až v Československé televizi. Je o vás známo, že jste byl jedním z aktivních novinářů pražského jara 1968 a dnes jste skoro jedním z posledních žijících televizních redaktorů, kteří po celých pět prvních dnů sovětské okupace vysílali z náhradních studií. Kdy jste jako ekonomický redaktor skončil?

Skončil jsem opravdu symbolicky koncem roku 1969. Napsal jsem tehdy takovou obyčejnou nevinou poznámku o inzerátech, z nich bylo zřejmé, že si různé podniky přetahují pracovní síly. Závěr měl být takový, že tam kde pro lidi vytvářejí a nabízejí lepší podmínky, tam je i o práci zájem. Předložil jsem to šéfredaktorovi Televizních novin Vlčkovi a ten mi to tak přepsal, že tam vsunul celou stránečku svého nového textu. Mám to dodnes schované a stojí to za to uvést.


"To všechno a ještě mnoho jiného se můžete z inzerátů dočíst. Můžete se z nich dočíst o likvidaci řízení ekonomiky a živelnosti vztahů v národním hospodářství - stručně řečeno - o výsledku hospodářské reformy profesora Šika a jeho stoupenců. Mnozí jsme jim věřili, a jak se říká, fandili. I já jsem k nim patřil. Ale teprve nyní, byť při pohledu jen na onu změť inzerátů jsem si uvědomil, kam nás dovedla ohromná Šikova novinka, že trh rozhoduje."


Byla to zřejmě na mne léčka. Tento text jsem měl najednou přečíst na kameru. To bych si snad musel sám naplivat do tváře. Zašel jsem za Vlčkem a dal sám k 31. prosinci 1969 výpověď. Tím také má kariéra ekonomického redaktora na dvacet let skončila. Odmítl jsem také být dál v té nové Husákově straně a byl z ní vyloučen. Až do důchodu v roce 1989 jsem pak prošel pěti různými zaměstnáními, od závozníka až po požárního technika. Jako novinář jsem byl v roce 1990 v Čs. televizi plně rehabilitován.

Pod čarou: Šéfredaktor Televizních novin Vlček nemá s mojí osobou vůbec nic společného. :-) Tomáš Vlček



související texty:

Chozraščot

domácí sdělovací prostředky

podporovali jsme Dubčeka

kniha Čas marných nadějí

vzpomínky pamětníků - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.