www.TOTALITA.cz

na zajišťování srpnového vysílání Československé televize vzpomíná redaktor Miroslav Sígl
21. díl: znovu za zavřenými dveřmi   (středa 28. 8. 1968)

Pošmourné ráno ve středu 28. srpna odpovídalo náladě mezi lidmi. Přesto usedáme bláhově k mikrofonu, začínáme vysílat, čteme včerejší provolání ústředního výboru KSČ, jehož plenární schůze má dnes večer zasedat. Stejně tak se mají sejít parlament a vláda, podle nepotvrzených zdráv se budou konat některé tiskové konference, z veřejných schůzí očekáváme další stanoviska a názory k výsledkům moskevských jednání.


Z Bělehradu přišla zpráva o tiskové konferenci na čs. velvyslanectví, které se zúčastnili naší členové vlády, zdržující se v Jugoslávii na dovolené. Jde o místopředsedu Otu Šika, ministry Františka Vlasáka a Štefana Gašparika. Vláda doma v Praze zatím postrádá ještě ministra Jiřího Hájka, který se má vrátit z OSN, a ministra stavebnictví Jozefa Trokana, který je v USA na dovolené. O. Šik na konferenci k budoucímu vývoji uvedl, že rozhodujícím činitelem bude postoj lidu v jeho podpoře vůči spolupráci s okupanty. Druhým činitelem bude mezinárodní veřejné mínění. O svých jednáních v Rumunsku prohlásil, že Bukurešť souhlasí se svoláním konference evropských komunistických stran v Praze za účasti A. Dubčeka. Nebude-li pět okupačních zemí s takovou schůzkou souhlasit, Rumunsko je ochotno přijít na ní do kterékoliv jiné země.


Jugoslávský vysílač Novi Sad označil okupaci Československa - i přes zveřejněné komuniké - jako trvalou a neodpustitelnou hanbu a že si nemůže vzpomenout na jinou událost, která by tak hluboce otřásla jugoslávským lidem a naplnila ho takovou hořkostí.


Ze Švédska máme k dispozici prohlášení komunistické strany a jejího vůdce Hermansona, v němž se praví:

"Komuniké moskevského jednání je příliš všeobecné a má proto mnoho prostoru k výkladu. Nadále odsuzujeme skutečnost, že socialistické státy použily vojenskou moc, aby si vynutily svá přání. Teprve budoucnost ukáže, zda se český a slovenský lid smíří s okupací své země. Lze očekávat, že nikoliv! Protože Československo ukázalo účinnost vystupování jednotného lidu proti velké přesile."


Do věžového domu na Zahradním městě nám byl ještě doručen leták "Svobodné Televizní noviny" s podtitulem "Vydržet - nezklamat - věřit! Mluvíme k Vám tištěným slovem." V letáku se dožadují účastníci zasedání pléna okresního výboru Praha, aby mimořádný XIV. sjezd permanentně pokračoval v jednání za předsednictví A. Dubčeka a na základě plné informovanosti o celé, byť kruté pravdě řešil vzniklou situaci.


V letáku je dále sdělení celozávodního výboru KSČ České televize, který se staví za stanovisko OV KSČ Praha 1 a žádá:

"1. uvolnění všech pracovišť Čs. televize, aby vysílání mohlo pokračovat v legálních podmínkách,


2. záruky osobní svobody pro všechny, kteří vystupovali na obrazovce či v rozhlasu a zajišťovali program vysílání v uplynulých dnech ve smyslu stanoviska a požadavků legálních vládních a stranických institucí - a to v duchu myšlení a cítění všeho československého lidu."


Prohlášení pracujících závodu ČKD Trakce, adresované vedoucím představitelům státu a strany, stačíme odvysílat ještě celé pro jeho nesmlouvavý postoj, protože nelze mlčet k hanebnému obsahu a především k formě závěrečné rezoluce moskevských jednání, vyvolaných násilnou okupací naší země:


"Více než vysloveného se obáváme nezveřejněných podmínek a závazků... Obáváme se, že dojde k zavedení cenzury a skončí tak náhubkem blokující myšlenkový vývoj našeho lidu... Obáváme se o pracovníky kultury - od význačných spisovatelů až po pracovníky spojů, kteří získali velkou úctu našeho lidu v jeho nejtěžších chvílích... Budeme vám věřit, avšak jen potud, pokud budeme přesvědčeni, že mezi námi a vámi nestojí žádná tajná dohoda o cílech či taktice a že všichni nazýváme věci jejich pravými jmény. I když se to snad v tomto okamžiku bude zdát podivné, doufáme pevně, že účet za škody způsobené okupací, bude předložen ještě vámi, a že bude také plně uhrazen..."


Toto prohlášení podepisovali po celý den pracující ze všech závodů ČKD Praha, jimž bylo rozesláno a do večera pod ním bylo několik desítek listů s podpisy.


Pozoruhodný dopis psaný azbukou jsme obdrželi v odpoledních hodinách od vojáka tankové jednotky v Praze 2. Jeho jméno a plná adresa existují na sekretariátu vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze, odkud nám dopis také poslali. Zprvu voják píše, jak byli před odjezdem přesvědčováni, že sovětská vojska vstoupila do Československa jen proto, aby splnila svou internacionální povinnost. A pak pokračuje:

"21. srpna jsme tedy překročili státní hranici. Před mýma očima se otevřel tento obraz: naše tanky v obydlených obcích začaly srážet telegrafní sloupy, najížděly do plotů, porážely ovocné stromy, nasázené podél cest. Zbouraly přitom několik obytných budov a hrozily lidem, že do nich vjedou.


S úžasem jsem se díval na to vše a nic jsem nemohl pochopit. Ale ještě strašnější obraz se mi otevřel, když jsme přijeli do Prahy. Vy sami jste to viděli a dobře o tom víte. Chovali jsme se jako věrolomní okupanti a museli vystupovat proti mírumilovným lidem.


Na otázky, proč jsme sem přišli, kdo nás sem pozval, moji velitelé odpovídali, jak nám bylo řečeno - že nás sem pozvala vaše vláda. Když jsem celou tu situaci viděl, začal jsem chápat a hanbit se za naše činy. Není třeba být velkým politikem, abych pochopil prostou jistotu: což mohla vaše vláda žádat takovou pomoc od spojeneckých zemí, které přinesly vašemu státu velké materiální škody a uvěznily samu vládu?


Na základě toho jsem si udělal závěr, že naše činy jsou hrubým vměšováním do vnitřních záležitostí vaší země. Stydím se před vaším lidem za všechny své soudruhy. Chci vyjádřit svůj plný souhlas s politikou, kterou provádíte. Ideje pravdy vítězí.


S úctou k vám - voják sovětské armády v Praze, 28. srpna 1968."


Z městského výboru KSČ ještě přinesl kurýr "Seznam zabitých okupačním vojskem v Praze", zatím je neúplný, jsou zde zařazena jména zabitých občanů podle jednotlivých dní až do 27. srpna, včetně data jejich narození a bydliště. Žádáme posluchače, aby hlásili jména padlých, kteří v seznamu nejsou uvedeni.


Ale to už je opravdu poslední, vskutku poslední informace, kterou Svobodný rozhlasový vysílač televizních pracovníků pustil do světa. Technici od režisérského pultu sdělují, že radiokomunikace ruší naše spojení, že naše vysílání je už bezpředmětné a definitivně končí.


S odpovědností vedoucího rozhlasového vysílání Svobodného vysílače odjíždím do Vysočan, kde se chci rozloučit i s "hloubětínskými". Je zde stále ještě mnoho funkcionářů a zdravíme se navzájem, protože jsme o sobě věděli, ale každý kdesi působil. Tak se zdravím se slepým Klementem Lukešem, Otkou Bednářovou a dalšími novináři. Její jmenovkyně Věra Bednářová, která pracovala spolu s Helenou Pecharovou v jednom mém tvůrčím týmu (desetiminutovky o hlavním městě Praze) mi sděluje, že právě přijala nabídku získat pas a odjet do emigrace. Když se dozvěděl Evžen Erban, že jsem ve Vysočanech, vyhledal mne, děkoval za statečný postoj v době okupace a z titulu své funkce na ministerstvu zahraničních věcí nabídl pro mne a celou moji rodinu bianco cestovní pasy s možností okamžitě vycestovat do zahraničí. Jen na vysvětlenou uvedu, že v době, kdy byl tento politik a státní úředník ředitelem Státní správy hmotných rezerv, jsem s ním pro Hospodářské noviny otiskl velký rozhovor včetně jeho karikatury. Od té doby o mně věděl, takže sledoval i mé působení ve Svobodném vysílači. Jeho nabídku jsem odmítl: Proč mám utíkat? Tady jsem doma, mám tu rodinu, tři děti, nikdy jsem o něčem podobném neuvažoval a bez nich se přece nemohu k tak závažnému kroku ani rozhodnout, Ne, děkuji. "Rozmysli si to, ještě mne můžeš kontaktovat, až se poradíš, jinak následky poneseš ty sám..."


Mezitím došlo k několika dalším událostem: Prezident republiky přijal představitele vedení čs. armády, aby jim poděkoval za jejich postoj v minulých dnech: "Zachránili jste tento stát, vyslovuji vám pochvalu..." Zároveň prezident republiky vydal rozkaz k úkolům čs. armády po podepsání moskevského protokolu: hlavním úkolem armády je zajištění klidu a kázně. Na 200 příslušníků vojenské kontrarozvědky odmítá podepsat prohlášení, odsuzující vojenskou okupaci Československa. Plénum Národního shromáždění, které řídil J. Smrkovský, vydalo prohlášení, v němž se nadále považuje obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy za protiprávní. Před branně bezpečnostním výborem parlamentu vystoupil náměstek generálního prokurátora ČSSR se zprávou, v níž oznamuje vyšetřování trestného činu ohrožení republiky Viliamem Šalgovičem a dalšími osobami. Schůze předsednictva České národní rady, opět již v čele s Č. Císařem, odsoudila brutální zásah do vnitřních záležitostí ČSSR a vyslovila věrnost myšlenkám Pražského jara. Z funkce ředitele ČTK byl odvolán Miroslav Sulek a na jeho místo jmenován Jindřich Suk. Vládním zmocněncem pro Čs. rozhlas byl jmenován Odon Závodský s úkolem zajistit přímý vliv vlády na vysílání rozhlasu. Zvláštní vydání Literárních listů vyjadřuje nesouhlas s moskevskými dohodami a oznamuje zastavení jejich vydávání. Moskevská disidentka a básnířka Natalja Gorbaněvská zaslala Rudému právu a dále pak listům L´Unita, Morning Star, Times, Neue Züricher Zeitung, New York Times a Washington Post otevřený dopis s informací o demonstraci sedmi sovětských občanů proti okupaci Československa, k níž došlo v Moskvě 25. srpna. Po poradě s britským ministerstvem zahraničních věcí a sovětskými činiteli odvolali londýnští pořadatelé návštěvu sovětského vojenského Alexandrovova souboru v Anglii.


Z tiskové konference šéfredaktorů tisku, rozhlasu a televize, která se konala na Pražském hradě, a které byl přítomen i prezident republiky L. Svoboda, byl vydán zápis tohoto znění (jak se nám dostal do rukou 29. srpna 1968):

"Všechny tyto informace nelze v současné době oficiálně zveřejnit ani tiskem, ani rozhlasem" (televize stále ještě nevysílala, proto není uvedena). Předseda vlády O. Černík sdělil novinářům toto:

"Ve středu 21. srpna 1968 navštívil generál Pavlovský s Aloisem Indrou prezidenta republiky a oznámili mu, že přinášejí demisi vlády, podepsanou O. Černíkem. Prezident Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády O. Černíka osobně.


V té době byl O. Černík internován, demise byla podvržena. Dále se na Hrad dostavil velvyslanec Červoněnko, kterého provázeli Kolder, Indra a Švestka. Přišli s návrhy některých členů vlády. Prezident prohlásil, že s těmito představiteli nemá co činit a pokud bude s někým jednat, tak pouze s nejvyššími představiteli SSSR. Poté se telefonicky spojil s Moskvou a prohlásil, že v Moskvě musí být bezpodmínečně jednání přítomni soudruzi Dubček, Černík a Smrkovský. Dále si žádal i přítomnost Indry, Koldera a Švestky, aby se mohla situace vyjasnit.


Na jednání do Moskvy byli jednotliví internovaní představitelé našeho státu dodatečně přiváženi. Při příletu čs. delegace na moskevské letiště odmítl prezident obvyklé objímání a Brežněva odstrčil. Proto byly jako filmové materiály z přivítání použity podvržené dokumenty.


Při jednání Brežněv úplně znemožňoval jakýkoliv svobodný projev všem našim představitelům kromě prezidenta Svobody. Přerušoval výroky, nenechal dokončit myšlenky, arogantně mával rukama.


Již od samého začátku jednání byl Dubček jednoznačně prohlašován sovětskými představiteli za zrádce komunismu. K žádné dohodě nedošlo a komuniké, které bylo původně třikrát delší, bylo během porad neustále zkracováno. Brežněv chtěl dosáhnout ustanovení nové vlády z našich kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativou bylo připojit ČSSR k SSSR.


Během jednání byl znám pevný postoj celého národa - jak našim představitelům, tak i sovětské straně. Za těchto okolností zájem pracovat v nové kolaborantské vládě měl pouze Indra. Ostatní kolaboranti couvli. Po ukončení jednání ukázal Brežněv na skupinu Indra, Kolder, Švestka a Biĺak se slovy: "A tyhle si vemte sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné..."


Indra se po tomto prohlášení zhroutil a v současné době je v moskevské nemocnici. Naši zástupci museli přijmout tři podmínky, které mají být splněny do čtyř dnů:

1. prohlášení XIV. sjezdu KSČ za neplatný,

2. zrušení Klubu angažovaných nestraníků KAN a Klubu K 231, nedovolit obnovu sociálně demokratické strany,

3. zavedení cenzury zpráv o SSSR.


Budou-li tyto podmínky splněny, budou okupační vojska odcházet ve třech etapách:

1. odchod z měst do vojenských prostorů,

2. odchod z vládních budov, rozhlasu a televize,

3. úplný odchod vojsk.


V případě nesplnění podmínek se vojska vracejí na svá původní postavení."


Na otázky šéfredaktorů odpovídal premiér Černík. Během konference se dostavil prezident republiky. Na otázku, co mají novináři psát o Sovětském svazu a ostatních socialistických státech, odpověděl premiér: "Bude lépe o nich nepsat vůbec, ať kladně či záporně - ignorovat. A na otázku, týkající se naší politiky, řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat, ale upozornil na přítomnost členů NKVD v Československu a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím ukryli.


Dále oznámil, že soudruh Dubček je vážně nemocen a že již během jednání v Moskvě měl záchvaty a také při svém projevu v Čs. rozhlasu musel být lékařsky ošetřován. Jeho projev byl uskutečněn za asistence sovětských důstojníků. Sovětská strana má zájem, aby se jeho zdravotní stav zlepšil a tím se předešlo podezření, že měl být likvidován.


V době, kdy se konala tato nemastná-neslaná tisková konference, ponižující šéfredaktory opět do úlohy "služky" a vykonavatelů příkazů "shora", vysílaly všechny zahraniční rozhlasové stanice obsah tajného dokumentu, podepsaného v Moskvě. Ukládal státnímu a stranickému vedení ČSSR mimo jiné tyto nejdůležitější podmínky:

1. kontrolu tisku bude provádět komunistická strana a nikoli vláda,

2. vyhoštění všech zahraničních zpravodajů, kteří se v posledních dnech zvláště angažovali,

3. vyloučit všechny novináře, kteří se v kritických dnech postavili proti Sovětskému svazu,

4. zavedení listovní a telefonní cenzury,

5. jmenování nových předsedů Svazu čs. novinářů a Svazu čs. spisovatelů,

6. politická rozhodnutí bude přijímat pouze strana a nikoli vláda,

8. prosovětští političtí činitelé nesmějí být stíháni,

9. těsnější spojení ČSSR s Radou vzájemné hospodářské pomoci,

10. vyloučení všech ministrů, kteří se v posledních dnech zdržovali v Jugoslávii, a také ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka za jeho vystoupení v OSN,

11. zákaz separátních jednání s Jugoslávií a Rumunskem,

12. návštěvy západních umělců, novinářů a vědců mohou být dovoleny jen v omezeném rozsahu, obdobně jako je tomu v NDR,

13. vyhoštění vedoucího obchodního zastoupení NSR v Praze,

14. odmítnout veškeré úvěry ze Západu,

16. zavedení vízové povinnosti pro všechny návštěvníky ze Západu, obdobně jako je tomu v NDR,

17. upevňovat a rozvíjet bratrské vztahy se Sovětským svazem.


V Čs. rozhlasu byl vysílán ještě týž den večer projev předsedy vlády O. Černíka, v němž kladl před sebe a posluchače, před celou čs. veřejnost množství osudových otázek, aby na ně postupně sám odpovídal. Zdůraznil urychlenou normalizaci poměrů a mimořádná opatření, která budou mít jen dočasnou působnost. Vláda předstoupí v nejkratší době před Národní shromáždění s programem normalizace.


K posluchačům Čs. rozhlasu promluvil večer také Josef Smrkovský, předseda parlamentu, který prosil občany, aby jemu a všem ostatním věřili, děkoval, že ve stínu tanků a letadel v pohnutých dnech demonstrovali proti vstupu cizích vojsk.


Za svá slova, adresovaná pracovníkům vědy, kultury, tisku, rozhlasu a televize a všem příslušníkům inteligence, sklidil však bezprostředně kritiku sovětských činitelů.


Marně se čekalo také na projev předsedy ústředního výboru Národní fronty Františka Kriegla, který byl po celou dobu deportován mimo Moskvu. Sověti ho nechtěli ani pustit zpátky do vlasti. Energický a důsledný postoj prezidenta republiky zapůsobil, že se F. Kriegel mohl vrátit s ostatními. Nad textem moskevského protokolu prohlásil, že "dřív umře, než podepíše".


V nesčetných rezolucích a dopisech, na mnoha shromážděních vzpomínali naši občané jeho jméno ve spojení s neohrožeností bojovníka, který nepřistoupil na žádný diktát. Eticky a politicky stál úplně jinde, než Brežněv a jeho kamarila.


Postupně se čs. veřejnost dozvídala zejména ze zahraničního tisku a z letáků šířených mezi lidmi o přísně tajném protokolu, který byl součástí nejnapjatějších jednání v Moskvě. Tento protokol nebyl uveřejněn ani v Sovětském svazu, ani u nás v Československu. Svazoval ruce všem, kteří ho podepsali. Nešlo o dohodu rovnoprávných partnerů, ale jen a jen o diktát jedné velmoci, kterou ovládali neostalinisté.


Takový je výsledek dramatických událostí, jichž jsme byli svědky, ale zároveň jejími aktéry tady v okupovaném Československu. Máme zato, že naše vysílání sehrálo výjimečnou úlohu.



díl vzpomínek:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08,

09, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16,

17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24

související texty:

normalizace

KAN


Kalendárium - srpen 1968

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Miroslav Sígl

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.