www.TOTALITA.cz

podporovali jsme Dubčeka

Redaktor Jiří Svejkovský patřil v roce 1968 k těm, kteří na televizní obrazovce otevřeně podporovali reformní snahy tehdejších komunistických politiků.




Ve které fázi začala televize podporovat Pražské jaro 68?

Ke sbližování části stranického vedení s televizí došlo skoro okamžitě po lednovém plénu ÚV KSČ, kde byl do čela strany zvolen Dubček. Oficiální komuniké přiznalo jen výměnu postů, ale o jeho průběhu a o vyhrocených názorech v diskusi tradičně mlčelo.


Diváci a řadoví komunisté však chtěli vědět víc. Vedení redakce Televizních novin, kde už několik měsíců byl šéfredaktorem Kamil Winter, začalo oslovovat nové členy ÚV, zda by byli ochotni o průběhu pléna mluvit na televizní obrazovce. A mělo úspěch.


Smrkovského úvodník v deníku Práce 21. ledna pak dal impuls k tomu, aby se sešel stranický aktiv ČST, který žádal nové vedení KSČ o zásadní změnu v poskytování informací médiím. A to byl asi ten moment, kdy Čs. televize začala podporovat pražské jaro.



Jak se podpora projevila na televizní obrazovce?

Hned v lednu jsme začali vysílat večerní "Domácí komentované zprávy". Bylo to druhé vydání Televizních novin doplněné o další aktuality a rozhovory s různými reformními odborníky. Na těchto pořadech se se mnou střídali jako komentátoři Mário Ilk a Čeněk Pražák. Současně jsme počátkem roku začali vysílat převážně politické komentáře s názvem "Tváří v tvář". Tady už buď sami redaktoři nebo jimi pozvaní politici hovořili k ožehavým otázkám. Obrodný proces začali okamžitě s námi podporovat i kolegové z publicistiky, kteří na obrazovku přinesly mnoho zajímavých a pozoruhodných pořadů s tabuizovanými tématy.



Vývoj pražského jara posunulo přijetí Akčního programu…

Byl přijat a vyhlášen na dubnovém plénu ÚV KSČ. Tento dokument byl ještě v některých formulacích poplatný internacionálním závazkům vůči SSSR, ale distancoval se od chápání vedoucí úlohy strany jako monopolní moci stranických orgánů nad občany nestraníky. Zahrnoval konkrétní cíle nápravy jako konec třídního kádrování ve všech oblastech společenského života. Svými myšlenkami se stal pro dogmatiky všeho druhu a všech národností nebezpečným a nepřijatelným dokumentem. Pro nás redaktory však byl obrovským zdrojem informací a podnětů.



Jak na názorový posun ve vysílání reagovali diváci?

Velmi pozitivně a vstřícně. Prakticky až do srpnového příjezdu tanků nám do redakce Televizních novin docházely stovky diváckých dopisů a rezolucí celých kolektivů ze závodů, z jejich stranických organizací i odborů. Ti všichni přivítali novou politiku KSČ a nový duch ve vysílání Čs. televize. S takovými dopisy jsme pochopitelně rádi ve vysílání pracovali.


Docházely i rezoluce nově vznikajících politických proudů jako byl Klub angažovaných nestraníků či Klub politických vězňů K 231. Dostávali jsme i usnesení z obnovovaných organizací sociální demokracie.



Televize v té době dávala prostor i opozici?

Vedení televize tyto rezoluce a prohlášení do vysílání nepovolovalo, aby zbytečně nevytvářelo "důkazy" pro sovětské vedení, že i státní televize vysílá kontrarevoluční požadavky. Ze stejných důvodů jsme se rozhodli nevysílat žádné udavačské dopisy nebo požadavky na odvolání některých představitelů strany a státu.



Zastáncům starých pořádků se postoj televize asi nelíbil…

Nelíbil, a i když jsme je zvali, tak se do našeho vysílání nijak nehrnuli. Na dubnových krajských konferencích strany se mnohým delegátům nelíbilo, že je televize přítomna jednání. Napadali nás za naše pořady a požadovali, aby nás vyvedli ze sálu. Hlasování ale ukázalo, že jsou v menšině. Mohli jsme proto zůstat. Vzpomínám si také na živě vysílanou dramatickou diskusi se starými libeňskými komunisty, kteří s novou politikou nesouhlasili.



Mezitím sílila kritika Moskvy.

Už v březnu musel Dubček čelit první Brežněvově kritice. O měsíc později si Dubčeka a jeho nejbližší kolegy zavolali na kobereček přímo do Moskvy. Dubček se Smrkovským a Krieglem všude odolávali a obhajovali svou politiku. Ale koncem června jim jejich argumenty ztížil článek Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov. O měsíc později se kvůli tomu sešli někteří představitelé Varšavské smlouvy a pražskému vedení zaslali ostrý a již varující dopis. Další schůzky pak na sebe nenechaly dlouho čekat.


O přípravě těchto schůzek jsme byli my, novináři, zpravidla informováni přímo v sekretariátu ústředního výboru. Znovu a znovu nás tu také vyzývali k odpovědnosti, abychom neprovokovali Moskvu.



Ta nakonec poslala tanky…

Televizní studia obsadili vojáci a my byli nuceni vysílat z náhradních pracovišť. Já jsem 21. srpna vysílal nejdříve ze studia Skaut a týž den odpoledne z Tesly Hloubětín. Druhý den jsme se z Tesly přestěhovali do Výzkumného ústavu A. S. Popova v Praze 4. Před kamerou se tu se mnou střídali kolegové Petr Krul, Vladimír Škutina, Olga Čuříková, Vladimír Branislav, Libuše Hájková, Kamila Moučková, Heda Čechová, Jiří Kantůrek… a další. Od 23. srpna jsme měli náhradní studio ve výškovém domě na Petřinách.


V okupačním týdnu jsme odvysílali přes dvacet různých asi půlhodinových relací. Kromě zpravodajství a komentářů jsme tu měli nejrůznější osobnosti, které hovořily o svých dojmech z okupované Prahy a vyjadřovaly své odhodlání stát za Dubčekovým vedením strany a ignorovat okupanty.



Podpis Moskevského protokolu znamenal konec protiokupačního vysílání.

Po návratu našich politiků z Moskvy jsme museli televizní vysílání ukončit. Ale s Jiřím Kantůrkem a Vladimírem Škutinou jsme byli pověřeni připravit zahajovací vystoupení pro obnovené řádné vysílání. To začalo až 4. září, neboť do té doby byla naše studia obsazena. Divácký ohlas byl obrovský a plný emocí. Pro diváky jsme byli v té době důkazem, že okupanti nevyhráli. My už ale věděli, že nesmíme propadnout iluzím. I když se zprvu zdálo, že se mnoho nezměnilo, vývoj v dalších měsících naše obavy potvrdil.



Jak se do práce redakce promítlo obnovení cenzury?

Počátkem září začal pracovat vládní Úřad pro tisk a informace přezdívaný ÚTISK. V jeho úplně prvním pokynu pro tisk, rozhlas a televizi se jasně nařizovalo, že nemáme publikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika SSSR a zemí podílejících se na okupaci. Nemělo se uveřejňovat nic proti vojenským jednotkám na našem území a nesměli jsme používat slov okupant a okupace. Proti těmto direktivám se už nedalo nic dělat.


V listopadu vedení televize zrušilo komentáře "Na okraj týdne". Mohl jsem však ještě připravit reportáž z prosincového pléna ÚV KSČ. V jeho diskusi už zaznívaly hlasy o nutnosti normalizace. Také ředitel ČST Jiří Pelikán po svém odvolání na televizní obrazovce


mluvil o nutnosti změny kritického stylu vysílání v ČST a o nezbytnosti napomáhat ke konsolidaci rozjitřené a zklamané společnosti.



A jak diváci reagovali na zavádění cenzury?

Zásahy do nabyté svobody, které pod tlakem okupantů prováděla Černíkova vláda, samozřejmě vyvolávaly vlnu protestních rezolucí ze závodů i od jednotlivců. Lidé a my s nimi jsme stále mohli doufat v nějakou pokračující smysluplnou práci. Leden 1969 nám však i tuto malou jiskřičku naděje zhasil.



Měli jste vůbec ještě nějakou šanci vysílat v předsrpnovém duchu?

Bylo to poté, co se v lednu 1969 upálil student Jan Palach. Tahle nešťastná událost vyburcovala nové vedení televize natolik, že na 22. ledna svolalo dostupné redaktory a komentátory, aby v živém vysílání řekli svůj názor k tomuto zoufalému protestu. Byli tam Jiří Kantůrek, Karel Pech, Bohumil Toninger, Ladislav Daneš, Vladimír Škutina, Zdeněk Lavička, Vladimír Branislav, Karel Kyncl a Jindřich Fairaizl.


Pamatuji si, že jsem si svou řeč napsal, ale nemohl jsem ji pro velké citové rozrušení ani přečíst. Snažil jsem se říci, že pro obrodu svobodného života snad není ještě vše ztraceno, a i když se skláníme s úctou před Palachovým činem, není řešením naší situace.



Takové vysílání asi nezůstalo bez odezvy?

Divácký ohlas byl opět mimořádný. Mimořádný ohlas přišel i z politických míst. Programového náměstka Noháče vystřídal Přemysl Kočí. Kamila Moučková okamžitě dostala měsíční dovolenou, Toninger s Toskem se museli odmlčet. Daneš a Kyncl měli jít do zahraničí. Pracovní poměr byl ihned ukončen s Winterem a Škutinou. Stranický výbor naší redakce proti těmto zásahům marně protestoval.



V dubnu 1969 Dubčeka vystřídal Husák…

… a to byl konec pokusům pokračovat v polednovém vývoji roku 1968. Diváci svými dopisy protestovali, ale marně, totální normalizace byla zahájena. Do televize nastoupil nový ředitel Jan Zelenka a do zpravodajství nový šéfredaktor. Do redakce jsme dostali posily z Rudého práva a pracovní aktivita nás, zbývajících pracovníků, se ocitla na dně.



Ale vysílat se muselo.

Pud alespoň dočasné sebezáchovy v práci nutí lidi k určité loajalitě k novým požadavkům vedení. Docházelo však už k lámání charakterů.



Jaký byl váš osud?

Vrátil jsem se do své původní profese ekonomického redaktora a začal natáčet rozhovory s řediteli závodů. Koncem roku 1969 se mě šéfredaktor pokoušel obrátit na víru pravou. Napsal jsem tehdy komentář a šéfredaktor mi jej celý vlastnoručně přepsal a doplnil o odsouzení Šikovy ekonomické reformy. A to jsem měl říct na kameru. S tím jsem nesouhlasil a požádal o rozvázání pracovního poměru.



Co následovalo po odchodu z televize?

Musím říct, že oproti některým mým kolegům jsem dopadl přijatelně. Půl roku jsem byl sice bez zaměstnání a příležitostně jsem dělal závozníka. Potom, díky řediteli Inspektorátu bezpečnosti práce v Praze Karlu Koukalovi, který se za mne před nadřízenými orgány zaručil, jsem mohl pár let působit zde. Po jeho smrti mě nový ředitel Serafín Kormoňák vyhodil a našel jsem místo v technickém oddělení Slovanského domu. Pak už následovaly IPS a nakonec Silnice KNP Praha, kde jsem jako bezpečnostní a požární technik dočkal důchodu. V roce 1990 jsem byl rehabilitován a nastoupil zpátky do tehdejší ČST.



Jak jste si odůvodnil, že vy jste odešel z televize a někteří vaši kolegové zůstali?

Nedivím se těm, kteří v televizi i po roce 1971 zůstali. Mnozí, kteří nebyli svými tvářemi přímo spojeni s obrazovkou, to měli pro pokračování v práci snadnější. Jistě si někteří z nich dál mysleli své, ale existenční starosti o rodiny je nutily, aby to neříkali nahlas. To konečně platilo v době normalizace v celé společnosti.


S Jiřím Svejkovským rozmlouval o situaci v ČST v roce 1968 Daniel Růžička.



související texty:

události roku 1968

vzpomínky na ekonomické vysílání
v Čs. rozhlasu a Čs. televizi v 50. a 60. letech 20. století

kniha Čas marných nadějí


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.