www.TOTALITA.cz

Muklové v letech 1961-1965
(aneb kdo také rozhodoval o propuštění z výkonu trestu)

Každý kriminál je taková malá škola života. Našli se tu i zvláštní typy lidí. Zloději, úchyláci, dezertéři, účastníci protistátních demonstrací, faráři a hlavně sexuální delikventi, neboli teplouši.


Sexuálním delikventům se tu všeobecně říká "prcačkáři."Tenhle druh lidí, si v každém kriminále prožívá své životní peklo. Muklové jsou totiž hrozně sentimentální, skoro každý má venku svou rodinu nebo děvče a proto si dokáží představit, jak by jim asi bylo, kdyby jim nějaký úchyl obtěžoval děti.


"Prcačkáři" musí uklízet, čistit boty a nebo nosit jídlo, čistit záchody apod. Každý elitní rváč a zloděj má takového sluhu, kterého tyranizuje. Nikdo mu to ale nezazlívá, protože "prcačkáři" jsou i největší bomzáci (udavači). Takže jimi všeobecně všichni pohrdají. Sami bachaři je nesnášejí a berou je jako nutné zlo, k donášení na ostatní spoluvězně. Když se jim však přestanou hodit, tak je pak sami odhalí.


Na naší světnici na Borech, jsme měli také jednoho. Jmenoval se tuším Jehlička. Bylo mu asi 25 let a byl v civilu pomocníkem VB. Měl rád malé holčičky a tahal je do sklepa u nich v domě, kde je svlékal a osahával. Na chodbě pod námi na našem úseku byl zase učitel, který si mazal přirození medem a nechával si ho od malých děvčátek a chlapců olizovat.


Ale vraťme se k naší světnici. Jehlička byl primitiv, sotva vyšel 5 tříd, ale v civilu udával své sousedy jako pomocník VB a tady své spoluvězně. Na to od něho nikdo žádnou školu nepožadoval. Začal se nám na pracovišti ztrácet chleba a tabák. Což je nejdůležitější věc pro přežití každého mukla.


Měli jsme podezření na něho, ale on se vždy vylhal. Tak jsme na něho udělali v práci malou past a on se chytil. Byl za to několika spoluvězni krutě bit. Při polední přestávce na stavbě v Kaznějově, jsme si museli vždy stoupnout do řady, aby nás mohli spočítat, jestli někdo neutekl. Tam uviděl velitel eskorty jeho opuchlou a zkrvavenou tvář. Na otázku, co se mu stalo, začal křičet, že jsme ho přepadli a pro nic za nic zbili. Začali jsme nesouhlasně hučet, eskorťák si zavolal brigadýra a ten mu vše vysvětlil. Pak se bachař otočil na Jehličku a klidným hlasem mu povídá: "Odsouzený, teď jsem slyšel od brigadýra, že jste zakopl a spadl ze schodů. Byli u toho svědci? Kdo to ještě viděl?" Okamžitě se přihlásili ti, co mu dali ten nářez. "My to viděli."


"Dobře,"povídá bachař, "až přijedeme do věznice zpátky, doufám, že to budete opakovat i tam."


Jehlička se začal zajíkat, že to není pravda. "Tak vy říkáte, že lžu?"


Rychle ze sebe vyhrknul, že ne.


"Tak je to v pořádku, jinak bych vás musel nahlásit za urážku velitele eskorty. Vy totiž nedodržujete pracovní postup, sám se zraníte a ještě jste drzý! Příště si dávejte pořádný pozor a nejen na schodech! Rozumíte?"


"Rozumím", kývl hlavou Jehlička v pozoru a myslel si bláhově, že to tím skončilo. Na světnici dostal znovu strach a utekl na konec chodby žalovat do kanceláře Výchovného referenta.

Seděli jsme u stolu, odpočívali, někteří pili čaj, když se rozletí dveře a v nich stojí vychovatel se svým bomzákem. Postavili jsme se do pozoru a velitel světnice podal hlášení podle předpisu. Zaznělo "Pohov" a referent pokračoval: "Teď pustíte odsouzeného Jehličku ke své posteli, musí se sbalit a půjde na jinou cimru. Prý mu tady ubližujete!"


Bručeli jsme polohlasem, že to není pravda a neochotně mu udělali uličku k jeho kavalci. Bachař zůstal stát mezi dveřmi. Bomzák si naházel věci do deky, svázal do rance a ten hodil na záda. Pak se vydal na cestu zpátky, ale ouha, Místo abychom se zase rozstoupili, začali jsme se na něho mačkat. Všude byla nějaká ruka, co do něho šťouchla, nastavená noha nebo bok, takže se musel mezi námi doslova prodírat. Už byl u dveří, když dostal kopanec, až vletěl do náručí dosud mlčícího referenta. Byla to taková rána, že ho málem porazil. Ten se najednou probral a začal řvát: "Vám to nestačí Jehlička, vy budete napadat i mě? Máte 15 dní izolace!"


Pak odešli a byl klid. Po odpykání poloviny trestu, šel tento "prcačkář" po roce domů na podmínku. My jsme seděli dál.


Vždycky mi bylo záhadou, z čeho vycházela komise která rozhodovala o podmínečném propuštění. V případě onoho udavače, to bylo celkem jasné. Potřebovali ho znovu v civilu jako udavače a pomocníka VB, když už se v kriminále odepsal.


Nedalo mi to a o podmínku jsem zažádal taky. Nikdo za mnou nestál, ani jsem neudával, jen jsem věřil tomu, že si přečtou mé spisy a pochopí, že nejsem zločinec. S naivitou sobě vlastní, jsem si řekl, když mohou oni, tak proč ne já? Protože jsem měl "trestnou činnost" ve věku mladistvém, mohl jsem bez problému požádat o podmínečné propuštění jak ve třetině, tak v polovině trestu. Polovina už dávno uplynula a tak jsem sepsal žádost. Jednoho dne mě po práci zavolali před komisi, kde mi řekli, že "můj dosavadní trest ještě nesplnil výchovný účinek".


Když jsem to nechápal a ptal se na důvody jejich rozhodnutí, komise mi přečetla výrok předsedy Uličního výboru z místa bydliště ve Karlových Varech a tam stálo doslova: "Delikvent má sklony k Západní módě a Západní kultuře, výstředně se chová a výstředně se obléká. Proto si nepřejeme, aby se vrátil domů před skončením výkonu trestu". Podepsán předseda Uličního výboru v Bulharské ulici.


Díky tomuto duševnímu průjmu, jsem seděl ještě přes rok. Měl jsem hroznou chuť se mu za to pomstít, až se vrátím domů. Denně jsem spřádal plány jak to udělám. Když jsem však nakonec vyšel ven, potkal ho na ulici a viděl jak koktá a blekotá o tom, že to tam muselo být hrozné a že je rád že mě vidí, řekl jsem mu že je to v pořádku a šel jsem dál.


Všechno se změnilo a já konečně dospěl a místo knížek z povinné školní četby, jsem začal číst Solženicyna, Procházku, Vaculíka, Kunderu, Mňačka a další.



 

vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Ladislav Frank Nykl

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.