www.TOTALITA.cz

František Kolečkář
vzpomínky na ruskou okupaci

V roce 1968 mi bylo 36 let, byl jsem ženatý a měli jsme tři malé děti. Pracoval jsem jako nástrojař v letecké továrně "Let Kunovice". V Kunovicích jsme i bydleli.


Prvním tajemníkem KSČ byl Alexandr Dubček a říkalo se mu komunista s lidskou tváří. Chtěl zavést politiku podobnou té v Jugoslávii, kde si president Tito od Kremlu nenechal moc poroučet.


Dubček také umožnil lidem více cestovat, což za minulých vůdců KSČ nebylo. To kromě dalších věcí ovšem Kreml nemohl připustit. Proto nás tu přepadla vojska Varšavské smlouvy s převážnou většinou ruských vojáků. Vojákům namluvili, že jdou potlačit kontrarevoluci. Mnozí ale vůbec nevěděli, kde jsou. Osobně se mi stal zajímavý příběh.



Druhý den okupace, 22. srpna 1968, jsem se večer vracel z odpolední směny. Bydleli jsme u hlavní silnice z Uherského Hradiště na Hodonín. Vojska Varšavské smlouvy táhla přes Kunovice od Hodonína a od Uherského Brodu.


V Kunovicích na křižovatce se vytvořila zácpa a všechno se na chvíli zastavilo. Z náklaďáku vyskákalo asi třicet mladých vojáčků, shlukli se u pouličního osvětlení, kde se ptali dvou starších kolemjdoucích, kde vlastně jsou. Oni jim ale moc nerozuměli. To já už jsem byl natolik blízko, abych jim rozuměl. Ve škole jsme se povinně učili rusky, tak jsem trošku uměl.



Berete nám svobodu

Hned jsem jim dost hlasitě povídal: "Chlapci, tady jste ve svobodném Československu, tady vás nepotřebujeme, tady žádná kontrarevoluce není, vraťte se domů ke svým maminkách a děvčatům. My jsme vítali vaše tatíky, když nás osvobodili od Němců v roce 1945, oni nám přinesli svobodu, ale vy nám ji zase berete. My nechceme žít v okupaci."


Jak jsem tak křičel, zaslechl to jejich důstojník a volal na ně, aby se vrátili do aut. Ale oni neuposlechli a chtěli slyšet víc, stáli kolem mě jako solné sloupy. Důstojník však z auta vystoupil a všechny nás rozehnal.


Ta vojska jela skoro celý týden, vypadalo to skoro na obsazení půl Evropy, tolik jich bylo. Jeli dnem i nocí a byli pořádně unavení. V blízkém Bánově řidič tanku usnul, nezvládl zatáčku a projel celým domem.


U nás v Kunovicích zase na křižovatce v noci stříleli na školu. Ve třídě, do které chodila naše dcera, byla rozstřílená okna a na fasádě plno děr. Tehdy byl starostou obce pan Pospíšil, velmi inteligentní pán, snad první nekomunistický starosta po roce 1948. Nechal vyrobit velký transparent a azbukou napsat: "Tady nestřílejte, toto je škola, tady se učí děti."

Ruskou invazi prakticky nikdo neschvaloval, i komunisté houfně vystupovali ze strany. Ale našli se jedinci, kteří s okupanty kolaborovali a udávali spoluobčany.



Bachař Žemlička

Když jsem byl v letech 1948 až 1949 vězněn za ilegální přechod hranic ve věznici v Uherském Hradišti, byl tehdy kromě Aloise Grebeníčka postrachem věznice i bachař Žemlička. Od něj jsem například dostal nakládačku jenom za to, že jsem si v neděli opřel záda o kavalce, i když jsem měl nohy na zemi. To se nesmělo!


Když v roce 1960 hradišťskou věznici zrušili, přešel tento bachař k SNB. K mému úžasu jsem ho poznal, jak v Uherském Hradišti na křižovatce v srpnu 1968 řídil dopravu okupantů. To už jsem nevydržel a začal na něho křičet: "Už zase přišla tvá chvíle? Už zapomněl's, jak's týral vězně v hradišťské věznici? My jsme nezapomněli!"


Kamarádi mne odvlekli dál, Žemlička slezl z budky a někam se uklidil. Od té doby jsem ho neviděl. Jak Grebeníček, tak Žemlička už nežijí. Skládají účty Všemohoucímu na věčnosti, když je lidská spravedlnost nedostihla.



V Kalifornii

O rok později, v roce 1969, v Kalifornii se jednoho dne vrátila naše třináctiletá dcera ze školy celá uplakaná. Učitelka jim prý ve škole povídala, že v Československu byla kontrarevoluce, kterou přijeli Rusové zlikvidovat a Čechoslováky osvobodit. Ptali jsme se dcerky, proč učitelce neřekla, že u nás žádná kontrarevoluce nebyla a že Rusové v noci rozstříleli školu. Ona se chudera bála učitelce odporovat. V Americe tehdy učitelé fandili komunismu.


František Kolečkář se narodil 6. listopadu 1932 v Kunovicích na Uherskohradišťsku. V necelých sedmnácti letech se poprvé pokusil s kamarádem o útěk za hranice, v Rakousku byli ale přemluveni komunistickým špionem k návratu do Československa. V ruské zóně ve Vídni byli zatčeni a v ruském vězení zde strávili deset dní. Byli převezeni do uherskohradišťského kriminálu, kde je jako mladistvé věznili čtyři měsíce.


Po návratu z kriminálu čekala na Františka Kolečkáře vojenská služba u Pomocných technických praporů, kde prošel čtyřmi pracovními tábory. Po vojně dostal místo v LET Kunovice, kde pracoval až do příchodu vojsk Varšavské smlouvy.


V roce 1969 se s manželkou a třemi malými dětmi rozhodl utéct do zahraničí. Politický azyl našel ve Spojených státech amerických.


V 90. letech se s manželkou vrátil zpět do rodné vlasti.



 

vzpomínky - úvodní strana


autor textu: František Kolečkář

fotografie na stránce: František Kolečkář

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.