www.TOTALITA.cz

vzpomínky Radka Ištvánka
obec Lužice u Hodonína
zapálený stoh

TV: Co se tehdy stalo?

Otcův kamarád se ženil a den předem slavil tzv. svíci. Pilo se tam a zpívalo. Byl tam mezi nimi i nějaký Jožka Novotný a ten je navedl, aby zapálili družstevní stoh. A protože už měli něco vypité, tak souhlasili. Jenže nevěděli, že ten Jožka je provokatér.



TV: Oni ho neznali?

Znali, ale nevěděli, že je to nasazená veš.



DR: Proč se nechali přemluvit k podpálení stohu?

Mému otci bylo osmnáct a jeho kamarádovi Jaromíru Konečkovi o rok víc. Oba vystudovali střední zemědělskou školu, protože oba pocházeli z gruntu. A ten rodinný majetek, který vybudovali už jejich stařečci a prastařečci jim komunisté začali brát. Rodiče museli povinně dávat část úrody, sebrali jim několik krav. Rodiče měli strach, ale oni byli mladí, tak se nějak chtěli bránit.



DR: Jak to probíhalo?

O půlnoci z té svíce odešli a podle instrukcí stoh podpálili. Novotný jim také řekl, kterým směrem mají utíkat. Proto prchali do vesnice - a tady na ně v uličkách už čekali příslušníci Bezpečnosti. Takhle to na ně bylo připravené.


Byli zatčeni a ten Novotný z toho chtěl udělat veliký proces. Žádal, aby byli popraveni, a aby se veřejný proces a poprava konaly ve vesnici na starém hřišti. Chtěl tak přinutit ostatní sedláky, aby vstoupili do družstva a zároveň si na tom chtěl budovat kariéru.



TV: Nakonec soud proběhl jinak...

Soud probíhal v Uherském Hradišti. Soudce, jehož jméno si bohužel nepamatuji, je zachránil. Otec dostal nakonec 11 a jeho kamarád 12 roků.



DR: Jak na soud reagovali lidé z vesnice?

V té době byly Lužice rozděleny na komunisty a zbytek vesnice. Tento zbytek vesnice představovali lidé katolického a evangelického vyznání, který se slil v jeden celek, který dostal strach. Ti lidé chtěli nějaký odpor, ale báli se. Takže nikam nešli a nakonec ani nesepsali žádnou petici, i když se o ní mluvilo.



DR: Kde byl otec vězněn?

Asi ve čtyřech lágrech. Nejdéle v Jáchymovských dolech, asi pět let. Z toho tři roky vydržel na pověstné věži smrti. Dvakrát se pokusil o útěk a pokaždé za to dostal doživotí.


První útěk byl připraven opět provokatérem, takže byl odhalen dříve, než se mohl uskutečnit.


Při druhém útěku měli vykopaný tunel. Bylo jich šest - jeden z nich je udal. Otec zůstal v tunelu ve tmě pět dní, a byl tak dezorientovaný, že nevěděl, na kterou se má dát stranu. Nakonec vyšel opačným směrem zpět do tábora. Ve spise měl potom ve spise napsáno, že při dalším útěku dostane trest smrti rovnou na místě.



TV: Přesto se o další útěk pokusil...

Od pondělí do soboty vězni pracovali v dole. V neděli pak chodili na brigádu opravovat hraniční dráty, protože Jáchymov byl kousek od hranic. Otec se přihlásil, protože chtěl proběhnout přes hranici. S nikým se už nedomlouval, protože mu to bylo jedno: buď proběhne nebo ho zastřelí, nebo naběhne do elektrických drátů.


Za dvacet minut po příjezdu na místo, kde měli pracovat, vyvolali jeho jméno. Bylo mu to divné, protože vždy vězně vyvolávali jejich číslem. Obával se, že jeho úmysl utéci, byl opět vyzrazen.


Nasedl do auta, které ho odváželo zpět do lágru. Během cesty mu příslušník nabídl cigaretu a otec se bál, že je to poslední cigareta před smrtí. Dělali to totiž tak, že vězně odvezli k bráně, tam ho nechali utíkat a zastřelili ho "jako na útěku". Jenomže když dojížděli k lágru, dostal druhou cigaretu. To už mu bylo divné, protože dvě cigarety nikdy nedávali. V lágru se dozvěděl, že byla díky volbě prezidenta republiky vyhlášena amnestie a bude propuštěn. Po šesti a půl letech.



DR: Jak vypadal jeho návrat?

Otec měl štěstí, protože se díky té brigádě zdržel a šel ven jako poslední. Ostatní propuštění vězni už byli pryč. Když došel na nádraží, byla tam už půlka vězňů opilá, protože nebyli na alkohol zvyklí. A nadávali na komunisty, takže je zase odvezli do lágru.


Stejná situace se opakovala i v Praze, kam se sjížděli vězni z mnoha míst republiky. Otec se kontaktům s jinými vězni vyhnul a do Prahy vlakem dojel sám. V Praze si koupil nějaké obnošené šaty a zase se sám vlakem vydal domů.



DR: Co následovalo po návratu?

Oženil se s mojí matkou, která na něho celou dobu čekala. Po sedmi letech čekání se vzali. Do práce nastoupil na šachtu a u havířiny zůstal nakonec celý život.



DR: Mluvil otec někdy o svém věznění?

Ne, nemluvil. Bylo to tenkrát tak kruté, že o tom ani své manželce nikdy neřekl. My jsme se to od něho s bratrem dozvěděli až po matčině smrti. Až když jsme zbyli jen sami chlapi.



TV: Mluvil někdy o mučení?

O tom nemluvil vůbec. Až když moje manželka, která se o něho jako zdravotní sestra v posledních letech starala, objevila na jeho nohou staré rány. On totiž zásadně nosil dlouhé kalhoty, takže nic nebylo normálně vidět. Napočítala mu tenkrát na obou nohách asi 150 stehů, jak to měl všechno rozsekané. Až tehdy jsme se to od něj dozvěděli.


Mučili jej už ve vyšetřovací vazbě v Brně. Mlátili je před procesem, ale vždy pouze od kolen dolů a na chodidlech, aby nebylo nic při procesu vidět.


Jednou se otec ve slabosti zmínil o Jáchymovských samotkách smrti nebo šílenství, jak tomu říkali. To byla betonová cela s okénkem úzkým jako střílny. Byla tam tma a na podlaze patnáct centimetrů vody, žádný záchod nebo postel. A v té studené vodě musel vězeň stát. Zavírali je tam až na týden a někteří se z toho zbláznili.


Mlátili je řetězy, ocelovými lany, a pak je nechali stát v té vodě. Takže ty rány se nemohly nikdy pořádně zacelit. Otec říkal, že ani neví, jak to mohl přežít.




S panem Radkem Ištvánkem rozmlouvali v Lužicích Tomáš Vlček a Daniel Růžička.


související texty:

vzpomínky Drahuše Čihalové

vzpomínky Radka Ištvánka

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové

vzpomínky Milušky Kopřivové

vzpomínky Milady Maradové

vzpomínky Jiřiny Pilařové


Kolektivizace venkova - obec Lužice u Hodonína

www.luziceuhodonina.cz

www.starykvartyr.cz


Státní bezpečnost


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.