www.TOTALITA.cz

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové
obec Lužice u Hodonína
Milada Horáková a Lužice

DR: Jak vzpomínáte na kolektivizaci?

Ištvánková: Narodila jsem se zde v Lužicích a žiji tady celý život. V době kolektivizace jsem byla ještě dítě. V paměti mi z té doby zůstala scéna někdy okolo roku 1956. Maminka vyváděla ze stáje dobytek a tatínek v té chvíli seděl doma za stolem a plakal.


Po škole jsem byla zaměstnaná ve zdejším JZD. V družstvu pracuji dodnes. Vadilo mi tehdy zejména to, že útočili na podstatu vesnického života. Brali lidem majetek a v neposlední řadě i jejich víru.


Při pravidelném pohovoru u zaměstnavatele, myslím, že se to jmenovalo "komplexní hodnocení techniků a pracovníků" se mě často ptali, "proč jsem nebyla v průvodu na 1. máje" nebo jaké noviny doma odebíráme. V naší rodině jsme odjakživa četli Svobodné slovo a oni po mě chtěli, abychom odebírali Rudé právo. Jinak mě nechali žít, ale vždy jsem však měla pocit jakéhosi omezení. Ten pocit ve mně zůstal dodnes.



TV: V Lužicích žili tedy jak zemědělci tak i dělníci...

Ištvánková: Dalo by se to rozdělit na 3 skupiny obyvatel. Dělníci z Jindřichovy huti, zemědělci, kteří vlastnili půdu a zemědělci, kteří nevlastnili půdu. Dalo by se říct, že ti, kteří půdu nevlastnili, kolektivizaci přivítali.


Těm, kteří o půdu přišli, však byly ponechány záhumenky (větší zahrádky pozn. Totalita), takže na nich mohli dál pracovat. Museli však mít ještě civilní zaměstnání, protože by je to neuživilo. Na tom záhumenku se tak uživila jedna kráva.



TV: Jak družstvo vypadalo v roce 1989 a po roce 1989?

V roce 1989 to bylo sdružení pěti obcí (Lužice, Mikulčice, Prušánky, Josefov, Dolní Bojanovice), které prosperovalo. Zpracovávalo se tady ovoce a vyráběly nápoje ve velkém, připravovala se také výroba průmyslového lepidla z odpadového mléka.


Po roce 1989 se sdružení opět rozpadlo na jednotlivé obce, protože každá obec chtěla být samostatná. My jsme zůstali spojeni s Mikulčicemi, kde také sídlí vedení družstva. Část majetku byla vrácena v restitucích



TV: Vznikly zde také rodinné farmy?

Ištvánková: Ano dvě tady vznikly. Jedna z nich byla Marada-Kosík.


Maradová: Byla však v hrozném stavu. Vůbec se do farmy neinvestovalo, protože vedení družstva bylo jinde. Lužice vždy pod někoho patřily.


Ištvánková: Ano, bylo to tak. Sem se nikdy moc neinvestovalo. Pan Kosík pokračuje v Mikulčicích, ale pan Marada to už vzdal.



TV: Vznikaly nové farmy podle tradice? Ten kdo měl dříve hospodářství, snažil se pokračovat?

Ištvánková: Ano, dá se to tak říct. Ale nesmíte zapomenout, že doba se mezitím změnila. Lidé si zvykli na to být zaměstnáni.


Maradová: Lidé poznali lehčí život, tak o to hospodaření, ve kterém byla vždy těžká práce, už tak nestáli.


Ištvánková: Dnes v družstvu pracuje kolem sta stálých zaměstnanců, spíše vlastníků a nárazová práce se řeší najímáním pracovníků.



DR: Co v současnosti produkujete?

Obiloviny, ovoce a pěstujeme průmyslová rajčata, která dále zpracováváme na kečupy a protlaky.



DR: Mluvili jsme o situaci družstva po roce 1989. Jak se k tomu procesu tehdy stavěli pravověrní komunisté?

Ištvánková: Ti pravověrní už byli v důchodu, tehdy tam už byli mladí. Někdo zůstal, jiný šel za lepším. Emoce také byly, ale nakonec to nějak dopadlo. No a po rozdělení, je to už založeno na vlastnických vztazích.



DR: Jak se k tomu pravověrní komunisté staví dnes? Nemají tendenci obhajovat dobu před rokem 1989?

Ti, co umřeli, mají své příbuzné. Ale ti se také od toho odtrhli, protože tam byla dřina...



DR: Vaše obec má také cosi společného s Miladou Horákovou...

V Lužicích se narodila paní Štěpánka Nováková. Díky zaměstnání se dostala do Prahy, kde se vdala a pracovala na nějakém úřadě. Tam se dostala do blízkosti Milady Horákové a díky ní vstoupila do České strany národně socialistické.


Když po roce 1948 Horákovou zavřeli, pozavírali také její blízké spolupracovníky, i paní Novákovou. Její manžel s tchánem dlouho zjišťovali, kde a za co je vlastně zavřená, protože jim úřady nic nesdělily. Zavřeli ji za to, že pomáhala lidem v útěku za hranice. Byla odsouzena k trestu smrti za velezradu, ale pomohlo jí, že v té době čekala dítě. Takže ji trest smrti museli změnit na 22 let kriminálu. Vězněná byla nejdříve ve vazbě na Ruzyni, pak v Pardubicích a v Železovcích na Slovensku. Odtud se po 9 letech vrátila domů.


Ve vězení se jí narodila dcera Dana, kterou po půl roce převzala do výchovy její teta Marie Nováková. Dana tak do svých 9 let vyrůstala zde v Lužicích, aniž tušila okolnosti svého narození. Tehdy se o tom nemluvilo. Dana jen tušila, že něco není v pořádku.


Po návratu z vězení si jí pak matka vzala sebou do Prahy, ale již nikdy mezi nimi nevznikl ten správný vztah. Bylo tam odcizení. Dana vždy toužila vrátit se do Lužic za svou tetou. Do své dospělosti ani netušila, proč byla matka zavřená. Ta o tom promluvila až po roce 1989.


Paní Štěpánka Nováková pracovala v Tesle a poté, až do důchodu, jako vlaková průvodčí. Zemřela v roce 1997.


Její dceři Daně nedovolili studovat, takže se vyučila. Až do svého důchodu pracovala u pošty. Nejdříve jako poštmistrová, poté snad v telekomunikacích. Se svou matkou se vídávala jen občas.




S paní Miroslavou Ištvánkovou rozmlouvali v Lužicích Tomáš Vlček a Daniel Růžička.


související texty:

vzpomínky Drahuše Čihalové

vzpomínky Radka Ištvánka

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové

vzpomínky Milušky Kopřivové

vzpomínky Milady Maradové

vzpomínky Jiřiny Pilařové


Kolektivizace venkova - obec Lužice u Hodonína

www.luziceuhodonina.cz

www.starykvartyr.cz


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.