www.TOTALITA.cz

vzpomínky Milady Maradové
obec Lužice u Hodonína
stařeček byl kulak

TV: Jaké bylo v Lužicích zastoupení komunistů po 2. světové válce?

My jsme byli taková netypická obec. V místě, kde jsou dnes Lužice, bylo původní osídlení zemědělské. Ale v 19. století tady byly sklárny a doly, později se zde těžila i ropa. Takže tady byli tak napůl zemědělci a dělníci.



TV: A jaký byl vliv církve?

Pokřtěni tady byli všichni, ale do kostela chodily spíše ženské, mužští měli jiné zájmy. A tím nemyslím hospodu.


Byl tady pan farář Krejčí. Když jsem byla malá, tak vykopal jámy pro stromy, které jsme my děti zasadily a staraly se o ně. To mi v dnešní době chybí, děti si nic neumí udělat a ničeho si neváží.


Za německé okupace pan farář kázáním povzbuzoval lidi, takže do kostela chodili i nevěřící. Byl slovanofil, měl obrovskou knihovnu a uměl rusky. Na konci války se na místním hřišti slavilo vítězství s ruskými letci, kteří přistáli na blízkém polním letišti. Pan farář překládal slavnostní řeč ruského majora. Rusové nevěřili, že je kněz.


Ale komunisté ho pak tak odrovnali, že se uzavřel do sebe. Navíc měl kuchařku, která ho znepřátelila s ostatními, takže se do pak až do důchodu již o nic nezajímal.



TV: Takže pan farář byl takovou přirozenou autoritou, kterou komunisté museli zlikvidovat...

Opravdu ho zlikvidovali. Kdo byl neslaný nemastný, vydržel déle. To se tady taky stalo.



DR: Za co byl zavřený Váš manžel?

Na Štěpána v roce 1949 se v Mikulčicích konala zábava. Obě vesnice, Lužice a Mikulčice, se vždy domluvily a uspořádaly společnou Štěpánskou zábavu. Můj manžel Vojtěch seděl v sále u stolu a zpíval si pro sebe pochod amerických námořníků. Přišel za ním mikulčický svazák a nařizoval mu, aby přestal zpívat. To si manžel nechtěl nechat líbit, zpíval dál, až z toho vznikla bitka lužické a mikulčické krojové chasy proti svazákům, jaká tady byla už jen velmi málo k vidění. Když skončila, nějaká paní je ošetřila a všichni se rozešli domů.



Protože se ale navzájem znali, tak všichni věděli, kdo se bitky zúčastnil.


Výsledkem byl soud. Za Mikulčice to odnesl nějaký pan Novák a za Lužice můj manžel, který byl zavřený půl roku v Jáchymově.


Řeknu Vám ale jedno. Můj tatínek byl v Jáchymově zavřený také, ale ani jeden z nich o tom nikdy nemluvil, protože tam s nimi zacházeli opravdu nelidsky. Za Němců to byla diskriminace jiných národností, ale tady Češi zacházeli s Čechy ještě hůř než Němci.


Po roce 1989 jsem viděla v televizi nějakého bachaře, jak se vymlouval, že za nic nemohli. Musela jsem to vypnout.



TV: Co následovalo po manželově návratu?

On předtím pracoval doma v zemědělství, ale protože se z vězení vrátil s tuberkulózou, tak na poli už pracovat nesměl. Sháněl tedy jiné zaměstnání, ale dlouho žádné nedostal. A pak do toho ještě přišla kolektivizace. Až později mohl ze známosti být řidičem nákladního auta. U této profese zůstal až do důchodu. Když mu nabízeli funkci vedoucího řidičů, tak nedostal od zdejší komise MNV doporučení!



DR: Za co byl v Jáchymově Váš otec?

Udali ho ti, co bydleli pod námi, někdy okolo roku 1952. Bydleli jsem tehdy v činžáku v prvním poschodí. Jednou u nás čekali kamarádi na kapelu, která měla dorazit vlakem a večer hrát na zábavě. Zpozdila se, a tak chlapci měli dlouhou chvíli. Byli vykloněni z okna a měli různé hloupé průpovídky. Dokonce plivali z okna s tím, že plivou na "lůzu". Ti pod námi otevřenými okny slyšeli všechno...


Také tvrdili, že na stroji píše nějaké zprávy proti republice. Nic se neprokázalo, ale stačilo to, aby seděl dva roky v Jáchymově. Taková byla nenávist komunistů proti některým lidem, které chtěli zlikvidovat. A byl tam v době, kdy tam přivezli pana Ištvánka z Lužic. Tak zařídil, aby ostatní vězni věděli, že je spolehlivý a není špicl. Protože tam bylo taky hodně konfidentů.


Jednou jsem se manžela ptala, co znamená slovo "mukl". Více jsem to slovo před ním už nepoužila, tak ho to rozhodilo. "Mukl" znamenalo muž určený k likvidaci a oni tam s nimi opravdu tak zacházeli. A navíc, bezpečnost při práci byla nulová. Lidský život tam opravdu nic neznamenal.


Bratr šel k PTP s takovým posudkem, který by bohatě stačil i na pořádný kriminál.



TV: Komunisté Vám zavřeli i strýce...

Až do konce války tady působila odbojová skupina "Clay Eva" z Anglie. Byli v ní lidé, kteří na začátku války utekli do Londýna, a pak byli vysazeni na Vsetínsku. Postupně se dostali do našeho regionu, protože tady měli známé, na které se mohli spolehnout.


Byla to zpravodajská skupina. Nedělali aktivní odpor, sbírali informace z různých zdrojů a vysílačkou je předávali do Anglie. Můj otec je informoval o dění na železnici.


Po válce byli všichni členové této skupiny postiženi. Bartoš, který tuto skupinu vedl, se stihl ještě před Únorem 1948

vrátit do Londýna.


Za jedním bývalým členem skupiny přišli po Únoru 1948 nějací lidé, aby se opět zapojil do odboje proti komunistům. Odmítl je s tím, že má jednoho odboje dost, dal jim najíst a poslal je pryč. A pouze toto stačilo, aby ho zavřeli, protože ti lidé byli konfidenti StB.


Když se o tomto dozvěděl můj strýc, poslal po někom Bartošovi do Anglie dopis s tím, aby sem nikoho neposílal, protože by udělal lidi nešťastné. A za tento dopis strýc dostal 10 roků.


Ale chci Vám říct ještě o jednom případu. Dcera ředitele lužické školy měla cukrovku a Inzulín, který potřebovala, nebyl nikde k sehnání. Byl ale k mání v Rakousku. Nádražáci tehdy měli všude známé, a tak ředitel šel za výpravčím, panem Antošem, jestli by ten Inzulín nemohl sehnat. Výpravčí Inzulín sehnal a ředitel ho za to udal. Pan Antoš seděl 9 roků.


Koho chtěli komunisti do kriminálu dostat, toho tam pod různými záminkami také dostali.



TV: Vy jste byla "pod kontrolou " také. Jak se to projevovalo?

Já byla na koberci pořád. Jednou šel syn na Štěpána v kroji do kostela a já měla zkrácené odměny.



TV: Za to, že šel v kroji do kostela?

Ano, namítala jsem jim, že je mu již 18 let. "Ale někdo mu to musel vyprat a obléct jej do toho", bylo mi odpovědí.



TV: Co jim na tom vadilo?

Tady jim vadilo všechno. Nebyli jsme u nich dobře zapsaní.


Na prvního máje jsem mívala v oknech kvetoucí filokaktusy. Červené, rudé, růžové, nádherné to bylo. Komunistky, které se vracely z průvodu, se u nich vždy zastavovaly. Až jedenkrát jim došlo, že tam nemáme praporky. Tak jsem šla kvůli tomu na kobereček. Příští rok jsem do květináčů strčila praporky a zase jsem šla na kobereček, protože tam nebyly ty pravé praporky, byly tam jenom české.


Jednou mně zase udal dědeček jednoho žáka za to, že když jsme byli s dětmi na školním výletě, tak jsem je pobízela, aby se šly podívat do kostela. Bylo to tenkrát v Třebíči a já jsem se šla s dětmi podívat na nástěnné malby, které právě v katedrále odkryli. A to stačilo, abych šla na kobereček.



TV: Ke komu? K řediteli školy?

Ne, vždy na výbor stranické organizace (KSČ pozn. Totalita) u nás na vesnici.



TV: Vy, nestraník?

Ano.



TV: Vy jste po celou dobu učila ve škole?

Po škole jsem učila v Čejkovicích. Pak jsem byla na mateřské dovolené s prvním dítětem, a po ní jsem se vrátila do Lužic. Následovalo druhé dítě, a pak jsem šla krmit prasata.



TV: Proč?

Manžel tehdy dělal řidiče. A když v obci založili družstvo, tak po něm chtěli, aby v něm pracoval. On ale nemohl právě kvůli té tuberkulóze z vězení. Tak jsem do družstva místo něho musela jít já a čtyři roky jsem krmila prasata.


Ve škole jsem učila pouze na zástupech, když někdo onemocněl. Pak jsem si na radu školního inspektora, který to na stranické organizaci i prosadil, dala podmínku, že chci učit trvale. Oni souhlasili, ale umístili mne do Bojanovic. V roce 1968 jsem si v euforii podala žádost, abych se mohla vrátit do Lužic a to se mi povedlo. Jenže po invazi se do vedení opět dostali lidé, kteří tam byli předtím. V Lužicích jsem učila až do důchodu.



DR: Jak probíhaly prověrky po roce 1968?

Ptali se na různé události a chtěli znát moje názory.



DR: Otec Vašeho manžela byl označen za kulaka...

Ano, tehdy někomu nepůjčil své koně, proto byl prohlášen kulakem a všechno jim bylo zabaveno. Zůstala jim jen obytná část a ve zbytku stavení hospodařili družstevníci.



DR: Co nastalo, když byl někdo prohlášen za kulaka?

Kulaci byli vytvářeni. Byli v Sovětském svazu, který byl náš vzor, museli jsme je mít taky. Jestliže někoho prohlásili za kulaka nebo ho chtěli donutit, aby vstoupil do družstva, pak jeho děti nemohly jít na školu. Nedostaly ani práci, která by odpovídala jejich schopnostem, ale jen podřadnou.


Případy se ovšem lišily, například moji rodinu nechali bydlet v Lužicích. Ale nechali jim pouze obytné místnosti, dvůr a stáje zabralo JZD. Jiné rodiny ovšem vystěhovali pryč z kraje.


A kdo přesto nechtěl vstoupit do družstva, tomu majetek prostě JZD zabralo.



DR: "Zabralo JZD" znamená, že jim ho museli dát...

Oni to těm hospodářům sebrali bez náhrady. Když někdo dal majetek do JZD, tak aspoň dostal nějaký doklad. Tady jim to prostě zabavili. A tito lidé neměli po roce 1989 nárok na restituci, protože do družstva nevstoupili. Jako by to družstvu darovali.



DR: Jak zabírání probíhalo? To přišli a řekli, že je to jejich?

Ano. Co šlo, odvezli a budovy zabrali.



DR: Ale komunisté v té době byli přesvědčeni, že to co dělají, je správné...

To bylo jinak. Oni v sobě měli takovou závist a nenávist, že to si nedovedete ani představit.


Jenže ono nebylo těm zemědělcům co závidět. Nevlastnili velké rozlohy, takže měli neustále nad sebou Damoklův meč. Stačil jeden mráz, neúrodný rok a mohli být na dlažbě. A přesto se té půdy drželi.


A komunisté na ně šli přes děti. Děti se nedostaly na studia nebo dostávaly výpovědi ze zaměstnání, aby jejich rodiče zlomili, a ti svůj majetek do družstva dali.


Stařeček byl pracovitý a každému pomohl. Kdokoliv přišel, dostal pomocnou ruku, až na ty koně, nevím, z jakého důvodu je tehdy nechtěl půjčit.


Jeden soused měl řeznictví a hospodu. To tady bylo časté - řeznictví a hospoda. Komunisté mu to vyvlastnili a on se oběsil. Přitom v té jeho hospodě mívali komunisté své schůze. Tak se mu odvděčili. Celý život na tom pracoval, rodiče mu to předali a teď mu to vzali.


Sokolové v Lužicích vybudovali Sokolovnu, Orli vybudovali Orlovnu a hasiči hasičárnu. Komunisté dostali od obce místo na stavbu a v hospodě ho propili. Byli to lidé, kteří nenáviděli, když někdo uměl něco udělat. To bylo v nich. Jak někdo začal něco dělat a byl úspěšný, tak mu šli po krku.



DR: V jakém období v Lužicích probíhala kolektivizace?

V roce 1950 bylo založeno družstvo na obecním majetku a vlastní kolektivizace probíhala až tak kolem roku 1956. Půda nestála za nic, ale hlavně - lidé, kteří byli ve vedení družstva, neměli o hospodaření ani ponětí. Byli to většinou dělníci ze zdejších skláren. Bylo to úplně diletantské hospodaření. Proto začali přemlouvat zemědělce, aby vstoupili do družstva.


Někteří tam po nějakém čase vstoupili a jiným, např. strýčkovi Komocnému, kteří do družstva vstoupit nechtěli, zabavili majetek. Teprve potom, když do družstva vstoupili hospodáři, se to začalo zlepšovat. Lidé byli ke vstupu do družstva přinuceni tím, že jejich děti byly propouštěny ze zaměstnání. Půjdeš do JZD nebo dítě odejde z práce.



DR: Přitom se obecně považuje období po roce 1956 za uvolněnější.

Já jsem se vdala v roce 1955 a to měl stařeček ještě hospodářství. To všechno začalo až potom. Viděla jsem, jak to všichni těžce nesli, museli se s tím vyrovnat, ale bylo to strašné.


Stařeček byl ohromný hospodář. On když upravoval pole pro setí řepy, tak to vypadalo jako zahrádka. A když pak stařenka musela jít na družstevní řepu, která byla zarostlá v hroudách, protože byla v těch hroudách zasetá, tak to on nesl nejhůře. Ti lidé v družstvu s tou zemí nezacházeli pěkně. Samozřejmě, vždy bývali hospodáři lepší a horší, ale já vím, že stařeček byl hospodář na svém místě, vždy se snažil, aby ta úroda byla co nejlepší.



DR: Kromě nátlaku "přes děti " existoval i nátlak "přes dodávky"...

Ano. Tenkrát byl ještě přídělový systém. Hospodáři museli odevzdávat předepsané množství toho, co vyprodukovali - mléko, vajíčka, brambory, obilí, prostě úplně všechno. Když neodevzdávali patřičné množství, nedostali poukázky na oděv, cukr a podobně.


Za to, co hospodáři odevzdali v rámci povinných dodávek, dostávali minimální cenu. Co bylo navíc, za to dostali již cenu slušnější. Lístkový systém existoval již za války a pokračoval až do měnové reformy. Dodávky existovaly od začátku války a končily vstupem do JZD.


Potraviny, které museli hospodáři odevzdat v rámci povinných dodávek, pak byly na pultech obchodů předražené. Prostě, okrádali lidi, kde se dalo.



DR: Jakým způsobem byla stanovena výše dodávek?

Podle výměry pozemků.



DR: Chápu třeba u obilí, ale u vajíček?

U všeho dle výměry.



DR: Jaký je Váš názor na události roku 1989?

Já tomu nevěřím do té doby, dokud neuvidím výsledky. Potrestali jenom Štěpána a na vedoucích místech zůstali komunisté. Už jsem to zažila tolikrát v životě a vždy je to stejné...




S paní Miladou Maradovou rozmlouvali v Lužicích Tomáš Vlček a Daniel Růžička.


související texty:

vzpomínky Drahuše Čihalové

vzpomínky Radka Ištvánka

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové

vzpomínky Milušky Kopřivové

vzpomínky Milady Maradové

vzpomínky Jiřiny Pilařové


Kolektivizace venkova - obec Lužice u Hodonína

www.luziceuhodonina.cz

www.starykvartyr.cz


Státní bezpečnost

vězeňství

perzekuce církví a náboženských organizací

perzekuce katolické církve (50. léta)


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.