www.TOTALITA.cz

vzpomínky Jiřiny Pilařové
obec Lužice u Hodonína
vzpomínky na mého manžela

DR: Váš manžel byl zadržen na hranicích při útěku...

Bylo to ještě před naším seznámením. František byl vyučený řezníkem. Po Únoru 1948 probíhalo znárodňování a on o svou živnost nechtěl přijít. Proto se v roce 1949 se svým kamarádem Karlem Havlem rozhodli odejít pryč. Hranice Západního Německa chtěli přejít pěšky, ale v té době začalo sněžit a stopy ve sněhu je prozradily. Pohraničníci je objevili a začali po nich střílet. Jeho kamaráda zastřelili na místě a manžela postřelili.



DR: Na kolik let jej odsoudili?

Byl odsouzen za velezradu na 13 let a trest mu po odvolání byl snížen na 8 let. Nakonec si odseděl 3,5 roku.



TV: Kde byl vězněn?

V Praze na Pankráci, v Pardubicích, ve Zlíně, v Uherském Hradišti, v Litoměřicích a největší část trestu strávil v Jáchymově.



DR: Co bylo po jeho návratu z vězení?

Po návratu z Jáchymova, kdy jsme se spolu seznámili, se dlouho nesměl vrátit ke své původní profesi, a tak vystřídal několik zaměstnání. Jezdil například s nákladním autem u Pozemních staveb. Nakonec se mu povedlo sehnat místo v prodejně masa. Nutili ho také, aby vstoupil do KSČ, ale to samozřejmě odmítl.


Částečně byl rehabilitován v roce 1968, celkově pak po roce 1989.



TV: Jak si pamatujete na kolektivizaci?

Já jsem kolektivizaci prožila jako dítě, takže o tom moc nevím. Navíc rodiče nikdy žádnou půdu neměli.


Bydleli jsem v Čejči. Jednou jsme jako děti šly do školy do Hovoran a cestou jsme viděly vojáky se samopaly. Později jsem se dozvěděla, že se jednalo o nábor do JZD. Funkcionáři nutili sedláky, aby vstoupili do družstva a oni na ně vzali vidle. Prohlásili to za ozbrojené povstání a zavolali na ně vojáky.


Na ten otřesný zážitek nezapomenu. Sedláci do družstva nešli dobrovolně, donutili je...


Tenkrát se u nás doma před námi o tom moc nemluvilo, protože kdybychom někde něco řekli, mohlo být vyšetřování nebo i vězení.



DR: Později jste se s různými formami nátlaku setkala...

V Čejči jsem znala rodinu, kde měli 3 děti. Dva synové už byli ženatí a pracovali v továrně. Třetí bylo malé děvče.


Komunisté měli takovou moc, že zařídili, aby ty dva syny propustili ze zaměstnání a donutili je tak vrátit se domů. Hospodářství však na uživení tří rodin nestačilo a rodiče byli donuceni vstoupit do JZD.


Nebo jiný případ. Rodiče měli syna a dceru, kteří chtěli jít studovat střední školu. Komunisté je studovat pustili, ale zařídili, aby museli navštěvovat vzdálenou školu. Rodina tak nebyla schopná hospodářství bez pomoci dětí utáhnout a rodiče opět museli vstoupit do JZD.


Kamarádka z vysoké školy mi vykládala případ svého bratra, který studoval medicínu. Neměl vážné studijní problémy, ale komunisté zařídili, aby byl vyloučen ze školy, protože dědeček nechtěl dát hospodářství do družstva. Musel potom nastoupit na vojnu a ani tam ho nenechali dostudovat.




S paní Jiřinou Pilařovou rozmlouvali v Lužicích Tomáš Vlček a Daniel Růžička.


související texty:

vzpomínky Drahuše Čihalové

vzpomínky Radka Ištvánka

vzpomínky Miroslavy Ištvánkové

vzpomínky Milušky Kopřivové

vzpomínky Milady Maradové

vzpomínky Jiřiny Pilařové


Kolektivizace venkova - obec Lužice u Hodonína

www.luziceuhodonina.cz

www.starykvartyr.cz


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Daniel Růžička

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.