Snad za předzvěst nastupujících šedesátých let v čs. vězeňství můžeme považovat zrušení politickovýchovného aparátu v roce 1957. Na přelomu 50. a 60. let dochází k pozvolné liberalizaci právních předpisů, z nichž mizí onen duch "třídního" pojetí trestu.

V důsledku trvalého snižování rozsahu výzkumu a těžby uranu dochází k postupnému zániku většiny trestaneckých táborů při uranových na Jáchymovsku a Hornoslavkovsku.

K 1. lednu 1960 se ve vězeňských zařízeních v ČSR nacházelo 31 809 vězňů, z toho tzv. 8 786 "protistátních".

Po velké amnestii v květnu 1960 se snížil počet odsouzených snížil na 22 914 a v pozdějších letech se pohyboval mezi 25 - 28 tisících.

Počet lidí vězněných za protistátní trestné činy se nadále snižoval, ale i v oněch "zlatých šedesátých letech" byli v Československu lidé vězněni za své názory, náboženské přesvědčení apod. V letech 1964 - 1967 se tento počet dokonce zvyšuje až na 2 500.

Jako ústavní zákon č. 100/1960 Sb. byla v červenci 1960 vydána nová Ústava. Ústavně byla zaručena osobní svoboda člověka a další lidská práva (sic!). Vnitřní rozpornost třídního práva zaznívala stále ještě ve zřetelné formě v roce 1960 z rezortních předpisů Nápravných zařízení.

čl. 1 Řádu pro výkon testu odnětí svobody,
který v platnost vešel v lednu roku 1961:
"Účelem trestu odnětí svobody je vychovat pachatele k zachování pravidel socialistického soužití a zabránit mu v páchání dalších trestných činů. Výkonem trestu nesmí být odsouzenému způsobeno fyzické strádání a ponížena jeho lidská důstojnost."

Přesto je možné tvrdit, že v průběhu šedesátých let již převažují kriminologická kritéria nad třídními.

Štrougalova směrnice

Neustále však máme na paměti, že hovoříme o vývoji vězeňského systému v totalitním státě. V listopadu 1963 byl ministrem vnitra Lubomírem Štrougalem vydán předpis s označením "přísně tajné zvláštní důležitosti" pod názvem Směrnice pro agenturně operativní práci v nápravných zařízeních ministerstva vnitra.

Podle této Směrnice byli tajnými spolupracovníky operativních pracovníků NZ spolupracovníci "z řad odsouzených a osob přicházejících s odsouzenými do styku". Pro spolupráci byli získáváni především ti odsouzení, kteří: "během výkonu trestu neprojevují nepřátelství proti socialistickému zřízení, bylo u nich dosaženo určitého stupně nápravy, během vyšetřování a soudu doznali svou trestnou činnost a jsou ochotni napomáhat operativním pracovníkům NZ. (…)"

další reorganizace po roce 1961

Od února r. 1961 byl pro všechna vězeňská zařízení zaveden jednotný název - Útvar nápravných zařízení MV (ÚNZ MV). Přestože vězeňství nadále podléhalo direktivám ÚV KSČ, od srpna 1965, kdy nabyl účinnosti zákon č. 59/1965 Sb., dosavadní útvary nápravných zařízení byly přejmenovány na nápravněvýchovné ústavy MV (NVÚ) a věznic MV a vznikl Sbor nápravné výchovy (SNV), jsou zřetelné snahy o nové vymezení funkce vězeňství v české a slovenské společnosti.

V letech 1966 - 1968 se zdvojnásobil počet lidí se středoškolským i vysokoškolským vzděláním ve struktuře SNV. Ale v čele Správy SNV až do roku 1968 zůstal plk. Oldřich Mejdr, který se výrazně podílel na totalitarizaci čs. vězeňství v padesátých letech.

rok 1968 a jeho vliv na vězeňství

Události roku 1968, na straně jedné jejich intenzita vedená touhou po změně, ale na druhé straně i jejich překotnost, rozporuplnost a paradoxnost se výrazně projevily i ve vězeňství.

Na scénu vystupuje kritika poměrů, jež v čs. vězeňských zařízeních vládly zejména v 50. letech. Celospolečenská liberalizace poměrů vede k zahájení revize politických procesů, rehabilitacím a také stojí za sdružení bývalých politických vězňů K-231.

Společenská situace ovlivňovala i projevy nespokojenosti se stávajícími nedostatky ve vězeňských zařízeních. Pohár vězeňské nespokojenosti přetekl, když v dubnu 1968 proběhla vězeňská vzpoura v NVÚ Minkovice v srpnu téhož roku se vězni pokusili o hromadný útěk v Příbrami. Situaci příliš neuklidnila ani amnestie z května r. 1968, po níž počet vězňů poklesl na 14 tis. a ve věznicích mělo údajně zůstat "jen" 111 politických vězňů.

V této době se součástí akčního programu stalo převedení Sboru nápravné výchovy a tím celého vězeňství do pravomoci ministerstva spravedlnosti. To bylo realizováno, i přes odpor části příslušníků SNV, až po okupaci Československa na základě zákona č. 173/1968 s účinností od 1. ledna 1969.

Převedení SNV na republiková ministerstva spravedlnosti však nelze přeceňovat. Přes nepochybné počáteční snahy o další zavádění moderních přístupů např. ve výchovné funkci vězeňství, již od počátku sedmdesátých let ruku v ruce s nastupující normalizací dochází ve čs. věznicích k znovuzavedení osvědčených věcí - viz funkce izolační a donucovací.

související texty:

historie období 1948-1952

historie období 1953-1957

historie období 1958-1968

historie období 1969-1989

historie i pomocí čísel

ženy v čs. vězeňských zařízeních v 50. a 60. letech

amnestie 1953 - 1962

vězeňství - úvodní strana

autor textu: Tomáš Bursík