Dr. Gustáv Husák byl odsouzen na doživotí, ale v roce 1960 byl propuštěn. Následující text pochází z dopisu, který po svém propuštění poslal ústřednímu výboru strany.

"...V době zatčení jsem byl členem ÚV KSČ, vedoucím oddělení sekretariátu ÚV KSS a poslancem Národního shromáždění...

Po 24 hodinách mě přivezli do nějakého zámku nedaleko od Prahy. Pouta a zavázané oči patřily po celá léta k obvyklé výstroji. Nahoře 'na panském' byly kanceláře bezpečnosti, dole v podzemí, kde bývaly sklepy na brambory, byly improvizované nevytápěné vězeňské cely.

Byl mrazivý únor. Byla taková zima, že stráže před celami měly kožešinové boty, kabáty a čepice a ještě jim bylo zima. Já jsem byl jen v lehkém oblečení. Ve vyšetřovnách bylo tak přetopeno, že vyšetřovatelé seděli jenom v košilích, já jsem musel stát stovky hodin v zimníku. Pot se ze mě jenom lil. Z toho horka nahoře do mrazu dole. A tak stále dokola, ve dne v noci.

Tři referenti se střídali ve dne v noci, v urážení, v ponižování, v bití, ve vyhrožování a v celém promyšleném systému mučení. Strana tě sem dala, strana už o tobě rozhodla, přiznej se! přiznej! Chyba, nedostatek, úchylka, velezrada a sabotáž! To je rozkaz strany. Za každou cenu se přiznat a podepsat!...

Každý člověk, každý organismus, každý nervový systém má určitou hranici únosnosti zatížení, když je překročena, nervový systém povolí, zlomí se, poddá se. A o to šlo. Tak se dosahovalo »přiznání«.

U mně bylo na počátku této hranice 72 hodin nepřetržitého brutálního výslechu a mučení. Tři dni a tři noci neustále na nohou, jednou v mrazu, podruhé v horku, pod fanatickým nátlakem tří svěžích lidí, při minimální stravě, bez vteřinky odpočinku - tak mi to vyčerpalo celý organismus, že mi přestávaly fungovat smysly, nohy mi opuchly, omrzly, srdce mi vynechávalo, šly na mne mdloby. Vynechával mi zrak i sluch.

Poprvé v životě jsem viděl, jak vzorce na koberci ožily a fantasticky se pohybovaly. Po zdi lezly červené myšky. Jazykem jsem nedokázal ani pohnout, sotva jsem vykoktal nějaké slovo. Přestal mi fungovat rozum, ztrácel jsem vůli. Najednou ta jediná živočišná touha: na chvíli zavřít oči, na chvilku si lehnout...

V tom zámku hrůzy jsem strávil tři týdny. Nemocného, ubitého, s omrzlinami, mě převezli zpátky do Ruzyně. Nohy opuchlé a černé od omrzlin. Z tváře a z rukou mi slézala omrzlá kůže. Dostával jsem srdeční záchvaty. Musel mě léčit doktor.

Po přečtení protokolu ze zámku začátkem března 1951 jsem ihned celou »výpověď« odvolal. To jest svůj podpis jako vynucenou lež. Začalo druhé kolo mučení stejnými metodami. »Psychologická« metoda spočívala v tom za každou cenu zachovat vynucené přiznání, upevnit je, nedovolit vězni od něj odejít.

Čtyři týdny denních a nočních výslechů se vší brutalitou dosáhlo svůj cíl: úplnou fyzickou vyčerpanost, apatii a v tomto nenormálním stavu sepsané »přiznání« podle vůle a formulace vyšetřujících orgánů. Zase trošku oddychu a zase jsem všechny lži a nepravdy odvolal.

Třetí kolo násilností trvalo tři měsíce, srpen, září a říjen roku 1951. Zase to samé mučení, dni a noci beze spánku a všechny surovosti k tomu. Doubek osobně mě několikrát vyslýchal a mučil. Při jednom výslechu v září 1951 mě tak zmlátil do krve, že mě musel ošetřovat lékař. Zase totální vyčerpanost, oslabení, otupení a zase podepsaný nepravdivý protokol o výpovědi ze začátku listopadu 1951. Dobili mě, zlomili a donutili k podepsání nepravd a lží...

Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl, který se vysvětlí, o nedorozumění, o pomluvu apod. Vysvětloval jsem stovky hodin fakta do nejdrobnějších detailů, uváděl jsem důkazy lidí, doklady, které mohly mou výpověď potvrdit, abych takto umožnil zjistit skutečný stav věcí, pravdy.

Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu. Jde výlučně o politické a fyzické odkráglování člověka. Jak mi to tisíckrát opakovali: »Odtud pro vás vede jediná cesta k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný - na šibenici!« Když se nepřiznáš šibenice, když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš.

Tato logika, toto neustálé zdůrazňování, že je to příkaz strany, že strana o všem ví a schvaluje, že přiznání znamená alespoň takto ukázat straně důvěru, to vedlo - při znám ých metodách vyšetřování - ke zlomení a přiznání mnohých nevinných lidí..."

související texty:

50. léta - budování totalitního státu

vězeňství - úvodní strana

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: časopis Svědectví č 44, Paříž 1972