Kádr

pracovník (zaměstnanec), politicky přijatelný pro vládnoucí (politickou) stranu.

Nomenklatura

O nomenklatuře se hovoří ve třech významech:

1.
Jako o seznamu funkcí, do kterých mohli být lidé jmenováni (či voleni) a také odvoláváni teprve až po předcházejícím souhlasu příslušného výboru či orgánu KSČ.

Výbory KSČ na vyšších stupních se řídily tzv. kádrovými pořádky. Základní organizace KSČ vedly jen tzv. seznamy funkcí, k jejich obsazování se vyjadřovaly.

2.
Nomenklatura je také chápána jako systém určující rozsah pravomocí jednotlivých orgánů KSČ při výběru, rozmisťování a kontrole, který KSČ uplatňovala vůči osobám zastávajícím funkce zařazené do kádrových pořádků.

3.
V přeneseném významu se o nomenklatuře KSČ hovoří jako o blíže neurčené skupině vysokých funkcionářů požívajících určitá privilegia.

Kádrová politika

Uplatňování kádrové politiky na různých úrovních mělo zajistit, aby rozhodující místa ve společnosti i státní správě byla obsazena členy strany, kteří byli ovladatelní stranickými příkazy nebo alespoň spolehlivými nestraníky.

Jednalo se u jeden z nejdůležitějších mechanismů, prostřednictvím kterých KSČ ovládala doslova celou společnost.

součást práce personalistů

Personální agenda zahrnovala přijímání, přemísťování, evidenci, propouštění, zvyšování kvalifikace zaměstnanců apod.

V totalitní společnosti však je součástí této agendy také kádrová politika. Její kritéria, principy a metody tak byly uplatňovány proti daleko širšímu okruhu pracovníků.

V institucích, které byly považovány za zvláště významné, byly uplatňovány v podstatě u všech zaměstnanců. Jednalo se o ústřední a další úřady, armádu, Sbor národní bezpečnosti, sdělovací prostředky, vědecké a výzkumné ústavy, školy a další.

související texty:

KSČ

autor textu: Tomáš Vlček

použitá literatura: 82