Cestovat na Západ se nemohlo

Psal se rok 1952. V celém státě se vytvářela atmosféra podezíravosti a vzájemné nedůvěry, kdekdo byl považován za špióna. Zajímal jsem se o studium cizích jazyků (angličtina, španělština) a tato moje záliba trvá dodnes. Cestovat na Západ se tehdy nemohlo, a proto jsem využíval svých znalostí alespoň k dopisování. Protože jsem si dopisoval s několika mladými lidmi ze Západu, byly mi dopisy běžně kontrolovány.

Já jsem ovšem v duchu naivního svazáckého nadšení pro socialismus v dopisech spíš chválil zdejší režim, než abych jej pomlouval, a tak cenzoři neměli důvod mě nějak trestat.

Španělsky jsem se začal učit jako samouk, když mi bylo 13 let. Napsal jsem stovky dopisů v této řeči do Itálie (moje italská přítelkyně se na univerzitě v Turínu učila španělsky) i do Jižní Ameriky. Do Itálie jsem jel poprvé v roce 1990. Mé přítelkyni bylo 49 let, když jsme si začali psát, bylo jí osmnáct... A do Španělska jsem se poprvé podíval, když už jsem byl v důchodu.

Odhalování škůdců socialismu

V 50. letech byl zřejmě vydán nějaký celostátní stranický pokyn, aby byli odhaleni škůdci socialismu, mezi které patřili tzv. šmelináři nebo keťasové. A tak se takový živel musel v každém městě najít za každou cenu.

V té době bylo možno kupovat potraviny pouze na příděl. Ve Frýdlantské ulici žil v přízemním domku pekař příjmením Jirka. Nevím, proč si vybrali zrovna jeho, ale náhle se v jedné velké výkladní skříni v obchodě na náměstí objevily asi dva menší pytle mouky, asi troje boty a několik dnes naprosto běžných věcí.

vzpomínal PhDr. František VYDRA, Chrastava

Nebyl to žádný boháč. Šlo o to jej jaksepatří zostudit. K tomu sloužily nápisy umístěné vedle těch zabavených věcí, které jej označovaly za podvratný živel, nepřítele socialismu a samozřejmě za špióna Západu. Že našli u pekaře, který denně pekl desítky chlebů trochu mouky, to přece bylo normální.

A to "bohatství" v podobě několika párů bot a ruličky stočené látky na zástěru nebo na sukni, to by dnes bylo k smíchu i malým dětem. Ale občan Jirka se stal v očích veřejnosti vyvrhelem a nepřítelem budování socialismu.

Zbavit se pilného zemědělce

Chodil jsem na gymnáziu do třídy se sympatickým chlapcem Láďou Přibylem. Pocházel z Václavic a jeho otec tam hospodařil na usedlosti po Němcích. A protože byl zkušený zemědělec a práci na polích neodbýval, dařilo se mu.

To však bylo solí v očích stranickému vedení na libereckém okrese, protože právě ve Václavicích zakládali jedno z prvních JZD v celé republice. Slibovali sedlákům ráj na zemi, když vstoupí do družstva. Že by se někdo mohl mít dobře i bez JZD, když ovšem vstává časně ráno, celý den poctivě pracuje a chodí spát pozdě večer, to jaksi narušovalo tehdejší ideologické představy. A tak bylo třeba se pilného a pracovitého Přibyla zbavit.

V první fázi jej prohlásili za kulaka, sebrali mu hospodářství a patřičně ho zostudili. Ve druhé fázi jej násilně vystěhovali kamsi na severní Moravu, protože Sibiř u nás naštěstí nemáme. Jeho syn Láďa tu zůstal.

Že mohl pokračovat ve studiu, to mu bylo umožněno jen díky řediteli gymnázia Václavu Pavlíkovi, komunistovi, který prošel koncentrákem a dovedl se nadaného chlapce před stranickými funkcionáři zastat. Díky tomu Láďa odmaturoval spolu s námi.

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: PhDr. František VYDRA