www.TOTALITA.cz

O příčinách vítězství komunistů v únoru 1948
Rozhovor Jana Cholínského s historikem Vítem Smetanou
1. část

PhDr. Vít Smetana, PhD.
je pracovníkem Ústavu soudobých dějin AV ČR, kde se zabývá dějinami mezinárodní politiky a diplomacie a britsko-československými vztahy za druhé světové války a v první fázi války studené, přednáší moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK a je autorem knihy In the Shadow of Munich. British Policy towards Czechoslovakia from the Endorsement to the Renunciation of the Munich Agreement (1938–1942) (Karolinum 2008) a spoluautorem knihy České země v evropských dějinách, IV. – od roku 1918 (Paseka 2006).



Mgr. Jan Cholínský
je sociální pedagog, zabývá se politickou činností českých exulantů po roce 1948 a současnou českou kulturní identitou, je autorem knihy Poutník Josef Kalvoda. Život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu (Nakladatelství Dílo 2001) a v letošním roce připravuje k vydání knihu Češi v bojích o minulost 1989–2009. Potýkání s komunistickými zločiny a spory o moderní českou státnost.



období 1939–1945

Cholínský: Byl únor 1948, kdy komunisté získali v Československu neomezenou moc, nevyhnutelným důsledkem mezinárodněpolitického vývoje na sklonku druhé světové války – tj. začlenění Československa do sféry vlivu komunistického Sovětského svazu podle dohody Sovětského svazu s Velkou Británií a Spojenými státy – jak to v převažující míře prezentuje současná česká historiografie a žurnalistika?

Smetana: Únor 1948 určitě nelze označovat za nevyhnutelný důsledek mezinárodněpolitického vývoje za druhé světové války nebo i v jejím posledním stadiu. Je potřeba hledat silné domácí příčiny procesů, které vedly k únorovému rozuzlení roku 1948.



Nebyl zde tedy ani žádný předem dohodnutý a respektovaný „vliv“ vítězných spojenců na jimi osvobozovaná území a jejich poválečné vnitropolitické uspořádání?

Pokud se to týká mezinárodněpolitického pozadí, tak jistě k jakémusi souznění nebo porozumění pro to, že vítězné mocnosti budou mít po druhé světové válce v oblastech, které osvobodí, asi ne zcela rovný vliv na tamní dění, v rámci velké trojky došlo, ale rozhodně to nelze interpretovat tak, že se Sovětský svaz na jedné straně a Velká Británie a Spojené státy na straně druhé někdy dohodly, že po Plzeň nebo Rokycany to bude patřit Spojeným státům a od Rokycan dál na východ Sovětskému svazu. To samozřejmě nemá nejmenší logiku a nemá to logiku ani tehdy, pokud bychom tuto hranici posunuli na šumavské hřebeny.



Existovaly nějaké specifické dohody v tomto ohledu uzavřené například na často zmiňované jaltské konferenci v únoru 1945?

Co existovalo, bylo určité přesvědčení na Západě, že na základě Deklarace o osvobozené Evropě, která byla přijata jako jeden z hlavních výsledků jaltské konference, bude na všech osvobozených územích umožněno provést svobodné volby a tamním národům umožněno zvolit si takové politické a sociální uspořádání, jaké si samy zvolí. To byl hlavní výsledek „Jalty“, a nikoli nějaká údajná dohoda o rozdělení Evropy.



Z čeho vycházely a kam směřovaly představy západních spojenců o poválečném evropském, resp. světovém uspořádání?

Byl to zejména americký universalismus, který posiloval představy, že skutečně nějaké takovéto řešení (viz Deklarace o osvobozené Evropě) mezinárodněpolitických sporů a situací v jednotlivých osvobozených zemích bude možné. To bylo řešení, které vyznával dlouhodobě Státní department (Ministerstvo zahraničí Spojených států) a jakákoliv dohoda o sférách vlivu byla toho antitezí, která by byla zcela nepřijatelná nejen pro americké voličstvo, ale i pro naprostou většinu amerického politického establishmentu.



Můžete stručně definovat americký universalismus?

Americký universalismus byla představa, velmi silná ve Státním departmentu, ale i v celém politickém establishmentu, že všechny národy by měly mít možnost hovořit víceméně do všech světových záležitostí prostřednictvím nějaké světové organizace, konkrétně Organizace spojených národů tak, jak se v roce 1944 její základní kontury začaly rýsovat nebo jak byly v roce 1945 narýsovány. Samozřejmě mělo to určitá „ale“.



Jaká?

Málokdo byl tak naivní, aby si myslel, že by Velká Británie měla hovořit do ukrajinských nebo pobaltských záležitostí stejně jako Moskva. To samozřejmě nikoli a i americký universalismus jako takový měl svou významnou výjimku a tou byl americký kontinent, kde se celkem nepředpokládalo, že by do politického uspořádání jednotlivých latinskoamerických zemí měl mít kdo hovořit více než Spojené státy. Ty ostatně prohlásily už v roce 1823 v Monroeově doktríně, že to budou právě Spojené státy, a nikoli evropské mocnosti, kdo bude rozhodovat o amerických záležitostech.



Na konci druhé světové války zde však byla také „doktrína“ sovětského diktátora Stalina – byť nepsaná – o tom, že kam vkročí noha sovětského vojáka, tam bude také výhradní sovětská sféra vlivu. Jak na tuto Stalinovu optiku hleděli západní představitelé?

Samozřejmě realističtější politikové si uvědomovali, že sovětský vliv na osvobozených územích nebo na územích, kam dojde Rudá armáda, bude dominantní a že je potřeba zajistit tam pro Západ alespoň něco. Tady směřuji k proslulé dohodě o sférách vlivu z října 1944 v Moskvě, kterou – a je to známo již z Churchillových pamětí – sepsal Winston Churchill a předal ji na známém papírku Stalinovi. Tato dohoda byla ale motivována především snahou zajistit pro Británii a pro Západ alespoň určitou míru vlivu na územích osvobozených Sovětským svazem, a nikoli tím některé země odepsat docela. Vlastně to odpovídalo postupně se rýsující americké koncepci „otevřených sfér vlivu“, podle které sice země osvobozené či obsazené Rudou armádou určitě do budoucna neměly mít možnost dělat politiku jakkoli nepřátelskou vůči Moskvě, ale nijak by to nebránilo jejich hospodářským, kulturním a koneckonců i politickým kontaktům se Západem.



Jakých států se tato Churchillova snaha o rozmělňování předpokládaného sovětského vlivu dotkla a byla v tomto případě řeč také o Československu?

Například je zřejmé, že na situaci v Řecku Británii záleželo více než na situaci v Rumunsku, a realisticky nebylo možno se na to dívat jinak. Tento britský zájem na Řecku byl tak velký mimo jiné proto, že na počátku roku 1941, když na Řecko zaútočila německá vojska, tam Britové vyslali z Egypta expediční sbor, který měl Řekům pomoci, a tím vlastně snížili obranyschopnost Egypta, což umožnilo Rommelovi stanout před branami Alexandrie. Ten zájem tam pak samozřejmě na konci války byl mnohem větší než v případě Rumunska či Bulharska. Ovšem to už neplatilo například o Polsku, na jehož obranu Británie v září 1939 vstoupila do války a kde také žádná dohoda o sférách vlivu uzavřena nebyla, a tím méně pak o Československu, které skutečně podle veškerých dokumentů, které máme k dispozici, se nikdy nestalo předmětem nějakého dohadování o „desítkách procent“ vlivu, jako se dělo v případě zemí Balkánu a Maďarska v jednáních, jež po Churchillově předání onoho papírku Stalinovi následovala mezi Edenem a Molotovem.


[Krátce po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 zahájil někdejší prezident Československa Edvard Beneš ve Spojených státech zahraniční akci za osvobození českých zemí a za obnovení meziválečného československého státu. Postupně získal podporu jak amerických krajanů, tak i bývalých československých diplomatů, politiků, příslušníků zpravodajské služby a vojáků v exilu. V červenci 1940 vytvořil v Londýně tzv. Prozatímní státní zřízení Československé republiky v emigraci sestávající z prezidenta, vlády a Státní rady, které podřídil svému silně autoritativnímu prezidentskému vedení. Beneše a jeho prozatímní státní zřízení plně uznaly spojenecké velmoci Sovětský svaz (18. 7. 1941), Velká Británie (18. 7. 1941) a Spojené státy (26. 10. 1942) za představitele československého státu. Toto uznání de iure, jemuž předcházelo omezené uznání Československého národního výboru Francií (14. 11. 1939), Velkou Británií (20. 12. 1939) a britskými dominii tj. Austrálií, Novým Zélandem a Jihoafrickou unií (1940) a uznání československé prozatímní vlády Velkou Británií (21. 7. 1940), se však v případě Velké Británie a Spojených států na rozdíl od Sovětského svazu ani v letech 1941 resp. 1942 nevztahovalo na Benešovu teorii jeho tzv. prezidentské kontinuity a na stanovení poválečných československých hranic. Někteří čeští (někdejší poslanec František Schwarz, armádní generál Lev Prchala, historik František Dvorník aj.) a slovenští (někdejší premiér Milan Hodža, diplomat Štefan Osuský, žurnalista Peter Prídavok aj.) politikové a aktivisté nesouhlasili s linií, kterou Beneš vymezil - s jeho autoritativním vůdcovstvím, s úsilím o prioritní zahraničněpolitickou orientaci na komunistický Sovětský svaz a s představou o vztahu Čechů a Slováků v osvobozeném státě, ale jejich vliv na politiku Prozatímního státního zřízení byl marginální. Dodatečná pozn. J. Ch.]




Je tomu skutečně tak, že prezident Edvard Beneš jako vůdce československého zahraničního odboje a výhradní tvůrce zahraniční politiky během druhé světové války sice prohlásil, že jeho zahraničněpolitická orientace směřuje z padesáti procent na Západ a z padesáti na Východ, ale byl ve skutečnosti prioritně orientován na Sovětský svaz?

Takovouto formulaci asi lze akceptovat. On se potom Edvard Beneš na počátku roku 1944 snažil ten vliv vyvažovat formou nějakých výrazů sympatií ze strany Západu, konkrétně třeba dohodami o správě osvobozeného území. Bohužel Západ nebyl vůbec ochoten toto s ním podepsat, protože se neočekávalo – na počátku roku 1944, kdy ještě nedošlo k invazi –, že by se západní vojska mohla dostat do Československa. Ale k těm výrokům vyjadřujícím sympatie vůči Československu potom došlo. Britský ministr zahraničí Anthony Eden vystoupil s takovým prohlášením na počátku srpna 1944. I když předtím v jednom záznamu uvedl: „Moc se mi to nezdá a myslím, že byste dostali pár pěkně nepříjemných dodatečných otázek.“ Československo nebylo podle Edena oblíbené v žádné části britského parlamentu a někteří dokonce považovali Dr. Beneše za Stalinova šakala. Bylo tomu tak na základě roztržky kolem československo-sovětské smlouvy v roce 1943, po které Eden, jakkoli do té doby československou věc podporoval, skoro bych řekl seč mohl, a rozhodně velmi vehementně, už byl zdrženlivější a Československo už nebylo tak vysoko na žebříčku věcí a záležitostí, které chtěl podporovat, jako do té doby. Orientace na Sovětský svaz od roku 1943 je asi jednoznačná, jakkoli to neměl být jenom Sovětský svaz. Přátelství se Západem mělo být součástí Benešovy politiky, ale zdaleka ne prioritní. Vzhledem k tomu, že Beneš si samozřejmě svoje západnictví v sobě nesl dál, je o to překvapivější, co potom byl schopen do konce války pronést za výroky před sovětskými politiky na účet Západu.



Jaký byl postoj Britů a Američanů k uzavření československo-sovětské smlouvy v roce 1943, před ní a po něm a k celkové Benešově orientaci vůbec?

V kostce mohu říci asi tolik, že v červnu 1943 zavládlo na britské straně překvapení, že Beneš něco takového chce, následovala snaha mu to rozmluvit, v říjnu 1943 smíření s tím, jakkoli zde Eden jednal proti rozhodnutí britského kabinetu. Potom přichází představa, že by Československo mohlo mít nějakou svobodu s tím, že bezpečnostní otázky svěří Sovětskému svazu, nebude vystupovat na mezinárodní scéně proti němu, ale svou suverenitu si zachová, rozhodně ve vnitřních záležitostech. Československo pak začíná být v roce 1944 považováno za lakmusový papírek sovětské důvěryhodnosti a snahy spolupracovat s někým, koho Moskva sama nedosadila. Tak to je vnímáno v první polovině roku 1944, pak ovšem přicházejí signály, které to problematizují, tj. otázka vlažné sovětské pomoci Slovenskému národnímu povstání a snaha Moskvy minimalizovat pomoc ze Západu, i když to nebylo tak markantní jako v případě Varšavského povstání, otázka nové polské tzv. lublinské vlády, jejíž vznik českoslovenští představitelé v čele s velvyslancem v Moskvě Zdeňkem Fierlingerem nadšeně vítali, a potom otázka v první řadě sovětského postupu na území Podkarpatské Rusi a také Masarykova poslušně prosovětského vystupování na zakládající konferenci OSN. To už jsou signály, že nepůjde jen o bezpečností vázanost, ale že Československo se z vlastní vůle stává státem, který bude poslušně vykonávat vše, co mu z Moskvy přijde jako požadavek. Ještě je zajímavé, že Britové a Američané se vlastně v prognózách na začátku roku 1944 shodovali v tom, že Československo by mohlo mít – nebo vlastně svým způsobem má – na rozdíl od Poláků své mezinárodněpolitické postavení vyřešeno, a pokud bude mít nějaké problémy, tak v té vnitřní sféře, jako je otázka národnostní, jestli se podaří provést transfer obyvatelstva, ale zejména v česko-slovenských vztazích. Na tom se shodovali jak třeba analytikové Foreign Office, tak teď jsem to četl úplně nejnověji v materiálech Hamiltona Fishe Armstronga, což byl šéfredaktor Foreign Affairs a člověk velmi příznivě nakloněný Benešovi, v podstatě jeho přítel, který mu zajistil tehdy v květnu 1939 přijetí u prezidenta Roosevelta, byť přijetí tajné.



Co soudíte o názoru, že československo-sovětská smlouva z roku 1943 – jako produkt strategie orientované na Sovětský svaz – byla již stvrzením a nejen jakýmsi předznamenáním dobrovolného vřazení Československa do poválečné „sovětské sféry“, což byl také jediný „dobrovolný případ“ ve střední a jihovýchodní Evropě včetně Polska?

Byla to cílená Benešova politika zajištění československé bezpečnosti před opakováním německé hrozby. K tomu, k té nutnosti hledat oporu v Sovětském svazu on dospěl už na počátku, v těch pomnichovských měsících, což myslím historik Milan Hauner zdokumentoval dostatečně jednoznačně. Samozřejmě období 1939–1941 bylo takovým zvláštním obdobím, ale na rozdíl od Poláků Benešovy kontakty se Sovětským svazem nebyly nikdy zcela přetrženy.



část rozhovoru:

období 1939–1945 (I.)

období 1939–1945 (II.)

období 1945–1948 (I.)

období 1945–1948 (II.)

související texty:

Únor 1948 - úvodní strana


autoři textu: Vít Smetana, Jan Cholínský (nakl-dilo@seznam.cz, www.josefkalvoda.ic.cz)

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.