www.TOTALITA.cz

O příčinách vítězství komunistů v únoru 1948
Rozhovor Jana Cholínského s historikem Vítem Smetanou
3. část

období 1945–1948

V dubnu 1945 bylo v Košicích oficiálně stvrzeno politické uspořádání obnoveného Československa přijetím tzv. Košického vládního programu. Přijali jej zástupci Benešova exilového londýnského prozatímního státního zřízení, čeští a slovenští komunisté dlící v moskevském exilu a zástupci povstalecké Slovenské národní rady. Program fakticky nahradil předválečnou ústavu, přičemž politickou moc převzaly politické strany sloučené v tzv. Národní frontě – podle používané terminologie byla demokracie liberální nahrazena demokracií lidovou, která ovšem limitovala politickou soutěž, zpolitizovala justici a omezila svobodu slova. Tento program „právně“ ukotvil závislost státu na Sovětském svazu a rovněž deklaroval kolektivní vinu politické pravice a příslušníků německého a maďarského etnika za rozbití státu a spolupráci s nacistickým režimem. Byl navržen komunisty a přijali jej již v březnu 1945 v Moskvě „demokraté“ z londýnského exilu, přičemž komunistům přenechali nejvýznamnější vládní posty. Cožpak tito tzv. demokraté netušili nebezpečí?

Nekomunističtí politikové na řadu pastí, které na ně komunisté nastražili, velmi ochotně skočili. To bylo ze znění Košického vládního programu patrné zcela jednoznačně. Co se týče tohoto programu, je třeba vidět, že komunistická strana byla jediná schopná vygenerovat nějaký vlastní a pro ostatní relativně přijatelný politický program. Národní socialisté v exilu vytvořili jenom pár tezí, které jako vládní program vlastně zafungovat nemohly. Sociální demokraté s nějakým návrhem (konkrétně akčním programem) přišli, ale Zdeněk Fierlinger, pod jehož taktovkou v Moskvě jednali, se zasloužil o jeho eliminaci, že se nestal tím základem, na němž jednání v Moskvě v březnu 1945 probíhala. Když se těchto jednání účastnili jen přestavitelé čtyř stran plus ještě Slovenské národní rady, vycházelo se z komunistického programu a ten byl jenom tak glosován a občas místy trochu pozměňován. Jinak ale samozřejmě odpovídal komunistickým představám, tj. zajistit si co nejsilnější pozice, ale zároveň uchovat zdání toho, že došlo vlastně jen k určité modifikaci demokratických pořádků a že vlastně se nic tak dramatického neděje a soutěž politických stran dále pokračuje. Do určité míry nepochybně pokračovala.



Nicméně budeme-li nahlížet na komunisty připravený Košický vládní program kriticky, musí nás logicky napadnout otázka: „Je snad omluvou pro nekomunistické politiky, kteří v Moskvě jednali, že nedokázali předložit alternativu?“…

Určitě ne. Ať už se historik snaží být tady sebenestrannější, nelze než uvést velmi kritické hodnocení tohoto přístupu k vnitropolitickým jednáním, té nepřipravenosti, té ústupnosti komunistům, sedání na lep atd.



Je možné to vysvětlit tím, že členové londýnské vlády a Státní rady byli zvyklí souhlasit vždy s názory prezidenta Beneše, který vždy vše vygeneroval a poté jim jen předkládal ke schválení jako hotovou věc?

Beneš skutečně vystupoval jako hegemon exilového uspořádání – on označoval sám sebe za jediného demokratického diktátora v exilu atd. Ovšem potom, v březnu 1945, se stáhl do ústraní a nechal „demokratické“ předáky, ať tedy jsou vystaveni těm sešikovaným a velmi dobře připraveným komunistům, kteří navíc tento vládní program procházeli – konkrétně to dnes víme – s Georgim Dimitrovem, tj. do roku 1943 šéfem Kominterny a potom člověkem, který si tuto svou agendu zachoval v rámci oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b). Takže oni byli připraveni vynikajícím způsobem. Naopak například za lidovce přijeli do Moskvy Šrámek a Hála. Šrámek se vůbec těch jednání o poválečném uspořádání nezúčastňoval, on se nejvíce staral, aby měl dostatek vína pro svou osobní potřebu, a brzo na to Benešovi vzkazoval, ať si ta jednání, ta zahraničněpolitická, která on vedl s Molotovem a spol., tolik nebere a ať si raději lehne jako on, že to je nejlepší a bude mu nejlépe. To skutečně máme zaznamenáno v deníku Eduarda Táborského, který je uchován v archivu Hooverova institutu na Stanfordské univerzitě ve Spojených státech.



Bylo posílení levicových názorů a stran po druhé světové válce celoevropským jevem? Pokud ano, lze to uvádět jako jeden z hlavních argumentů ospravedlňující vznik režimu Národní fronty, který z politické soutěže vyloučil střed a pravici?

Posílení levicových názorů bylo samozřejmě celoevropským trendem, ovšem je podstatný rozdíl, zda se tak dělo v rámci standardních a stále platných demokratických mechanismů a ústav, předpokládajících střídání vlády a opozice, anebo zda se tak dělo v politickém systému, který byl vlastně vychýlen ze své předchozí rovnováhy jako v případě Československa, kde potom o to snáz bylo pro komunisty možné ho zneužít. Existence Národní fronty nebo něčeho podobného na straně západních demokracií – tam samozřejmě nic takového nebylo. Třeba v Británii – nebo můžeme takhle brát jednu zemi po druhé – zvítězila sice levice, ale v dalších volbách zvítězila pravice a tahle politická soutěž prostě probíhala nerušeně dál. V tomto smyslu je třeba určitě kritizovat model Národní fronty a demokracie bez opozice a také proklamovaný zákaz některých tvrzení. Nezapomeňme na to, že Beneš před volbami roku 1946 řekl, že o některých věcech, jako je třeba přátelství se Sovětským svazem, se nepovede diskuse atd. Mně se samozřejmě také nelíbí to omezení politické soutěže, ale na druhou stranu ve srovnání s ostatními zeměmi střední a jihovýchodní Evropy pořád ještě jakási soutěž probíhala.



Další argument, v souvislosti s celoevropským vývojem „doleva“, s nímž se často setkáváme v současné české historiografii, je ten, že s autoritativním režimem Národní fronty a také s jeho příklonem k Sovětskému svazu souhlasila většina obyvatel v Československu. Je na místě takto ospravedlňovat ono zásadní rozhodnutí stran Národní fronty o omezení politické soutěže?

Samozřejmě, že to ze strany těch nekomunistických stran byla politika naprosto krátkozraká a byla vedena snahou o eliminaci jejich, do té doby tak mocných politických soupeřů. Bohužel oni si neuvědomili, že po těchto redukcích a při redukcích dalších může samozřejmě dojít i na ně. Zároveň chci říci, že ty volby, pokud tedy bereme, že byly nějaké strany, které směly kandidovat a ostatní ne, pokud se s tím smíříme, tak soutěž v rámci povolených politických stran demokratická byla, tady nelze zpochybnit to, že komunisté prostě získali nejvíc. A tyto volby byly svobodnější než kterékoliv jiné volby ve všech zemích tohoto regionu (snad s výjimkou těch hned prvních maďarských, v listopadu 1945). Ale tím nijak nechci zdejší situaci idealizovat a nastiňovat ji jako optimální. Fakt je ten – a je vždy dobré podívat se na sebe zvnějšku –, že zahraniční pozorovatelé měli pocit, že československá společnost je liberální téměř v takové míře jako v meziválečném období.

Režim Národní fronty je také legitimizován souhlasem, ba dokonce nátlakem k podobnému řešení ze strany domácího protinacistického odboje (z něhož však byli a dodnes nepochopitelně jsou vyloučeni národní demokraté – k nimž patřil například Ladislav Rašín či studenti popravení po událostech 17. listopadu 1939 –, agrárníci i představitelé protektorátní správy). Lze však považovat mínění domácího odboje, což byla nepochybně jen menšina obyvatelstva, za rozhodující v tak významných změnách, k nimž v obnoveném státě došlo?

Odboj sice byl záležitostí menšiny, ovšem připusťme, že krátce po válce s tou nejvyšší reputací. Je také otázka, jestli toto byla priorita pro většinu obyvatelstva. Troufl bych si tvrdit, že tohle prioritní otázka nebyla. Tady fungovala západní traumata: vedle Mnichova především hospodářská krize a bohužel to se promítlo do mentální mapy obyvatelstva tak silně, že to lidé nevnímali vesměs jako tu nejdůležitější otázku do té míry, dokud tady probíhaly nějaké volby mezi jednotlivými stranami. Tak samozřejmě možná že v případě agrárníků tady jakýsi stesk po nich byl, ale ty další strany, které neměly možnost se politické soutěže zúčastňovat, vlastně měly v obyvatelstvu marginální podporu na to, aby se vzedmula proti novému nastavení politického systému vlna odporu – vždyť se podívejte na volební výsledky.


Nahlédneme-li do volebních výsledků posledních předválečných voleb v roce 1935, bylo to celkem 39,6 % pro strany pozdější Národní fronty proti 27,3 % pro strany ostatní. Ovšem nepočítáme-li komunistické a fašistické radikály, činí to 29,3 % proti 25,3 %, což je nepříliš výrazná převaha nekomunistických stran Národní fronty nad pravicovými stranami. Bez započtení slovenské lidové strany a německých a maďarských stran, o nichž si jistě nelze myslet, že by převažoval jejich příklon k politice Národní fronty. A to se volby v roce 1935 uskutečnily ještě pod vlivem světové hospodářské krize.

K omezení politického systému bych znovu řekl, že to prostě nebyla prioritní záležitost. Třeba ve srovnání s tím, že za velké vítězství bylo naprostou většinou českého obyvatelstva považováno odsunutí či vysídlení Němců, že to je spravedlivý trest. Ta situace, která se u nás mění, to je pravda – no tak je to něco za něco, půjdeme prostě doleva, Západ jde taky doleva... Těch drobných nesrovnalostí, že tady není nastavený pro všechny stejný kvalifikační limit, tj. nějaká volební klauzule, a že jsou povoleny jenom ty konkrétní strany, to se po válce a po tom, čím česká společnost prošla, považovalo za záležitost ne asi úplně tak prioritní důležitosti. Co se v tom skrývá, si většina lidí prostě neuvědomovala. A nebylo to kritizováno ani těmi nejprozřetelnějšími – Peroutka a spol. A slovenská lidová strana... Nemáte skutečně pocit, že přinejmenším kvůli holocaustu (nezapomeňme navíc, jak své Židy Němcům prodali na likvidaci!) si svůj zákaz zasloužila? A nemyslíte, že Demokratická strana na Slovensku byla pro bývalé voliče Hlinkovy strany docela přijatelnou alternativou?



Asi do jisté míry byla. Nicméně občané Slovenska se k přijatelnosti této alternativy nemohli svobodně vyjádřit a nezávislý slovenský soud nemohl provinění slovenské lidové strany nezávisle posoudit. Peroutka po válce souzněl jak s režimem Národní fronty, tak i se sblížením se Sovětským svazem. Těžko ale předpokládat, že by členové a příznivci stran předválečného středu a pravice souhlasili se zesocializováním politického systému. Svoboda obnovená porážkou nacismu musela přece být inspirativní jak pro socialisty, tak i pro nesocialisty (mj. podnikatele, živnostníky, křesťany). Že by chtěli dobrovolně znárodnit svůj majetek, ztotožnit se s levicovými principy a bratřit se se Sovětským svazem, se zdá být více než nepravděpodobné. Stejně obtížná je podle mého názoru i odpověď na otázku, jaká část obyvatelstva skutečně věřila Benešovi a jeho vizím o socializující demokracii a přátelství se Sovětským svazem...

K Vašim námitkám bych řekl asi následující: Hlinkova slovenská ľudová strana se zdiskreditovala zcela jednoznačně - zejména v závěrečné fázi války v míře ne nepodobné NSDAP, která ostatně také nemohla v Německu působit už bezprostředně od skončení války. Za majetek znárodněný podle příslušných prezidentských dekretů byla vlastníkům přislíbena náhrada; že v naprosté většině případů nebyla nikdy vyplacena, je věc druhá. Navíc počet vlastníků továren s více než 500 zaměstnanci byl z hlediska volebních výsledků zanedbatelný. Příznivci pravicových stran podpořili v českých zemích většinou stranu národně socialistickou, případně lidovou (o niž ostatně nebyli křesťané nijak ochuzeni) a na Slovensku, jak už jsem zmínil, celkem bez problémů středopravou Demokratickou stranu. A "bratřit se" se Sovětským svazem chtěla pod dojmem osvobození (v součinnosti se smluvně zakotvenou zásadou nezasahování do vnitřních záležitostí) a po zkušenostech z roku 1938 alespoň v otázkách bezpečnostních naprostá většina zejména českého obyvatelstva. To je teze, o níž můžeme pod vlivem pozdějších racionalizací vést spory, můžeme s ní nesouhlasit, ale to je - zcela v cimrmanovském duchu - asi všechno, co se s takovýmto faktem dá dělat... Pokud se týká prezidenta Beneše: Velká část českého národa mu věřila, to je rovněž jednoznačné, a když se budete bavit se starší generací, s přemýšlivějšími lidmi z řad pamětníků těch dob, tak to primární, co uslyšíte, je: národ stál za Benešem. Popularita prezidenta Beneše v roce 1945 převyšovala popularitu kohokoliv jiného včetně Gottwalda a všech ostatních politiků dohromady.



Lze ovšem také namítnout, že odpůrci Beneše a jeho politiky se tehdy nemohli veřejně vyjádřit a že jiní pamětníci, potažmo ti tehdy postižení (retribuční soudy, znárodnění bez náhrady), mají odlišný názor. Vezmeme-li tedy v úvahu omezený prostor Národní fronty, skutečně tam nebyl nikdo, kdo by se Benešově popularitě přiblížil?

Možná určitou výjimkou byl Jan Masaryk, ale to byl člověk, který přinejmenším nebyl nikdy schopen se Benešovi a jeho interpretacím mezinárodní situace a jeho politice nějakým způsobem postavit nebo i vzepřít. Na to prostě neměl a byl si vědom svých limitů.



On se ale zjevně ani vzepřít nechtěl…

Ani nechtěl, i když přitom náznaky, že s Benešem nesouhlasil jsou, ale nikdy mu to neřekl otevřeně. Pokud se například týká československo-polské konfederace, což byl projekt, jemuž on velice věřil daleko víc než Beneš, a toho, že pod sovětským nátlakem, který nejdříve nebyl formulován jako to pověstné „veto“, ale jenom byl signalizován, takže pod tím sovětským nátlakem Beneš od tohoto projektu velmi rychle a ochotně odstoupil, tak to byla záležitost, která Masarykovi nešla na rozum. S tím nesouhlasil, on měl mezi Poláky přátele a věřil jim. Ale nakonec se stejně jako vždy podrobil.



část rozhovoru:

období 1939–1945 (I.)

období 1939–1945 (II.)

období 1945–1948 (I.)

období 1945–1948 (II.)

související texty:

Československá strana národně socialistická

Československá sociální demokracie

Československá strana lidová

Strana práce

Strana slobody


Únor 1948 - úvodní strana


autoři textu: Vít Smetana, Jan Cholínský (nakl-dilo@seznam.cz, www.josefkalvoda.ic.cz)

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.