Státní bezpečnost (StB) vypracovala podrobný plán akce, který se podobá směrnicím k vojenskému přepadení nebo útoku. Plán obsahoval rozkazy obecného rázu i konkrétní úkoly pro každý klášter.

14.října 1949 schválilo Národní shromáždění církevní zákony. Jejich přijetím vstupovalo tažení proti církvi do nové fáze.

zákon č. 218/49 Sb.

o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Na základě tohoto zákona stát poskytuje osobní požitky duchovním, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních.

Znamenalo to, že státní orgány mohly kdykoliv pod jakoukoliv záminkou zbavit kněze či dokonce biskupa státního souhlasu. Bez soudu, bez disciplinárního řízení, bez možnosti odvolání. Státní moc toho náležitě využívala. Pod nejrůznějšími záminkami zbavovala souhlasu nepohodlné duchovní a nahrazovala je tzv. "vlasteneckými knězi".

Ti, kteří nedbali zákazu a pokračovali neveřejně v duchovní činnosti, byli souzeni za "maření dozoru státu nad církvemi".

V padesátých letech tento přečin rekvalifikován na "velezradu".

§ 1 tohoto zákona:

"Státní souhlas lze udělit jen duchovním, kteří jsou československými státními občany, jsou státně spolehliví a bezúhonní, a splňují i jinak všeobecné podmínky pro přijetí do státní služby".

zákon č. 217/49 Sb.,

kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní. Jeho úkolem bylo …. "dbát o to, aby se církevní a náboženský život rozvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení, a zajistit tak pro každého ústavou zaručené právo svobody vyznání, založené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání".

V Čechách jmenoval do čela tohoto úřadu prezident Gottwald svého zeťě ministra spravedlnosti JUDr. Alexeje Čepičku.

Na Slovensku byl do čela jmenován předseda sboru pověřenců JUDr. Gustáv Husák.

rozsah působnosti zákona:

• řídící a dozorčí činnost ve všech věcech církevních a náboženských;
• správní věci církví, náboženských společností, ústavů, nadací, kostelů, fondů, řeholí a klášterů;
• ochrana církevních památek;
• osobní a platové věci duchovních, učitelů a zaměstnanců bohosloveckých fakult, učilišť a seminářů;
• úprava vyučování náboženství, schvalování učebních osnov,učebnic a pomůcek;
• vrchní dozor na vyučování náboženství a církevní učiliště všeho druhu;
• odborné posuzování církevního a náboženského tisku a publikací;
• vydávání úředního věstníku pro duchovní, vydávání informačních zpráv a publikací;
• věci náboženských spolků a organizací;
• věci charitativních činností církví a náboženských společenství;
• péče o to,aby náboženský život se vyvíjel v souladu s ústavou;
• sledování rozvoje mezinárodních styků církevních a náboženských.

církevní tajemníci:

působili na krajských a okresních národních výborech. Plně dohlíželi na činnost církevních organizací ve svém obvodě.

Byli neomezenými pány nad bytím či nebytím všech duchovních osob ve svém obvodě.

vládní nařízení č.219/49 Sb.

o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické státem.

podle toho nařízení se stávají duchovní sice zaměstnanci církve, ale je jim vypočítáván místně příslušným okresním národním výborem.

Na základě tohoto nařízení činil základní plat duchovních před měnovou reformou (1953) 3000 Kč (v nové měně 600 Kč).

Duchovním, zastávajícím úřad se "zvláštní zodpovědností" mohl být přiznán tzv. hodnostní příplatek odstupňovaný podle čtyř kategorii, od administrátora fary až po diecézní biskupy.

[ma], [4]