www.TOTALITA.cz

Má být v ČR zřízen Ústav paměti národa?


ANO – PhDr. Petr Blažek, historik, interní doktorand Ústavu českých dějin

Vážený pane doktore,

ke zřízení nové instituce, která by působila pod kontrolou parlamentu, doslova vybízí současná situace v sousedních postkomunistických zemích. Protože se domnívám, že naší veřejnosti není prozatím dostatečně známa, pokusil bych se ji nyní přiblížit.


V roce 2002 Národní rada Slovenské republiky přijala zákon, na jehož základě vznikl Ústav paměti národa (ÚPN). V preambuli zmíněného zákona je řečeno, že byl přijat „jako výraz našeho přesvědčení, že ten, kdo nepozná svou minulost, je odsouzen ji opakovat a že žádné protiprávní jednání státu proti občanům nesmí být chráněné tajemstvím ani nemůže být zapomenuté“. Naprosto stejná slova najdeme také v preambuli polského zákona o Ústavu národní paměti – Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu (IPN), přijatého polským Sejmem v roce 1998.


Hlavní úkoly obou institucí, které podléhají přímo pouze parlamentům, jsou obdobné. První okruh jejich činnosti se týká systematického shromažďování, spravování a zpřístupňování vybraných archivních dokumentů vzniklých činností bezpečnostních orgánů ve vymezeném období (na Slovensku se jedná o období od 18. dubna 1939 do 31. prosince 1989, v Polsku od 22. července 1939 do 31. prosince 1989). Obě instituce přebírají, spravují a postupně zpřístupňují archivní fondy, které zachycují zejména represi totalitních a autoritativních režimů proti občanům. Polské zkušenosti ukazují, o jak obrovský rozsah dokumentů se jedná – jen do června 2003 byla IPN již převzata většina archiválií, které dosáhly rozsahu okolo 78 km (běžný metr představuje přibližně 10 tisíc stran A4 položených svisle vedle sebe) a které jsou v současnosti centrálou a deseti regionálními pobočkami IPN zpřístupňovány žadatelům. Dalším významným okruhem činnosti obou institucí je stíhání pachatelů zločinů, které byly ve vymezeném období spáchány na území těchto dnešních států a které byly v okamžiku jejich spáchání zakázány dobovým trestním právem. Posledním hlavním okruhem je vzdělávací a publikační činnost. Polský IPN za několik let své existence vydal desítky publikací, uspořádal celou řadu konferencí (včetně mezinárodní konference o vztahu Polska a Pražského jara) a výstav. V této oblasti velmi úspěšně spolupracuje především s vědeckými a univerzitními institucemi, jejichž zástupci hrají ve vedení IPN významnou roli. Je samozřejmě nutné upozornit na značnou výši vynaložených finančních prostředků, bez nichž činnost takovéto instituce byla nemyslitelná.


Posledním sousedem České republiky, kde existoval komunistický režim, je dnešní Německo, které mělo specifický přístup již od počátku devadesátých let. Zde byl v roce 1991 přijat Spolkovým sněmem zákon o podkladech státní bezpečnostní služby bývalé Německé demokratické republiky. Podle tohoto zákona je na návrh Spolkové vlády volen Spolkovým sněmem Spolkový pověřenec pro podklady státní bezpečnostní služby bývalé Německé demokratické republiky. Ten stojí v čele úřadu, jehož hlavní úkol je podobný jako u ÚPN a IPN – shromažďovat, spravovat a zpřístupňovat žadatelům dokumenty bezpečnostního aparátu komunistického režimu. Úřad podléhá Spolkovému ministerstvu vnitra.


Představení ÚNP a IPN je podle mého soudu nezbytným krokem k vlastní diskusi, zda by měla Česká republika následovat své sousedy a zřídit obdobnou instituci.




NE – PhDr. Jiří Pernes, Dr., historik, předseda vědecké rady Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR

Vážený pane kolego,

stejně jako vy se domnívám, že poznání historie komunistického režimu v naší zemi je nezbytně nutné. V souladu s preambulí slovenského i polského zákona o zřízení Ústavu paměti národa jsem i já přesvědčen, že ten, „kdo nepozná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“, a že „žádné protiprávní jednání proti občanům nesmí být chráněno tajemstvím ani nemůže být zapomenuto“. V České republice je, podle mého názoru, naléhavost poznání zločinné podstaty komunistického režimu o to větší, že zde sice platí zákon o protiprávnosti komunistického režimu, současně však politická strana, která se již svým názvem ke zločinným komunistickým ideám a praktikám hlásí, smí nerušeně vyvíjet činnost a komunistickou propagandu. Dokonce se v nedávno skončených volbách do krajských zastupitelstev počtem obdržených hlasů umístila na třetím místě. Bývalí komunističtí funkcionáři navíc zastávají významné funkce v politickém i hospodářském životě země. Několik bývalých komunistů dokonce zasedá ve vládě České republiky. Nikdo z těch, kdo se ve jménu KSČ a „socialismu“ (až na dvě [!] výjimky) podíleli na pošlapávání lidských a občanských práv v Československu, případně na organizování vlastizrady, nebyl potrestán a neskončil ve vězení. Bývalým exponentům a přisluhovačům komunistického režimu poct a odměn (naposled skandální ocenění režiséra Vávry) a prezident republiky nevyzývá občany, aby se vyrovnali se svou minulostí, nýbrž aby se s ní „smířili“.



zdroj: www.literarky.cz



odkazy ] autoři ] věcný rejstřík ] zdroje ] jmenný rejstřík ]
   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.