www.TOTALITA.cz

Antonín Zápotocký:   Barunka


Román Barunka poprvé vyšel v zimě roku 1957 a jeho autor, prezident Antonín Zápotocký, v něm líčí dětství své maminky. Kniha je obrazem doby, kdy byla napsána. Zápotocký totiž v románu hodnotí život v minulých stoletích z tzv. třídního hlediska.



kapitola Proč dráteníčkové světem chodili a jak děti jesličky stavěly   (kráceno)

Neúprosná královna Zima nastolila vládu po celém Pošumaví. Nastolila ji i v Malovesce. Mrzlo, až šindele na střechách praštěly. Do chaloupek nebylo okénky vůbec vidět. Mráz pomaloval jejich skleněné tabulky roztodivnými květy a listy. Potok po celé délce palouku i nádržka u mlýna úplně zamrzly.


Zčernalé došky, porostlé netřeskem, i plesnivé šindele zazářily neposkvrněnou bělí. Vysvitlo-li na chvíli slunečko, zatřpytily se na střechách chalup, v korunách zasněžených stromů i na ojíněných křovinách milióny zářivých hvězdiček. Celý kraj byl tak na slavnostní uvítání božího narození připraven.


Také Pepík a Barunka se připravovali na vánoce. První starostí byly jesličky. Bez těch by nebyly žádné vánoce. Bednička s jesličkami se celý rok válela na půdě. Bylo ji nutno z půdy sundat a jesličky znovu seřídit. Tu čekala hromada práce na Pepíka i na Barunku.


Pepík se právě chystal vytrhnout starou betlémskou skálu, když se na dvorku ozval hluk. Bylo slyšet kroky na zápraží, dveře do síňky se otevřely a zazněla písnička:


"Pásli ovce valaši - při betlémské salaši..."


"Dráteníci," vykřikl Pepík a už se hrnul ze světnice do síně. Maminka a Barunka jej následovaly.


"Kdo to byli, dědečku, dráteníci a co v Malovesce dělali?" ptají se děti.


Dráteníci, to byli malí i velcí Slováčkové, kteří u nás tehdy od vesnice k vesnici chodili.


"Proč chodili u nás a proč nezůstali na Slovensku?"


Slovensko tehdy nemělo pro své obyvatele práci, milé děti. Když nebyla práce, byla často bída i hlad. Proto se Slováci k nám na práci vypravovali. Chodili od vesnice k vesnici a nabízeli hospodyním pomoc - drátovali hrnce.


"Proč je drátovali, dědečku?"


V tehdejších dobách bylo velmi málo kovového nádobí. Většinou se na vaření užívaly hrnce hliněné. Stejně tak i pekáče a bábovky na pečení, krajáče na mléko i sádelníky, jak říkali velkým dvouuchým hrncům na sádlo, byly hliněné. Tyto nádoby se velmi snadno rozbily a dráteníci je spravovali tak, že je dovedně omotávali drátem, a tomu se říkalo drátovat. Na výdělek nechodili jen dospělí lidé, chodily i děti, malí hoši dvanáctiletí i desetiletí.


"Ti už také drátovali, dědečku?"


Ne, ti většinou nabízeli na prodej drátěné pasti na myši, které zhotovovali staří.


"A kde bydleli ti dráteníčkové, dědečku?"


Někdy přenocovali v chalupách u dobrých lidí, také na půdách, ve stodolách, ve chlévech a často také na polích ve stohu...


"I v zimě?"


Ba, velmi často i v zimě.


"A když byly veliké mrazy, nezmrzli?"


Často se nastudili, rozstonali, umírali a někdo dokonce i zmrzl...


"Chudáčkové..." litují děti. "Jak se mohlo něco takového dovolit, dědečku? Proč neudělali pro dráteníky internáty?"


Na takové věci tenkrát vůbec nikdo nemyslil.


"Přeci byly už tenkrát národní výbory?"


Národní výbory nebyly, byla obecní zastupitelstva, a v těch byli jen páni, bohatí sedláci a podobně. Těm na drátenících a chudých lidech vůbec nezáleželo. Nevídáno, když zmrzne jeden dráteník, beztoho jsou jenom na obtíž.


"To byli lidé tenkrát tak zlí, dědečku?"


Lidé nebyli zlí, ale zlé a špatné byly poměry, ve kterých vyrůstali, a společnost, ve které žili. Společnost je učila, aby se každý staral jen o svoje dobro, aby hleděl pomáhat jen sám sobě a nedbal na druhé. Proto také bohatí lidé, kteří tehdy vládli a rozhodovali, nestarali se o ubohé dráteníčky. Ti se musili starat sami o sebe a nejspíše našli porozumění a podporu u chudých lidí.


Proto přišli i do naší známé chaloupky. Zazpívali svoji koledu, poděkovali za krajíček chleba, který jim maminka dala, a šli zas o chaloupku dále.


Pepík a Barunka se vrátili zpět k jesličkám. Pepík vytrhal starou skálu, která se klenula nad betlémskou jeskyní, a chystal se udělat novou. To je nejdůležitější a snad i nejtěžší práce při stavbě jesliček. Pepík dlouho sháněl v Klatovech pokud možno neporušený arch cukrpapíru. Tenkrát totiž nebyl kostkový cukr tak jako nyní. Cukr se vyráběl ve velkých homolích, které byly zabaleny do tvrdého papíru. Jeho povrch byl černý, vnitřek šedohnědý.


Ze šedohnědého papíru tvořil Pepík skálu nad betlémskou jeskyní. Bylo nutno papír opatrně pomuchlat a dát přitom dobrý pozor, aby se nepotrhal. Pak se z něho nad jeskyní, v které bude ležet Jezulátko v jesličkách, vytvořila rozsochatá skála. Skála musí mít rozsedliny, výběžky i pěšinky, po kterých by mohli pastýři chodit. Musí mít i travnaté plošiny, kde by se mohly ovečky spokojeně pást. To všechno se musí vejít do nevelké bedýnky a ještě musí zbýt před jeskyní rovná plocha pro travnatou louku.


Na té se shromáždí pastuškové, nesoucí dary Jezulátku. Později pak, o Tři krále, nahradí se pastuškové třemi králi s koňmi a dokonce i s hrbatým velbloudem. Musí tu být i vhodné místo pro stromy, pro keře, i pro svíčičky, které by jesličky ozařovaly. Svíčky nutno umístit opatrně, aby nezapálily ani papírovou skálu, ani snadno vznětlivý suchý mech. U stropu bedýnky nad jeskyní bude zářit nezbytná betlémská hvězda, která ukazuje cestu k Betlému.


Bedýnka musí být opatřena i dvířky na kožených závěsech, aby se mohly jesličky zavírat, když s nimi děti po vsi budou chodit koledou. Musí mít i řádný popruh, aby se jesličky mohly zavěsit na krk.


Jak vidíte, zhotovit jesličky nebyla malá práce. Děti v pošumavských vesnicích se touto prací zabývaly dlouhé dni před vánocemi. Stavba jesliček kladla na stavitele značné požadavky. Dobře bylo tam, kde stařečkové výměnkáři mohli při stavbě pomoci.


Pepík s Barunkou už dědečka neměli. Když nechtěli za druhými vesnickými dětmi zůstat pozadu, musili se s jesličkami sami namáhat a mořit.


Byla to, jak jsem již řekl, nejdůležitější a nejvážnější dětská příprava vánoc. Bez jesliček nebylo by vánoc.


"Tak, a cožpak vánoční stromeček? Na ten jsi, dědečku, zapomněl. Kdypak Pepík a Barunka strojili vánoční stromeček?"


Pepík a Barunka, milé děti, žádný vánoční stromeček nestrojili a žádný vánoční stromek ani neznali.


"To není možné, dědečku. Strojení vánočního stromku je přeci starodávný český a křesťanský zvyk."


Starodávný zvyk to je, v tom máte pravdu, ale není to ani staročeský, ani starokřesťanský zvyk.


"To přece není pravda, dědečku."


Pročpak by to nebyla pravda?


"Podívej se, dědečku. Loni byla ve Fučíkově parku (1) slavnost Dědy Mráze. Šli jsme tam se školou. Vaša Hadač z naší třídy nešel. Ptal jsem se ho, proč nejde, a on řekl, že mu to jeho tatínek a maminka nedovolí. Říkali prý, že je to ostuda, když se takové staročeské a starokřesťanské zvyky, jako je vánoční stromeček, nahrazují cizáckými novotami, jako je Děda Mráz. Váša říká, že jeho tatínek je historik. Musí tedy přeci znát, jestli strojení vánočního stromku bylo staročeským zvykem, nebo nebylo." (2)


Já si nemohu pomoci, milé děti. Nejsem historik. Ale vím, že moje maminka, to jest Barunka, když vyprávěla o svém dětství a o vánocích, nikdy nehovořila o vánočním stromku. Ostatně, vy starší jste přece četli historické romány Aloise Jiráska. Ten byl jistě znalcem naší historie i staročeských zvyků. Četli jste také jeho známou kroniku F. L. Věk?


"To jsme četli. Loni jsme si vzali za úkol udělat přes prázdniny rozbor všech pěti dílů."


Nu vidíte, Alois Jirásek na několika místech v tomto románu píše také o vánočním stromečku. Z jeho líčení je jasně vidět, že se u nás za starých časů vánoční stromek nestrojil. Tento zvyk k nám byl přinesen z ciziny teprve na počátku devatenáctého století.



"To jsme, dědečku, opravdu nevěděli. To nám tedy musíš vyprávět, kdy a jak se vánoční stromek u nás začal strojit."


Dobře, ale dnes již ne. Dnes je už pozdě a je nutno jít spat. Však se ještě k povídání o vánočním stromku dostaneme.





(1)  Park kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze - dnes Výstaviště Praha


(2)  Vánoce připomínají Ježíšovo narození. Jsou součástí církevního neboli liturgického roku, který trvá od listopadu do jara. Do církevního kalendáře byly vánoce zařazeny r. 336. Jsou spjaty s řadou zvyků, v nichž se mísí křesťanský obsah s předkřesťanskými prvky slavností slunovratu. V našem prostředí výrazně vystupují barokní prvky oslav vánočních svátků, mj. stavění jesliček a betlémů či vánoční zpěvy.




[dr], [Státní nakladatelství dětské knihy, n.p., Praha 1960]



odkazy ] autoři ] věcný rejstřík ] zdroje ] jmenný rejstřík ]
   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.