V roce 2001 byla ve slovácké vsi Boršov, který je od roku 1960 součástí Kyjova, umístěna na pomník padlých v první světové válce pamětní deska rodáků, letců RAF, generálmajora Ladislava Soukupa a kapitána doktora Josefa Ruprechta. Slavnostního odhalení se účastnili rovněž donátoři, Jožka Cichra a jeho sestra Marie, kteří si však skromně nepřáli být uvedeni.

Přátelského Jožku i po osmdesátce let potkávali Boršovjáci v létě, v zimě na jeho nerozlučném kole mezi Boršovem a Kyjovem; vždy usměvavý, se tu a tam zastavil se známými na kus řeči, nebo zamával nazdar. Ve slováckém kroji se na vyšňořeném koni zúčastňoval národopisných slavností, na opentleném žebřiňáku svážel šohaje na kyjovský Slovácký rok. Životní peripetie sourozenců by z jejich přístupu k životu ve stáří neuhodl nikdo, kdo neznal historii rodiny Cichrů, jejich účast ve druhém odboji a perzekuci po roce 1948.

Jožka, ročník 1919, a o pět let mladší Marie, byli spolu s nejstarší sestrou Boženou (která předčasně skonala) děti hospodáře Josefa Cichry z nedalekých Bohuslavic; oženil se do Boršova a hospodařil na šestnácti hektarech polí. Svoje potomky vychovával v úctě k demokratickým hodnotám Masarykovy republiky, ke cvičení a aktivitám v Sokole, k práci v hospodářství a v lásce k domácím zvířatům, zvláště ke koním; dva páry ve stáji byly především pro Jožku jeho největší zálibou.

Druhá světová válka a skupina Carbon

Tuto kapitolu Cichrovy rodiny popsal v publikaci "33 životů" lékař a historik regionu MUDr. Jiří Dunděra.

Cituji z publikace:
"V létě roku 1944, brzy po shození parašutisty Františka Bogataje, podařilo se kyjovskému učiteli a varhaníkovi ve sboru československé církve Ladislavu Královi spolu s Františkem Dobiášem navázat s ním spojení.

Obrátil se na své přátele ze Sokola, učitele a bývalé legionáře a podařilo se mu v krátké době zorganizovat odbojové skupiny Carbonu v Kyjově, v Bohuslavicích, v Žeravicích a v dalších místech. V Bohuslavicích to byl Jožkův strýc Jaroslav, bratranec Mirek, jeho sestra Vlasta se svým manželem (pozdějším právníkem) Antonínem Máčelem a postupně byla do Carbonu vtažena celá Cichrova rodina z Bohuslavic i z Boršova a rodina Máčelova.

Postarali se o úkryt pro letce RAF Pavla Svobodu z Bohuslavic, který spolu s npr. Vernonem Bastablem, kanadským letcem, uprchl z německého zajateckého tábora v Lansdorfu. Poručík Svoboda prožil neuvěřitelný příběh po pádu svého wellingtonu do Severního ledového moře a byl jedním ze tří letců, kteří přežili několik dnů v zimním ledovém moři, než je polomrtvé vyhodily vlny na pobřeží. Třikrát se pokusil o útěk ze zajateckého tábora, než se mu to skutečně podařilo...

Carbon poskytl oběma uprchlíkům dokonalý bunkr v horách, v místě, kterému se říkalo "Volného skala". Jožka vzpomínal, že se postarali i o třetího uprchlíka, kterým byl ruský student z Voroněže Afanasjev. Se svým bratrancem Mirkem se účastnil úspěšného shozu zbraní 8. dubna 1945 u Bohuslavic. Do konce války měl pak u sebe ukrytou vysílačku."

Naděje a realita

Jožka, absolvent střední zemědělské školy, pomáhal otci v hospodářství, které měl jako jediný mužský potomek postupně převzít. Zvrat poměrů v únoru 1948 však poválečnou naději na život v demokratické republice pohřbil.

Jožka se rozhodl emigrovat za svobodou. S bratrancem Mirkem se domluvili s přáteli letci RAF Jožkou Ruprechtem a Laďou Soukupem, kteří sloužili na letišti v Českých Budějovicích, že s nimi odletí. Vlak do Budějovic však měl velké zpoždění, kamarádi nemohli déle čekat a letadlo odstartovalo bez nich.

Následovalo první zatčení - na štěstí však neměli u sebe žádné kompromitující materiály a nezbylo než je propustit. Bratranci Mirkovi se poté zdařil útěk, když přeplaval Moravu do Rakouska. Jožka další pokus o útěk riskovat nechtěl. Věděl, že je sledován pro účast v západním odboji ve skupině Carbon.

Spolu s ostatními sedláky také Josef Cichra odmítl vstoupit do JZD. Z Jožky se stal pomocný zedník. Vstával za tmy, dojížděl za prací do Hodonína, po návratu domů do tmy pracoval v hospodářství; pomáhal plnit zvyšující se povinné dodávky.

Dle brožurky o historii Boršova "do družstva vstoupili hlavně malozemědělci. Sedláci se velmi bránili, nechtěli se zříci majetku, který budovali jejich předci po staletí. Přesvědčování nebylo úspěšné… bylo třeba zlomit jejich odpor a hlavně umlčet hlavní vůdce odporu. Za pomoci agenta provokatéra se to podařilo".

V roce 1952 vzplál v obci za Cichrovou mlatevnou družstevní stoh. "Byla postižena rodina Vašíčkova, Novákova a Cichrova… odpor byl zlomen". Marie s Jožkou navíc v tomtéž roce poskytli dočasný úkryt a vybavili jídlem vězně, Štěpána Gavendu, který převáděl lidi za hranice, a podařilo se mu uprchnout z Leopoldova. Byli ovšem ostře sledováni StB, která do Cichrova stavení za nepřítomnosti členů rodiny instalovala odposlech.

Vyšetřování, soudy, kriminály

První byla zatčena a eskortována do Uherského Hradiště Marie. Při známých metodách tamního vyšetřování dlouho odmítala vypovídat. Na přelomu června a července 1953 byl zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti i Jožka; za mřížemi byl i otec Josef, který Štěpána Gavendu ani neviděl, nebyl doma.

Při krutých výsleších Marii vyhrožovali, že pokud nebude vypovídat, dostane Jožka trest smrti. "Když tě pořád mlátí a vyhrožujou", vzpomínala po letech, "doznala bys nakonec i to, cos neudělala". Na můj dotaz, zda si pamatují, kdo je vyšetřoval a byl nejkrutější, se Jožka usmál: "Co víš, kdo tě mlátí, když máš zavázané oči."

Podle citované publikace MUDr. Jiřího Dunděry "v době Jožkova zatčení chodil jeden boršovský komunista po dědině a s potěšením oznamoval: Cichři sú už v kleci. Starý tam umře a mladí se vrátijú až budú staří…"

Otec Josef byl odsouzen na patnáct let. S podlomeným zdravím ho propustili v roce 1958, kdy zemřela jeho manželka Marie. Přežil ji o čtyři roky.

Dcera Marie byla odsouzena na osmnáct let, které si odpykávala v pardubické ženské věznici, kde sdílela celu i palandu s Jiřinou Štěpničkovou. Při amnestii v květnu 1960 byla propuštěna, ale na svobodě pobyla jen tři čtvrtiny roku. Se zdůvodněním že šlo o omyl, protože se na ni amnestie nevztahovala, byla v únoru 1961 znovu uvězněna a propuštěna v roce 1963 po deseti a půl letech věznění. Polovina rodného domu mezitím propadla státu. Půjčila si peníze, aby ji odkoupila zpět.

Jožka, jemuž hrozil trest smrti, byl odsouzen na dvacet pět let. Prvním kriminálem, s nímž se důvěrně seznámil, byl jáchymovský uranový důl Rovnost, kde se sešel s několika krajany ze Slovácka.

V šestapadesátém roce se mu podařilo utéct. Na svobodě pobyl deset hodin, za které zaplatil samotkou v Ostrově nad Ohří. Po roce byl převezen do Leopoldova a uvězněn ve čtvrtém poschodí, odkud nebylo úniku. Draní peří, lepení sáčků, samotky o hladu při každém údajném prohřešku skončily až v dubnu 1964, kdy byl po dvanácti letech propuštěn.

Sourozenci Jožka (Josef) a Marie Cichrovi v půli šedesátých let, konečně oba na svobodě.

Další naděje a zklamání

Pracoval v dílnách JZD a stále věřil v návrat svobody v demokratické republice. "Musíš věřit", říkával, "pak se dá všechno přežít. Kdybysme tehdá vstoupili do družstva, mohli jsme mět pokoj. Ale co se svědomím…?" V době tání šedesátých let se zapojil do veřejného života, opět byl aktivní v Sokole, v šedesátém sedmém se oženil. Naděje roku 1968 a rehabilitaci rodiny, pro otce již posmrtně, zmařila srpnová okupace 1968. K naplnění celoživotní víry ve svobodný život chybělo do roku 1989 ještě dalších dvacet jedna let.

Po listopadu 1989 se vrátil k práci v Sokole, jehož byl v Kyjově na čas i starostou, s Marií byli členy K 231, zúčastňovali se aktivit klubu. S manželkou bydleli v Kyjově, mohl zaslouženě odpočívat. Ale na to nebylo pomyšlení, zvláště když v roce 1991 dostal zpět půdu. Ve dvaasedmdesáti letech začal znovu s obdivuhodnou houževnatostí a sedláckou tvrdohlavostí hospodařit.

Neexistuje rehabilitace, která by lidem vrátila čtyřicet let života. Ale uskutečnil alespoň něco z plánů svého mládí. A do stáje se vrátila jeho láska, koně - hřebec Sáhib a kobylka Lucka, k nimž přibylo hříbátko Jiskra. Dokud žil, byl tam stále alespoň jeden ušlechtilý čtyřnohý kamarád.

Ignoroval poznamenání zdraví vězeňskými podmínkami. To neminulo ani Marii, která nezůstala sama, ani když ovdověla - účast na akcích K 231, dokud klouby sloužily, poté návštěvy boršovských občanů a bývalých muklů; a tam, kde kdysi byla humna, rostla boršovská ulice, jeden dům za druhým; postavila si tam na pozemku Cichrovy stodoly stavení také rodina neteře. A neminul den, aby tam na kole z Kyjova nepřijel Jožka - hospodář.

V květnu 2007, před zářijovými osmaosmdesátými narozeninami, však Jožkovo srdce zavelelo dost! Kdo ví, zda by se nezařadil mezi stoleté, nebýt krutého věznění...

Rodný dům je v boršovské ulici u hlavní silnice upraven tak, jak býval za mládí Marie a Jožky.

související texty:

kolektivizace

příběhy - úvodní strana

vzpomínky pamětníků - úvodní strana

autor textu: Jarmila Cysařová

použitá literatura: Jiří Dunděra: 33 životů, vydalo občanské sdružení Kyjovské Slovácko v pohybu, 2005
                             Sborník Boršov 1355 - 2001, vydáno u příležitosti Setkání rodáků, občanů a přátel Boršova, 2001

fotografie na stránce: rodinný archiv Cichrových