www.TOTALITA.cz

Velká trojka studené války

Nemívám často osobní vztah k nejvyšším politikům, ale čtyřicátý prezident Spojených států Ronald Reagan, který v sobotu v noci zemřel, byl výjimkou. Podobně jako pro značnou část mých disidentských přátel představoval Ronald Reagan i pro mne člověka, kterého jsem obdivovala, vážila si ho a měla ho doslova ráda.


Nebylo tomu tak od počátku, neboť když se Reagan stal prezidentem, v soukromí jsem nad volbou ohrnovala nos. Ti Američané! říkala jsem si. Neumějí nic lepšího, než si zvolit prezidentem bývalého představitele nějakých kovbojů. O zahraničí a USA jsem věděla pramálo. Odkud bych se také mohla něco kloudného dozvědět? Z československých novin těžko, rozhlasový přijímač jsme stejně jako televizi neměli, a i kdybych tehdy byla uměla anglicky, sledovat americké noviny a časopisy bylo téměř nemožné.


Žili jsme přece v bezčasí, československý veřejný život se odehrával od výročí k výročí a od jednoho sjezdu KSČ ke druhému. Náš, disidentský čas, členily i další události. Většinou neveselé: koho zase zavřeli, koho odsoudili, kdo měl domovní prohlídku.


Postupem času však Ronald Reagan do našeho světa pronikl. Na rozdíl od mnoha jiných zahraničních politiků si totiž myslel něco podobného jako my: že Sovětský svaz slyší jen na argument síly. Tento argument také ve své politice hodlal uplatňovat - a my jsme to cítili jako zastání.


Disent pochopitelně v přístupu k Reaganovi a jeho zahraniční politice nebyl jednotný, stejně jako v mnoha jiných otázkách. Ani nemohl být jednotný, signatáři Charty 77 i členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (jiné nezávislé iniciativy začátkem osmdesátých let nebyly) přece pocházeli z různých názorových prostředí a měli velmi rozličné politické postoje. A tak se našli takoví, kteří Reagana stejně jako já obdivovali a ctili, i takoví, v nichž budil zásadní odpor.

Hlavním důvodem tohoto rozdílného přístupu byl především Reaganův hluboký programový antikomunismus. Nevím, jak ostatní, ale já jsem si právě v osmdesátých letech uvědomila, že se dějiny nezastavily, že se svět mění bez ohledu na poklop, pod nímž žili občané zemí nahnaných do "socialistického tábora". Studená válka už pro mě nebyla jen jedna z mnoha pošetilých propagandistických floskulí, do omrzení omílaných komunistickými sdělovacími prostředky. Stala se reálným bojem dvou mocností a dvou částí světa, a právě Reagan vyslovil, co jsem cítila - že žijeme v říši zla, ovládané z Kremlu. Jan Patočka kdesi napsal, že vyřčené slovo mění svět. To je jistě obrazná formulace, ale Reaganovo politické manévrování i jeho "hvězdné války" byly dokonalým, přímo čítankovým příkladem, jak mohou ona slova o říši zla provázet nástroje, které skutečně změní svět.


Reagan nebyl jediný politik v čele studené války. Po jeho boku v mých očích stála britská premiérka Margaret Thatcherová a papež Jan Pavel II. Představovali pro mne Velkou trojku, analogii někdejších spojenců Stalina, Roosevelta a Churchilla, k nimž se za druhé světové války upínaly naděje národů porobených nacismem. Velká trojka studené války ovšem měla tu výhodu, že žádný z jejích představitelů nedržel v otrockém gulagu miliony vlastních občanů. Tentokrát bylo zřejmě, že vyhrají-li tito spojenci svou válku, přinesou osvobození z poddanství stamilionům lidí. Stalo se.


Vzpomínám si, jak si před lety, když zemřel Harry Truman, moje matka, která ho nikdy neměla ráda, povzdechla - Náš svět už odchází... Právě teď její pocity dokonale chápu, vždyť smrtí, která si vzala prvního z velké trojice, jež stála v čele studené války proti totalitárním režimům, také jako by se zavíraly dveře za obdobím, v němž jsme prožili velký kus života.


Petruška Šustrová


související texty:

Ronald Wilson Reagan

Velká trojka studené války (pohled Petrušky Šustrové na Ronalda Reagana)

 

autor textu: Tomáš Vlček

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.