"Nelze očekávat, že vlády, které systematicky porušují lidská práva svých občanů, budou respektovat práva ostatních národů a jejich občanů. Právě naopak, lze očekávat že se budou snažit dosáhnout i svých mezinárodních cílů nátlakem a násilím."

George Marshall, ministr zahraničí USA, 23. 9. 1948 při jednání OSN o Berlíně

vysoká diplomacie

Na jednání Spojenecké kontrolní komise o Německu přednesly západní mocnosti v březnu 1948 úmysl obnovit německý průmysl, spojit tři západní zóny do jedné ekonomické jednotky a zavést novou celoněmeckou měnu. Ministr zahraničí Molotov na protest proti plánu odešel 20. března z jednání. Tyto nekonstruktivní protestní odchody vystřídaly jiné, do té doby obvyklé, vskutku sovětské diplomatické gesto, Molotovovo nět-nět-nět, a staly se charakteristikou dalších let i pod novým ministrem Vyšinským.

Vzápětí po bouchnutí dveřmi se objevily problémy. Nekonečně pomalé papírování, zavedení nutnosti speciálního povolení k dovozu zásob, detailní opakované prohlídky vozidel na několika místech po cestě do Berlína, silniční zátarasy a nevysvětlené zpožďování vlaků, byly předehrou k úplné blokádě Západního Berlína, který byl pouhých 180 kilometrů uvnitř sovětského pásma.

V dubnu byly západní oblasti Berlína zahrnuty do Marshallova plánu. 7. června se Británie, Spojené státy, Francie, Belgie, Holandsko a Lucembursko na pravidelném jednání spojenců o programu Evropské obnovy v Londýně dohodly o spojení západních sektorů Německa, vytvoření federální vlády a o měnové reformě. Obsahem Postupimské dohody bylo mj. ujednání, že "po dobu okupace má být Německo bráno jako jeden ekonomický celek".

Postupný přechod k samosprávě měl vytvořit podmínky, které by vyžadovaly pouze minimální přítomnost okupačních jednotek. Říšská marka měla být nahrazena Německou markou (DM), která měla platit i v Berlíně. Tato měnová reforma (kvůli černému trhu to byla do poslední minuty pečlivě střežená supertajná operace) byla provedena 20. června tak, aby nový finanční rok začal s novou měnou.

západu na truc

Sověti byli pobouřeni. Vytvoření samostatného Německa a odchod okupačních jednotek pro ně znamenaly ztrátu kontroly, obnova hospodářství ztrátu nadějí na reparace. 23. června svolali sověti do Varšavy konferenci socialistických států. Odmítli na ní rozhodnutí z Londýna, obvinili Západ že se snaží vyplundrovat Berlín a vydali vlastní požadavky: demilitarizaci Německa, kontrolu Porýní čtyřmi spojeneckými silami a dočasnou celoněmeckou vládu. Západ to vzal jako pokus o rozšíření sovětské nadvlády na celé Německo a odmítl jakoukoli diskusi.

uzavření přístupových cest

Pod záminkou ochrany jimi kontrolované části Německa před spekulanty s měnou, sověti uzavřeli 24. června 1948 veškeré pozemní přístupové cesty (jednoduše je zatarasili tanky) do Berlína a také přerušili dodávku elektřiny. Když prý Británie, Francie a Spojené státy vytvářejí nové Německo na Západě, nemají co dělat na Východě. Zároveň odmítli jakékoli zlepšování ekonomické situace v Berlíně protože "Berlín je ekonomicky část sovětské zóny". Naopak oznámili zavedení východoněmecké marky platné i v Berlíně. 1. července sověti opustili Komandaturu, sídlo Spojenecké kontrolní komise. To byl konec spolupráce čtyř velmocí v Německu.

reakce západních spojenců

V té době měl Západní Berlín asi jeden a půl miliónu obyvatel, kteří denně spotřebovali 2000 tun zásob (potraviny, palivo, spotřební zboží), v zimě 5000 tun. Sověti se jasně rozhodli k jejich vyhladovění. Doufali v další krutou zimu a očekávali, že západní spojenci budou ochotni zásobovat město pouze po krátkou dobu, že nakonec buď opustí Berlín nebo odstoupí od plánu na utvoření NSR. Mýlili se. Po Československém únoru a smrti Jana Masaryka byl Západ rozhodnut neustoupit v Berlíně ani o píď.

Velitel amerických okupačních jednotek v Německu, generál Lucius Clay, se nejprve chtěl do Berlína prostřílet: "Už jsme ztratili Československo, situace v Norsku také není nijak růžová, když se stáhneme z Berlína, Německo je další na řadě." Již se opět hovořilo o dominu.

Winston Churchill dokonce navrhoval vyhnat Rusy z Berlína a celého Německa použitím atomových bomb! Přesto, že je dnes jasné, že jenom chtěl sovětům připomenout vojenskou nadřazenost Západu, v té době vypadalo jako štěstí, že byl již jen bývalým premiérem. Poté byl vypracován plán na stažení vojenských jednotek všech čtyř okupačních sil těsně za hranice Německa a následném provedení celoněmeckých voleb - ale byl odmítnut jako nerealistický.

Americký prezident Truman jednoduše prohlásil:
"Z Berlína se nehneme, tečka."

reakce Berlíňanů

Počátečním bodem první Berlínské krize byl vlastně rozhovor v březnu 1948, ve kterém německý komunista Wilhelm Pieck varoval Stalina, že v nadcházejících volbách v Berlíně komunisté patrně ztratí kontrolu správy města. Stalin se rozhodl odhodit veškeré zábrany a pokusit se o převzetí moci nátlakem a zároveň jednou provždy vystrnadit ostatní velmoci z Berlína.

Převážná většina byvatel Berlína měla hrůzu z úplné sovětské okupace. Městská rada odhlasovala 30. června rezoluci, ve které prosila OSN o vyjednávání mezi okupačními silami.  11. července potvrdil starosta města v projevu neotřesitelné rozhodnutí Berlíňanů odporovat pokusům o vnucení sovětské vůle hladovějícímu městu. 29. července byla přijata další rezoluce, požadující zrušení blokády. Tato rezoluce vyšla z berlínské radnice umístěné v sovětském sektoru a její autoři byli okamžitě zatčeni a odsouzeni za "zločin proti lidskosti".

9. září se za přítomnosti čtvrt miliónu obyvatel Berlína konalo protestní shromáždění u trosek Reichstagu. Zima byla na krku, nálada byla bojovná. Kandidát sociálně demokratické strany Franz Neumann vyzýval k nekapitulování. Pár odvážlivců vylezlo na Brandeburskou bránu a strhli odtud sovětskou vlajku. Ti, které se sovětům podařilo zadržet, byli odsouzeni k pětadvaceti letům nucených prací.

Mezitím docházelo k trvalému rozdělení města. Sověty dosazený šéf policie Paul Markgraf byl nahrazen Dr. Johannesem Stummem, ale sověti jej odmítli uznat. Stumm tedy zřídil nové policejní ředitelství v americkém sektoru a vydal pozvání všem policistům, aby se přihlásili do služby tam. Přišlo jich 75%. To bylo první rozdělení doposud jednotného správního systému. Na konci blokády již existovaly dvě samostatné městské správy, dva starostové, dvojí telefonní a elektrifikační síť, dvě různé měny, dvojí poštovní známky...

shromáždění u Reichstagu 9. září 1948

Ale byla přijata i aktivní opatření proti blokádě. Berlín byl důležitým dopravním uzlem skrz který vedly silnice a železnice. Západ zorganizoval svou "protiblokádu" uzavřením cest vedoucích přes západní sektory. To bylo pro soudruhy bolestivým překvapením.

Berlín v OSN

Blokádou západního Berlína se Organizace spojených národů skutečně nakonec zabývala. Když byl problém předložen Radě bezpečnosti, sověti se odmítli zúčastnit jednání a rezoluce byla tedy přijata 25.10.1948 pouze hostujícími členy. Opatrně se vyhnula slovu "blokáda", stejně tak jako označení viníka celé situace, a jednoduše vyzývala velmoci ve čtyřech bodech k pokusu o nalezení kompromisu: snažit se zabránit situaci která by způsobila konflikt, zrušit opatření omezující dopravu, ke 20.11. zavést jednotnou měnu a nejpozději do 30.11. uskutečnit setkání ministrů zahraničí.

Sověti odpověděli, že měnová reforma může být provedena pouze po dohodě Spojenecké kontrolní komise a že nejsou ochotni zrušit omezení dopravy před tím, než se takové dohody dosáhne. Západní spojenci neprojevili ani o rezoluci ani o dohodu valný zájem, protože mezitím zjistili, že jsou schopni město zásobovat i bez pozemního přístupu.

[Zz], [31,32,34,41]