Zdeněk Nejedlý se do české historie zapsal jako velmi kontroverzní osobnost. Dokonce ještě v době komunistického režimu na něj neexistoval jednoznačný oficiální názor - od počáteční glorifikace jeho díla a myšlenek, přes podceňování a přezírání až po opětovné vyzdvihování.

V meziválečných letech 20. století patřil k obávaným a v mnoha případech i uznávaným levicovým kritikům a komentátorům české politiky, vědy a kultury. Ovšem po roce 1945, resp. 1948 se svými častými projevy o všem a ke všemu (např. nedělní rozhlasové promluvy Na okraj dne (Čs. rozhlas 50. léta)) rychle stával, ze sice rozporuplné, ale skutečné osobnosti, nesnášenlivým starcem.

Meziválečná doba

Jako představitel levicového směru obsáhle a kriticky komentoval po vzniku Československé republiky politický a kulturní vývoj státu. V letech 1921-1930 v duchu svých politických názorů vydával a převážně také psal kulturně politický časopis Var. Sympatizoval s KSČ a propagoval spolupráci se Sovětským svazem. Roku 1924 založil Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem.

V Moskvě

Po příchodu nacistických vojsk do českých zemí v březnu 1939 odejel do SSSR. Ovšem jeho vztahy s Gottwaldovým vedením KSČ tu dlouhou dobu nebyly tak idylické, jak je publicisté a historici po roce 1945 popisovali.

Například Václav Kopecký napsal v květnu 1943 dopis Gottwaldovi a Švermovi, ve kterém vyslovil podezření, že lidé kolem československé vládní mise v SSSR, např. Heliodor Píka, si Nejedlého předcházejí. Podle Kopeckého prý tak činili proto, že pokládali Nejedlého za "nejvlivnějšího činitele u sovětských orgánů a za budoucího hodnostáře." A Kopecký dále psal: "To je asi ta orientace na Nejedlého jako na toho, jenž má zajistit při východní orientaci individuální svobodu."

Plnou Gottwaldovu důvěru Nejedlý dostal až v prosinci 1943.

Po osvobození

V osvobozeném Československu se Zdeněk Nejedlý stal členem Fierlingerovy vlády. Od roku 1945 se také výrazně angažoval při prosazování politické linie KSČ a zastával významné politické funkce.

Stejně jako se od května 1945 do února 1948 rozhodovalo o charakteru republiky, rozhodovalo se v té době i o charakteru kultury. A právě Nejedlý v tomto procesu hrál významnou roli. Například na červnovém sjezdu Syndikátu českých spisovatelů v roce 1946 vystoupil s projevem nazvaným "Komunisté - dědici velkých tradic českého národa".

V té době měla důležitou roli sehrát i Nejedlého přestavba školství s cílem zpřístupnit vzdělání všem vrstvám obyvatelstva. Po volbách v roce 1946 však ministerstvo školství a osvěty dostali národní socialisté, kteří usilovali o reformu vysokoškolského studia a přijetí nového školského zákona.

S Nejedlého jménem je pak spojena nejen školská reforma z roku 1948, která zavedla tzv. jednotnou školu, ale také čistky na vysokých školách. Nastala doba vyhazovů komunistům nepohodlných vysokoškolských učitelů a tzv. studijní prověrky, při níž komise fanatických komunistických studentů nemilosrdně vylučovaly ze studia vlastní kolegy.

Dílo Zdeňka Nejedlého

Ve svém díle se zabýval celou řadou osobností (Jirásek, Němcová) a otázek českých politických a kulturních dějin (husitství, národní obrození, spor o smysl českých dějin aj.).

Byl autorem dějin rodného města Litomyšle, obsáhlých monografií o husitském zpěvu, o historii Národního divadla, životopisu V. I. Lenina, nedokončených, široce koncipovaných prací o Bedřichu Smetanovi a T. G. Masarykovi.

Škody napáchané Nejedlým

V padesátých letech autoritativně ovlivňoval oficiální politickou linii v oblasti kultury a vědy. Pro své osobně zaujaté - a proto nespravedlivé a mylné - kritické soudy tu napáchal velké škody.

Divadlo

Divadlo za éry Zdeňka Nejedlého muselo zavádět metody sovětského divadelního teoretika Stanislavského. Podle jeho metody museli herci hrát tak, jakoby ani nešlo o divadlo a umění, ale o skutečný život. V představách uplatňovatelů Stanislavského metody mělo ale jít o život, ve kterém bude vyznávána socialistická ideologie. Autor, režisér a herec musel této - jak se tehdy věřilo - objektivně dané a nezměnitelné společenské realitě sloužit. V Praze za tím účelem dokonce vzniklo Realistické divadlo - ideální scéna nového, socialistického divadla.

Dosavadní česká dramatická tvorba procházela velmi hustým ideovým sítem. A v souladu s Nejedlého historickými závěry se hrály hry především Aloise Jiráska, Josefa Kajetána Tyla a bratří Mrštíků.

Současní dramatici pak čerpali látku pro své hry hlavně z doby husitské a z období bojů dělnické třídy. V tomto duchu a tímto směrem byla orientována a společným úsilím dramaturgů, divadelních souborů, kritiků, teoretiků, politických pracovníků a autorů vyráběna nová průvodní tvorba.

Literatura

Podle Nejedlého se v literatuře mohli komunisté považovat za dědice Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Tímto zjednodušováním však negativně poznamenal výklad dějin české literatury a její školní výuky. To zákonitě vedlo k překrucování i těch kladných národních tradic a hodnot, jež s komunismem souvisely jen velmi vzdáleně.

K důsledkům patřilo i kádrování spisovatelských osobností minulosti podle ideologických hledisek.

Hudba

V české hudbě nešlo jen o jeho vyzdvihování díla Bedřicha Smetany, ale hlavně o antipatie k Antonínu Dvořákovi a bojkot skladatelů Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jejichž hudbě nerozuměl. Do toho se mísila i osobní pomsta ideovým odpůrcům, jako byl třeba Josef Hutter.

Historie

Nejedlý ve svém historickém díle svérázně interpretoval českou historii. Snažil se spojit husitství a národní obrození s historií komunistického hnutí, a tak jako jeden z ideologů poválečné KSČ spoluurčil hlavní směr oficiální historiografie v 50. letech.

Ukázka oficiální glorifikace Zdeňka Nejedlého komunistickými teoretiky

Zvídavý devítiletý hoch se krom Jiráskových spisů začetl do doma objevených Spisů Jana Husi a několikrát se vrátil k Palackého Dějinám národu českého v Čechách a v Moravě, z nichž si pořizoval výpisky. Tato četba a zároveň chlapecké pokusy v historickém spisování byly tedy Nejedlému první historickou školou, v níž byl sám sobě zároveň učitelem i žákem. Dílo Palackého rozšířilo nejen jeho znalosti a utvrdilo jeho rozhodnutí stát se českým dějepiscem, ale bylo mu prvním a nesporně nejdokonalejším návodem k samostatné historické práci. A o tu se pokusil kvintán sepsáním čtyřsvazkového díla o dějinách husitství, jejichž vypsání si vůbec vytkl za svůj životní cíl.

(In Korespondence Zdeňka Nejedlého s českými historiky, Academia Praha 1978)

některá ze stanovisek Zdeňka Nejedlého na IX. sjezdu KSČ v roce 1949:

o školství:

"Provedli jsme značnou očistu, jak učitelských tak i žákovských (studentských) kádrů, abychom z našich škol vyplenili nejhorší aspoň plevel. A positivně vychováváme novou inteligenci po dvou zvláště liniích, i mimo pravidelnou výchovu na školách. Otevřeli jsme zvláštní kursy pro mladé, schopné dělníky, abychom si vychovali studenty s jiným třídním vědomím, než byli dosavadní buržoasní studenti. Na těchto kursech pak připravujeme tyto dělníky tak, aby byli schopni složit maturitu a tím si otevřít cestu na universitu i jiné vysoké školy. A konstatuji s radostí, že se nám tyto kursy velmi dobře osvědčují a daří."

"My proto teď této škole /nová střední škola - dr/ věnujeme největší pozornost. Proto učivo jsme na této škole nejpronikavěji proměnili. Odstranili jsme balast, jímž byla stará střední škola zavalena, a vypracovali jsme zcela nové osnovy ve společenských i jiných předmětech už marx-leninské. A prvního září odevzdáme těmto školám 25 úplně nových učebnic."

"Konečně vysoké školy. I tam dnes, po očistě profesorských sborů a prověrce studentů, vane dnes už jiný duch. Studuje se horlivě, a i smýšlení ve studentstvu nápadně se zlepšilo. Ukazuje na to velká změna i ve fakultních spolcích, i takových, které až do nedávna byly hlavním hnízdem reakce (ve spolku mediků a ve Všehrdu)."

o umělcích:

"Pokud jde o umělce, můžeme být v tomto směru spokojeni. Skoro všichni významní umělci (spisovatelé, hudebníci, výtvarníci, divadelníci) jdou s námi.Mimo zůstávají většinou jen méně neb málo kvalifikovaní. I v ostatních oborech se situace takřka denně lepší. Není ovšem pro mnohé z nich lehké, přiznat se k ideologii, která je na hony vzdálená, v co oni až dosud věřili a co vyznávali. K tomu je i při dobré vůli třeba i času, a z naší strany i trpělivost. Jak my také i postupujeme. Nesmíme odrazovat tam, kde vidíme dobrou vůli, ale získávat, pomáhat, jak tady bylo několikrát zdůrazněno a jak je způsob i methoda pravých komunistů. A výsledky, jichž jsme touto cestou dosáhli, ukazují, že jdeme dobrou cestou."

související texty:

socialistický realismus

autor textu: Daniel Růžička

použitá literatura: Protokol IX. řádného sjezdu KSČ, str. 321 (vydal ÚV KSČ, 1949)