www.TOTALITA.cz

Marshallův plán

Až za půl roku budou Lidové milice pochodovat mrazivými pražskými ulicemi. Půl roku zbývá komunistům do konečného převzetí moci. Nyní jsou horké prázdninové dny a mnoho lidí má jiné starosti, než sledovat politickou scénu. A právě na ní se odehrávají události, které jsou dalším signálem o tom, že o svých osudech již nerozhodujeme sami.


Idea poválečné pomoci Evropě

Americký prezident Harry Truman, vědom si nebezpečí rozšíření bídy a tím i komunismu ve válkou zničené Evropě, pověřil ministra zahraničí generála George Marshalla vytvořením plánu pomoci této části světa. Marshall zadal zpracování podkladů svému úřadu.


vysílač

V březnu 1947 se Marshall účastnil v Moskvě konference velké čtyřky o budoucnosti Německa. Po rozhovoru se Stalinem si uvědomil, že Sověti čekají, až se situace v Evropě, co se týče zásobování obyvatel potravinami, ještě zhorší. Lidé budou nespokojenější a vytvoří se lepší předpoklady pro vzestup komunistického hnutí a možného převzetí moci tamějšími komunistickými stranami.


Uvědomil si, jak je situace vážná a ihned po jeho návratu byly práce na plánu pomoci urychleny a dne 5. června 1947 jej Marshall vyhlásil ve svém projevu na shromáždění bývalých studentů Harvardské university.


Vláda Spojených států byla ochotna dát evropským zemím velkou hospodářskou pomoc za předpokladu koordinace svých rekonstrukčních plánů, aby z ní měla prospěch Evropa jako celek.


Cílem tohoto plánu je "nasytit hladové a zabránit šíření komunismu".




Reakce

Evropské země viděly v Marshallově plánu velkou a neopakovatelnou šanci na poválečnou obnovu svých ekonomik a také se rozhodly ji plně využít. I Sovětský svaz s účastí předem souhlasil. Byl to však ze strany Moskvy jen zastírací manévr. K předběžným poradám do Paříže totiž odcestoval sám Molotov, aby město nad Seinou s velkým halasem 2.července opustil a nechal se slyšet, že se SSSR plánu nezúčastní, protože plánovaná pomoc měla plynout mimo jiné i do západních okupačních zón Německa…


V pondělí 7.července, po předchozím kladném ohlasu francouzské a britské vlády, se i československá vláda na návrh ministra zahraničních věcí Jana Masaryka jednomyslně usnesla přijmout pozvání k účasti na pařížské konferenci o přípravách na přijetí Marshallova plánu. Tímto jednomyslným přijetím dali i komunističtí ministři Gottwaldovy vlády jednoznačně najevo, že poválečné Československo Američany nabízenou pomoc potřebuje.



Návštěva Moskvy

O dva dny později, ve středu 9.července, odjíždí do Moskvy velká vládní delegace složená z předsedy vlády Klementa Gottwalda, ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny (který zastupoval nemocného ministra zahraničního obchodu Ripku), generálního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Arnošta Heidricha, vedoucího úřadu předsedy vlády Reimana a vyslance Borka.


Vládní delegace, jejíž návštěva Moskvy byla shodou okolností naplánovaná již před delší dobou, měla původně jednat o prohloubení vzájemných obchodních styků a o důvodech, proč se Moskva staví proti spojenecké smlouvě ČSR s Francií. Pravá příčina návštěvy však vyšla vzápětí najevo…



Stalin diktuje

Nedlouho po obědě byl do Kremlu povolán Gottwald, který měl s sebou mimo jiné dopis prezidenta určený Stalinovi, ve kterém Beneš vysvětloval, proč je pro Československo nutné se na Marshallově plánu podílet. Zda Gottwalda přijal Stalin, nebo ´jen´ Molotov, není známo. Jisté je to, že v Kremlu nepobyl dlouho a vrátil se ve stavu značného rozčilení.


Ve 23 hodin téhož dne se konalo přijetí u Stalina. Vedle Gottwalda se ho zúčastnili Masaryk, Drtina, Heidrich a čs.velvyslanec v Moskvě Jiří Horák. Za sovětskou stranu se schůzky účastnil vedle Stalina Molotov a sovětský chargé d´affaires v Praze Bodrov. Z jednání jasně vyplynulo na povrch, že se Sovětský svaz staví proti účasti Československa na Marshallově plánu. Noční návštěva v Kremlu končila ultimátem: pokud Československo svůj souhlas neodvolá do 10.července do 16:00, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi.


Nic nezmohly ani protesty Jana Masaryka, který se pokusil Stalinovi vysvětlit, že československý postoj naní namířen proti Sovětskému svazu, ale vyplývá z dlouhodobé hospodářské provázanosti Československa s ekonomikami západních zemí (SSSR byl na počátku roku 1947 až na šestém místě, co se týče objemu vzájemného obchodu).


Gottwald ihned po návratu z Kremlu odeslal do Prahy telegram o Stalinově požadavku a instruoval svého zástupce ve vládě Širokého, aby požadovaná odpověď dorazila do Moskvy včas, a aby hned ráno zajel s Clementisem k Benešovi a vyžádal si jeho souhlas k odmítnutí plánu.




Praha, 10.červenec, osudná schůze vlády

Stalin sice hřímal z Moskvy ultimáty, ale rozhodnutí bylo na československé vládě, jejíž mimořádná schůze byla svolána ihned na časné ráno 10.července. Složení vlády ale bylo oproti 7.červenci značně rozdílné - byla sice usnášeníschopná, ale osm ministrů z 26 na zasedání chybělo: Gottwald, Masaryk a Drtina byli v Moskvě, Laušman na dovolené, Majer na mezinárodní konferenci a Hála, Šrámek a Ripka nemocní.



Clementis informoval vládu o rozhovoru s Benešem, kterého ráno navštívil v Sezimově Ústí. Sdělil, že Beneš souhlasí, aby bylo rozhodnutí ze 7.7. odvoláno podle naléhavého přání delegace z Moskvy. Schůze vlády byla místy bouřlivá, v jejím jednání se pokračovalo odpoledne i večer, takže Stalinem stanovená lhůta nebyla dodržena. Po tomto dlouhém jednání československá vláda jednomyslně zrušila svůj jednomyslný souhlas k přijetí pozvání do Paříže ze 7.července.



Záhadné okolnosti

Později se však ukázalo, že na zmíněné schůzi vlády Clementis rozehrál svou vlastní hru.


Prezident Beneš totiž shodou nešťastných okolností utrpěl v noci na 10.červenec těžký záchvat mrtvice a jestliže nebyl v naprostém bezvědomí, tak každopádně nemohl vnímat Clementisovu návštěvu, natož činit státnická rozhodnutí. Beneš začal postupně vnímat až během několika týdnů.


K záhadné návštěvě Clementise u Beneše přičtěme ještě důležité telegramy dvou nepřítomných, sociálně demokratických členů vlády, jediné hlasy odporu vůči nátlaku Stalina, jejichž obsah však nebyl přítomným členům vlády oznámen: ministr Bohumil Laušman, t.č.na dovolené, zaslal vládě telegram, ve kterém odmítal jako ministr průmyslu zodpovědnost za následky, jestliže dojde k odvolání původního usnesení vlády a ministr výživy Václav Majer, t.č. na obilní konferenci v Paříži, ve svém telegramu důrazně protestoval proti jakékoli změně usnesení ze 7.července a proti odvolání naší účasti na konferenci o Marshallově plánu.



Návrat delegace do vlasti

Gottwald při návratu na moskevském letišti dokonce (sice s rozpaky) hovoří o "věčném přátelství mezi ČSR s Sovětským svazem" a pronáší zdravici hrdinnému sovětskému lidu a jeho velkému vůdci generalisimu Stalinovi. Jan Masaryk to vidí jinak, krátce po příletu do vlasti spontánně říká na ruzyňském letišti Ivanu Herbenovi: "Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek."



Vývoj po pařížské konferenci

12.července se konala pařížská konference o přípravách přijetí plánu. Delegáti šestnácti států, které se schůzky účastnily a později plán přijaly (Francie, Itálie, Velká Británie, Belgie, Finsko, Nizozemsko, Lucembursko, Norsko, Irsko, Island, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Švédsko, Švýcarsko a Turecko), vyzvali státy střední a východní Evropy k přijetí plánu tím, že dveře zůstávají i nadále otevřené a ujistili je, že Marshallův plán nebude žádným způsobem zasahovat do vnitřních věcí jednotlivých států.


Marně. SSSR již měl dotyčné státy pod svou kontrolou.


Nutno dodat, že Československo obdrželo od Sovětů krmné obilí a pšenici, ale to byla minimální náplast na ozdravění čs.ekonomiky, kterou Marshallův plán nabízel. Nehledě na to, že od osudného července 1947 se propast mezi svobodným Západem a Sověty ovládaným Východem zásadním způsobem prohloubila a vize Jana Masaryka o poválečném Československu jako "mostu mezi Východem a Západem" byla přijetím Stalinova diktátu rozbita na padrť. Výroky čs.politiků, následující v době po odmítnutí Marshallova plánu, jen dokládají jejich servilitu vůči Sovětskému svazu.



Nezodpovězené otázky zůstávají

  • Proč demokratičtí ministři nezabránili přijetí nátlaku Moskvy tím způsobem, že by se například někteří z nich nezúčastnili samotného hlasování zmíněné schůze? Stačilo, aby šest ministrů nepřišlo na večerní hlasování, čímž by hlasovalo jen 12 ministrů z 26členné vlády a rozhodnutí vlády by pak bylo neprávoplatné.


  • Proč demokratičtí ministři nepodali po hrubém nátlaku Moskvy v následujích dnech demisi? Nabízela se jedinečná příležitost změnit nastoupený kurz do role satelitu a přikyvovače rozkazů Sovětského svazu.


  • Proč prezident Beneš neprotestoval po svém uzdravení proti lživým tvrzením, se kterými vystoupil Clementis na schůzi vlády ohledně Benešova domnělého souhlasu k odvolání účasti na Marshallově plánu?


  • Proč ministr Majer neprojevil nahlas a veřejně nelibost nad zatajením jeho protestního telegramu z Paříže a řešil problém jen ostrou osobní polemikou s Gottwaldem?


  • Proč konkrétní ministři, kteří před pouhými třemi dny hlasovali pro přijetí plánu, najednou tak radikálně změnili názor? Znamená to, že v té době již byli pouhými vykonavateli Stalinových přání?


  • Sovětský svaz by nikdy nenechal přistoupit k Marshallovu plánu Rakousko (zčásti obsazené Rudou armádou), kdyby byla plánovaná pomoc trojským koněm USA, jak to SSSR tvrdil. Jak mohli tedy přítomní ministři uvěřit této vylhané obavě Sovětského svazu, kterou Kreml zneužil jako jeden z důvodů, proč plán odmítnout?

Odmítnutí Marshallova plánu na nátlak Stalina byl hrubý zásah do vnitřní politiky suverénního státu, přičemž se SSSR ve smlouvě s Československem z 12.12.1943 vysloveně zavazoval nezasahovat do vnitřních věcí Československa.


Přijetím Stalinova diktátu se Československo dostalo pod mocenskou sféru vlivu Moskvy a bylo jen otázkou času, kdy se v ČSR demontují i poslední zbytky demokratických principů a svobod a nastoupí cestu "diktatury proletariátu".


Marshallův plán v kostce

Během let 1947-1951 byly rozděleny půjčky a dary v rámci Marshallova plánu přibližně za třináct miliard USD.


Struktura pomoci byla následující:
20% objemu peněz tvořily půjčky (na nákup většinou amerického zboží) a 80% dary (potraviny, hnojiva, zemědělské stroje) Část z těchto prostředků pomohla mimo jiné i v poválečné rekonstrukci západoněmecké ekonomiky, v roce 1945 totálně rozvrácené, a není bez zajímavosti, že drtivá většina států, které Marshallův plán přijaly, tvoří nejvyspělejší země Evropy…

Sovětská reakce na Marshallův plán

    v politické oblasti
    V září 1947 Stalin zakládá Kominformu (obdobu předválečné Komunistické internacionály), prostřednictvím které může kontrolovat dění v zemích východního bloku. Komunistické strany západních zemí vyzývá, aby iniciativně usilovaly o převzetí moci.


    v hospodářské oblasti
    Roku 1949 je založena Rada vzájemné hosp. pomoci.


související texty:

Noční návštěva v Kremlu 9. července 1947

Výroky československých politiků po odmítnutí Marshallova plánu

Výroky pronesené na půdě Národního shromáždění po odmítnutí Marshallova plánu


Zostření vztahů mezi Západem a Východem

 

[rr], [68,69]



odkazy ] autoři ] věcný rejstřík ] zdroje ] jmenný rejstřík ]
   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.