www.TOTALITA.cz

Jan Sergěj INGR

*

2. 9. 1894

Vlkoš u Kyjova

+

17. 6. 1956

Paříž (Francie)

Armádní generál, ministr národní obrany londýnské vlády,
nejvyšší velitel čs. armády za 2. světové války, velvyslanec.

Komunisty určen k vymazání z historie našeho národa.


Vojákem po pradědovi

Budoucí generál se narodil 2. září 1894 ve Vlkoši u Kyjova v rodině půlláníka a starosty Jana Ingra, který měl osm dětí: čtyři syny a čtyři dcery. Otec si přál mít syna zvěrolékařem, a tak Jan vystudoval úspěšně kyjovské reálné gymnázium, vedené ve vlasteneckém duchu ředitelem Josefem Klvaňou. Po maturitě v roce 1913 chtěl mít za sebou co nejdříve vojenskou službu a zdokonalit se v němčině. Proto se přihlašuje v Brně do královopolské kadetky jako jednoroční dobrovolník. Zde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu, který se stal signálem k vypuknutí první světové války, a velitel čety kadet Ingr odjíždí 15. září 1914 na ruskou frontu.


Podle rodinné tradice byl zakladatelem rodu Ingrů švédský voják Michal Unger (jméno se v průběhu staletí změnilo na Inger, pak Ingr), který se usadil v severomoravském Kunvaldu, když se jeho pluk v roce 1620 vrátil domů. Z Kunvaldu byla osídlena zpustlá ves Skoronice na panství Sérenyiů, a tak Ingrové ze Skoronic, Kelčan a Vlkoše odvozují svůj původ od skandinávských předků. Regionální historik Vojta Holeman uvádí ve své genealogické studii rodu Ingrů, že jejich příjmení bylo odvozeno od německého Jünger (mladší) a z něho dále Inger a Ingr.


Jan se na frontě z dopisů z domova dovídá o aféře s ruskými letáky, pro které je několik kyjovských občanů odsouzeno k trestu smrti. Když se pak po roce - už v ruském zajetí v Caricynu - dočte v Petrohradě vydávaném časopise Čechoslovák, že se na Rusi tvoří Československá družina, neváhá ani chvíli a hlásí se jako dobrovolník. Nábor do legií byl ale pozastaven a podmínky v carském zajateckém táboře natolik drsné, že vstupuje raději do 1. srbské dobrovolnické divize a účastní se bojů s bulharskou armádou v Dobrudži. Koncem roku 1916 přechází ze srbské armády ke 2. čs. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad v nově zformované čs. střelecké brigádě.



Československým legionářem ve třech zemích

U 2. čs. pluku byl zařazen v hodnosti poručíka legií jako velitel čety a pak roty. Své antipatie k rakouskému císaři vyjádřil přestupem k pravoslaví a přijetím jména Sergěj, které užíval do konce svého života. Věnuje se s velkou vervou náboru legionářů a odjíždí na podzim 1917 s transportem dobrovolníků do Francie, která jich žádá třicet tisíc, ale z Archangelska se podaří vypravit pouze dva transporty v počtu pěti tisíc mužů. 29. září 1917 se stává velitelem roty 21. čs. střeleckého pluku v posádkovém městě Cognac. Dne 15. října je povýšen na nadporučíka, účastní se kurzu velitelů rot a formování 22. a 23. čs. pluku, které jsou v rámci 53. francouzské pěší divize nasazeny v roce 1918 v Ardenách. V srpnu 1918 je převelen do italského Foligna k 11. čs. brigádě, která má málo důstojníků. Účastní se s 33. čs. plukem úporných bojů ve skalách hory Doss Alto mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adige.


Konec války zastihl kapitána Sergěje J. Ingra jako velitele praporu se znalostí pěti jazyků (němčiny, ruštiny, srbštiny, francouzštiny a italštiny), organizace několika evropských armád a rozhodnutím stát se důstojníkem z povolání, který pomůže vybudovat moderní armádu svobodného Československa.



Od zajištění hranic nové republiky k budování její obrany
a od mobilizace k nechtěné kapitulaci

Po slavnostní přehlídce čs. sboru v Itálii, provedené prezidentem Masarykem, odjíždí 19. prosince 1918 kapitán Ingr se svým praporem do osvobozené vlasti, aby po několika dnech dovolené pomáhal v rámci armádního sboru vytlačit maďarská vojska za hranice Slovenska a obsadit Prešpurk (Bratislavu). Po třech týdnech pořádkové služby je poslán Ingrův II/33. prapor posílit československé jednotky s úkolem vyhnat polská okupační vojska z Těšínska. Kapitán Ingr projevil opět velitelskou rozhodnost a 27. ledna dobyl Jablunkov a pak s dalšími dvěma prapory a dobrovolnickými jednotkami Třinec.


Dne 28. 2. 1919 je povýšen na majora a dostává Čs. válečný kříž. Znovu se vrací na Slovensko, které obsazují bolševické jednotky Maďarské republiky rad. Po ukončení bojů nastupuje do kurzu školy generálního štábu a v roce 1921 do 2. ročníku válečné školy a jako jeden z prvních absolventů je přeřazen do kategorie důstojníků generálního štábu a je přidělen v hodnosti podplukovníka k Zemskému voj. velitelství v Praze. Žení se s magistrou farmacie Cecilií Mašínovou a po narození prvního syna Ivana se s rodinou stěhuje do Prahy.


V roce 1925 absolvuje tříměsíční tankový kurz ve Francii a šestiměsíční kurz pro vyšší velitele a je hodnocen jako nejlepší z 18 absolventů. V roce 1931 a 1932 velí 38. berounskému pluku, v roce 1933 pak 16. pěší brigádě ve Frýdku-Místku a je povýšen na brigádního generála. V roce 1935 velí 8. pěší divizi v Hranicích, další rok se stává velitelem 3. sboru v Brně a v roce 1937 je povýšen na divizního generála. Podzimní mobilizace v září 1938 ho zastihla ve funkci velitele 3. armádního sboru.


Stručný přehled na žebříčku vojenských hodností neříká nic o obrovském podílu generála Ingra na změně koncepce generálního štábu a vypracování strategie ofenzivní obrany, počítající s útočnou akcí západních spojenců. Až do mnichovské kapitulace osobně dohlížel na urychlení výstavby pásma pohraničních pevností. V době mnichovské krize byl vybrán jako mluvčí vyšších velitelů 4. armády, hájící západní Slovensko, jižní Moravu a jihovýchodní Čechy, aby tlumočil prezidentu republiky odhodlání bojovat a nepřijímat Hitlerovo ultimátum. Přijel ale pozdě - mnichovský diktát byl přijat.



Z domácí odboje do exilu.
Organizace l. čs. divize ve Francii

Už v prvních dnech nacistické okupace organizují čs. důstojníci odbojovou organizaci Obrana národa (ON), která má vojenskou strukturu s okresním, oblastním a zemským velitelstvím v čele s generálem S. Ingrem. Ten ale 20. června 1939 odchází na výzvu dr. E. Beneše do exilu přes Polsko. Po poradě s prezidentem Benešem odjíždí z Londýna do Paříže, kde buduje Čs. vojenskou kancelář.


ON zajistí jeho manželce Cecílii a synům Ivanovi a Jiřímu útěk za hranice přes Strání na Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, odkud se všichni bezpečně dostali do Francie. Stejnou cestou přes Polsko nebo Balkán a Střední Východ utíkají stovky dobrovolníků z protektorátu a mezi nimi mnoho aktivních důstojníků, letců a studentů. Vstupují do cizinecké legie s podmínkou, že budou v případě války uvolněni do čs. armády. Při organizaci 1. čs. divize pomáhá generálu Ingrovi bývalý náčelník francouzské vojenské mise v Praze - generál Faucher. Centrem pro soustředění čs. vojska je městečko Agde na středozemním pobřeží Francie. Kromě utečenců z protektorátu jsou mezi nimi i branci z řad čs. občanů žijících ve Francii a Belgii. Začátkem roku 1940 bylo v okolí Agde shromážděno 11 405 dobrovolníků, kteří utvořili 1. čs. divizi se dvěma pěšími pluky, dělostřeleckými, ženijními a spojovacími jednotkami.


Špatně vystrojené a vyzbrojené čs. vojsko s nenaplněnými plánovanými počty se účastnilo v květnu a v červnu 1940 ústupových bojů francouzské armády na Marně, Seině a Loiře a obstálo v nich více než čestně. Po porážce Francie bylo klíčovým úkolem přesvědčit vládu Velké Británie, aby zajistila transport čs. dobrovolníků, odhodlaných dále bojovat, do Anglie. Obrovským úsilím se podařilo přepravit prořídlé čs. jednotky anglickými a egyptskými obchodními loděmi do Anglie z přístavu Sete, ale také z Marseille a Port Vendres.



Ministrem národní obrany exilové vlády
a hlavním velitelem čs. branné moci

21. července 1940 uznala Velká Británie čs. prozatímní vládu a generál Ingr se stal jejím ministrem národní obrany. Čs. vojsko bylo umístěno v táboře Cholmondeley Park a jeho výstroj a zabezpečení bylo nesrovnatelně lepší než ve Francii. Ministra Ingra ale na každém kroku čekaly komplikace, které musel řešit rychle a rozhodně. Závažná byla vzpoura 539 čs. interbrigadistů a jejich komunistických stoupenců, kteří se postavili proti velení a odmítli pokračovat v boji za osvobození vlasti (ke kterému se písemně zavázali). Byli proto nekompromisně vyloučeni z čs. armády a odsunuti do britských pracovních oddílů.


Velkým úspěchem Ingrova organizačního úsilí byla organizace letectva v Anglii, která byla natolik účinná, že se čs. stíhači účastnili bitvy o Anglii už koncem srpna 1940 a bombardovací peruť prováděla nálety na průmyslová centra Německa a obsazená území Francie už od poloviny září. Čs. letectvo mělo za války v Anglii čtyři stíhací perutě a jednu bombardovací, ale řada našich pilotů působila v anglických, polských a kanadských perutích. Do řad letectva přešlo i hodně dobrovolníků z Cholmondeley. Po absolvování výcvikových středisek ve Velké Británii, v Kanadě a na Bahamách se z nich stali letci, navigátoři a střelci u RAF. V roce 1942 navštívil generál Ingr naši jednotku v Palestině, která bojovala v Sýrii a pak v Tobruku.


V Moskvě projednával organizaci čs. jednotky na území Sovětského svazu a dostával se často do kompetenčních sporů s velitelem 1. čs. praporu v SSSR plk. Ludvíkem Svobodou a prosovětsky orientovaným velvyslancem Fierlingrem. Komunisté žijící v Moskvě se snažili obcházet londýnskou vládu i ministerstvo obrany a vytvořit z čs. jednotky v SSSR svoji doménu. Ingr byl informován o poměrech v SSSR plk. Píkou, který byl trnem v oku komunistům. (Proto ho také v r. 1949 nechali popravit.)


Rok 1944 je náročným rokem invaze spojenců, po které byla nasazena 1. čs. motorizovaná brigáda pod velením gen. Lišky u Dunkerque a kdy začalo povstání na Slovensku. Rozpory mezi ministrem Ingrem a Moskvou narůstají a 19. září 1944 je zbaven postu ministra, ale je prezidentem dr. E. Benešem postaven do čela Hlavního velitelství čs. brané moci. Žádost o přemístění hlavního velitelství na osvobozené území a žádost, aby první ČSAS byl nasazen na směr Užovský průsmyk-Užhorod, nebyly sovětským velením akceptovány a bylo mu dáno na vědomí, že SSSR nepovažuje Podkarpatskou Rus za součást ČSR.


Dne 5. dubna 1945 je zproštěn funkce a dán na zdravotní dovolenou.



Návrat do vlasti, znovu do exilu
a cesta třetího odboje

6. června je povýšen na armádního generála, ale ponechán stále na dovolené. Pokračují intriky, shromažďují se různá obvinění až k návrhu na trestní stíhání. Ke cti prezidenta dr. E. Beneše nutno přičíst, že se ho zastal, a v dopise předsedovi vlády Zd. Fierlingerovi požaduje, aby ministerská rada konečně rozhodla.


"...Ingr) nezasluhuje, aby jeho dosavadní stav nečinnosti, nejistoty a neurčitosti byl prodlužován. Je také v zájmu armády, aby jeho otázka byla řešena už definitivně…Během války po celých šest let exilu se choval jako vlastenec a konal plně svou vojenskou povinnost. Nedělal snad, pravda, všechno bezvadně, ale za to již své vytrpěl. Je tím řečeno vše, víc o jeho činnosti netřeba říkat".


27. srpna 1947 byl pověřen funkcí mimořádného vyslance u nizozemské královny v Haagu. Tuto funkci ale vykonával jenom krátce a po únoru 1948 posílá svou rezignaci ministru Janu Masarykovi (3. března 1948) se zdůvodněním:


"...Nynější Gottwaldova vláda se dostala k moci záměrnou, předem podrobně a pečlivě připravenou násilnou akcí, provedenou SNB a ozbrojenými stranickými tlupami proti vůli většiny československého lidu. Proto ji nemohu uznat a neuznávám…"


Generál S. Ingr zůstává v exilu i se svými dvěma syny a v roce 1949 spoluzakládá RSČ (Radu svobodného Československa), organizuje její zpravodajskou službu a stává se členem jejího předsednictva. 17. června 1956 náhle umírá v Paříži na srdeční selhání a je pohřben na Cimetiere de Bagneux.


V roce 1991 udělil prezident Václav Havel Sergěji Janu Ingrovi Řád M. R. Štefánika in memoriam. V roce 1998 mu byla v rodném Vlkoši z iniciativy Československé obce legionářské a Svazu letců Svobodného Československa odhalena pamětní deska, dílo sochaře V. A. Kovaniče. V témže roce vychází jeho životopis z pera gen. Ing. Gustava Svobody.




T. G. Masaryk kdysi řekl: "Důstojník musí být pracovitý a svědomitý, v tom je jeho důstojnost".
Takový byl i armádní generál Ingr.


související texty:

politické procesy v 50. letech v Československu

emigrace


www.general-ingr.estranky.cz

J.S.Ingr na www.fronta.cz


 

autor textu: Jiří Dunděra

použitá literatura: Jiří Dunděra: 33 životů (vydalo občanské sdružení Kyjovské Slovácko v pohybu, 2005)

fotografie na stránce: tamtéž

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.