www.TOTALITA.cz

Jan Palach - živé pochodně

Z rekonstrukce Palachových posledních kroků víme, že hned ráno 16. ledna odjel do Prahy jako obvykle. Na koleji napsal několik dopisů určených představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Nebyly to dopisy na rozloučenou, bylo to několik vět, kterými obsáhl smysl svého činu. Neobracel se v nich na nejvyšší orgány, ale na nejširší veřejnost. Chtěl ji probudit, chtěl, aby lid vystoupil s dostatečnou podporou za splnění jeho požadavků.



Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem:


Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.

Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.


Naše požadavky jsou:

  1. okamžité zrušení cenzury,
  2. zákaz rozšiřování "Zpráv".

Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.



Pochodeň č. 1


P.S.
Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej."



Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, odešel k Hlavní poště a hodil dopisy do schránky. Koupil si kbelík s víkem a několik litrů benzínu. Nakonec, uprostřed odpoledního shonu, se na rampě Národního muzea polil benzínem a škrtl zápalkou. Všechno se na něm vzňalo během vteřiny. Běžel směrem k Domu potravin, kde upadl a několik lidí na něj hodilo kabát, aby uhasili plameny.


Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici. Jeho stav byl velmi kritický. Přesto dokázal komunikovat s okolím. V rozhovorech zdůrazňoval, že se nepokoušel o sebevraždu, zároveň však vyzýval ostatní členy své skupiny aby ho nenásledovali.



pochodeň číslo 1 ?

Jan Palach nebyl zdaleka první kdo se obětoval tímto způsobem. On zřejmě nevěděl o případu polského důchodce Ryszarda Siwiece (zapálil se v přítomnosti představitelů vedení státu na protest proti sovětské okupaci Československa 8. zaří 1968 ve Varšavě), protože to bylo po mnoho let státním tajemstvím. Z rozhovorů které měl před svou smrtí s ošetřujícím personálem, představitelem studentů Lubošem Holečkem, novináři, přáteli a rodinou ale víme, že slyšel o vietnamských budhistických mniších, kteří se upálili v roce 1968 na protest proti válce ve Vietnamu.


Komunistická propaganda se snažila čin Jana Palacha i ostatních zlehčovat (proto také později Jan Zajíc ve svém posledním dopisu rodině zdůrazňoval: "...Nenechte ze mne dělat blázna!..."), ale z těchto rozhovorů je také jasné, že Jan Palach rozhodně nebyl žádný psychopat, ale člověk rozhodnutý vyburcovat veřejné mínění předem promyšlenou obětí vlastního života. Snad i chtěl Jan Palach následovat příkladu Jana z Husi, který také raději zemřel než aby žil ve lži... A protože Jan Palach byl studentem, naskýtá se tu ovšem i další historická paralela, s Janem Opletalem, který také položil svůj život na oltář národa v době nejtěžší. Faktem ale zůstává, že jeho zoufalý čin lidmi hluboce otřásl.



tryzna za Jana Palacha

Na místě, kde Jan Palach zažehl svou živou pochodeň se ihned po té zprávě sešli mladí lidé, kteří drželi u sochy sv. Václava smuteční tryznu spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků (trvala do 25.1.), na vysokých školách se pořádala smuteční shromáždění.



blesk z čistého nebe

Zpráva se rozletěla s neuvěřitelnou rychlostí. Lidé byli šokováni jak pro mnohé nepochopitelným politickým motivem jeho činu, tak i (a snad hlavně) neuvěřitelnou velikostí jeho oběti a způsobem jakým vše provedl. Zároveň jsme však procitli do beznadějného zoufalství - v lednu 1969 už bylo jasné, že ačkoliv jsme ve světě získali sympatie pro snahu jít svou vlastní cestou, nikdo by nás nepodpořil v boji proti sovětské vojenské přesile.

Jan Palach nemohl přežít svá zranění. Celý národ jakoby se při každých rozhlasových zprávách zastavil se zatajeným dechem. Sdělovací prostředky také zveřejnily kratičký dopis kterým vysvětloval svůj čin, a víc než to - celé stránky, často celá mimořádná vydání.



nakonec vyšlo 19. ledna kratičké oznámení:


Dnes v 15.30 student Jan Palach zemřel. I přes veškerou péči a snahu lékařů i ostatních, pacient neodolal popáleninám třetího stupně na 85% těla. Jan Palach zemřel v pokoji. Nejvyšší státní představitelé v čele s presidentem Ludvíkem Svobodou zaslali soustrastný telegram rodině zesnulého. V telegramu se mimo jiné uvádí, ze věří ze Jan Palach položil svůj život z čisté a zářné lásky k vlasti a za její šťastnou budoucnost.



na místě Palachova činu



další pochodně

Palach zanechal ve svém kabátě dopis podepsaný "Pochodeň číslo 1",
celý národ se teď ptal: Kdo bude další?


Nemuseli jsme čekat dlouho - 20. ledna se upálil Josef Hlavatý, (zemřel 25.1.1969). Vlna protestních sebevražd, jež nemá v celosvětové historii obdoby, pokračovala: podle dnešních poznatků se od ledna do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu z politických důvodů 29 lidí.


Z toho jich 7 zemřelo - student Jan Zajíc v Praze, pivovarský dělník Josef Hlavatý v Plzni, stavební dělník Miroslav Malinka se upálil 22.1. v Brně, Blanka Nacházelová se otrávila svítiplynem a v Jihlavě se 4.4. upálil vysoce postavený člen KSČ, dělník Evžen Plocek.


Kolik dalších pochodní ještě bude?... Toho se strana a vláda určitě obávaly - prezident Svoboda 20. ledna v televizním projevu sice ocenil Palachovu osobní statečnost a dobrý úmysl, ale hned také varoval před následováním této cesty, která, jak uvedl, "by stála tisíce nevinných životů". Vlastně zopakoval "občané, zachovejte klid", které jsme od něj znali už od srpna 68 a které se pak stalo hlavním mottem Husákova zatuchlého režimu.



pohřeb

studenti se po oznámení Palachovy smrti přesunuli od sv. Václava na Filozofickou fakultu UK, nekonečný důstojný mlčenlivý průvod s nápisem "VĚRNI ZŮSTANEME" v čele. Prostranství před Filozofickou fakultou bylo živelně přejmenováno z náměstí Krasnoarmějců na náměstí Jana Palacha. Z balkónu univerzity hovořili střídavě představitelé fakulty, studenti, dělníci i politici.


Tisíce občanů se přišly rozloučit s Janem, jehož ostatky byly vystaveny na nádvoří Karolina.Přišel den pohřbu. Na ulicích nosili snad všichni lidé na kabátech černé smuteční stužky, centrum Prahy bylo docela zablokované desetitisíci lidí které se přišly poklonit Palachovým ostatkům vystaveným v aule Karolina. U rakve drželi čestnou stráž studenti, akademičtí funkcionáři, umělci a další významné osobnosti tehdejšího života.


Při smutečním obřadu v Karolinu označil Oldřich Starý, rektor Univerzity Karlovy, čin Jana Palacha činem čistého srdce a neobyčejné lásky k pravdě, svobodě a demokracii. Za pražské studentstvo se s Palachem rozloučil Zdeněk Touš.


Po smutečním průvodu se pak konal rodinný pohřeb na Olšanech. V pražských kostelech byly bohoslužby toho dne věnovány Janu Palachovi. (poezie a próza ledna 1969)



jeden z mnoha ohlasů doma

Atmosféru oněch lednových dní dokládá na přiklad týdeník Svazu Československých spisovatelů z 23.ledna 1969 Listy (následník Literárních novin - pozn. red.), jehož titulní strana je nadepsána Velká smrt.


Z příspěvků vybíráme:


"Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít!
Nechceme žít ve nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a o svobodu vlasti.


Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste sami zvolili.


Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jen tady. Máte právo udělat se sebou, co chcete Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se."


Za Koordinační výbor tvůrčích svazů
Jaroslav Seifert




ohlas ve světě

Mezitím události v Praze znovu přivolaly pozornost světa. Kromě sovětského bloku se fotografie a články objevily ve všech světových denících. Ale i Moskva o Palachovi věděla: ve společném dopise z 23. ledna varovali Brežněv a Kosygin že události po Palachově smrti nabírají nebezpečný politický charakter. To byl patrně důvod proč se nikdo z vlády neukázal na pohřbu.







související texty:

Jan Palach

 

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: 19,20,21,22,28,29

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2017 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.