www.TOTALITA.cz

Jan PATOČKA
Charta 77 - nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky

Avšak já jsem byl, jak se ukáže, po celý život takový, i na veřejnosti, jestliže jsem byl někdy nějak činný, i na veřejnosti, a právě tak i v soukromí, že jsem nikdy nikomu v ničem nepovolil proti právu...

Platón: Obrana Sokrata




Dne 13. března 1977 zemřel Jan Patočka, člověk velký duchem, občan velký svou statečností.


Narodil se 1. června 1907 v Turnově. Od r. 1925 do r. 1932 studoval nejprve na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Po obhájení disertační práce "Pojem evidence" je promován na doktora filosofie. Následující dvě léta tráví jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Od r. 1934 až do r. 1944 byl profesorem na pražských gymnasiích. V Této době se stává tajemníkem Cirole philopsophique de Prague (1935) kolem něhož se soustřeďují utečenci z universit fašistického Německa, a tajemníkem Jednoty filosofické (1936). R. 1937 se habilitoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy spisem "Přirozený svět jako filosofický problém". Jeho působnost jako vysokoškolského učitele přerušila okupace. V r. 1939 dokazuje Patočka (viz. "Česká vzdělanost v Evropě"), že náš duchovní život nebyl odnoží německého hnutí, nýbrž kusem vlastního úsilí o proniknutí k Evropě, o vlastní duši. Svéráznost a světovou orientaci české kultury ukazuje ve své máchovské studii ("Symbol země u K.H. Máchy"). Snaží se též objasnit ("Dvojí rozum v německém osvícenství") filosofické kořeny onoho nepochopitelného výplodu národa z minulosti duchovně renomovaného, totiž kořeny romanticko-mysticky a iracionálně sladěné racionálně socialistické ideologie, odhalit, odkud se tu vzala, kde jsou myšlenková rozcestí, která otevřela cesty tak bludné a zrůdné. V nejriskantnější době uveřejňuje jako člen redakčního kruhu České mysli zprávu o úmrtí profesora filosofie J. Tvrdého, který zemřel dne 13. března 1942 v nacistickém koncentračním táboře. Patočka pomáhá rodinám zatčených a na sklonku války opouští místo středoškolského profesora na malostranském gymnáziu, když byl nasazen jako dělník tunelář.


Po skončení okupace opět působí na filozofické fakultě v Praze a Brně. Od r. 1946 je mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Po r. 1948 je ze svého učitelského místa na univerzitě propuštěn a zaměstnán v knihovně Masarykova ústavu a od r. 1954 v Pedagogickém ústavu ČSAV. V r. 1964 se stal členem institutu Institut International de Philosophie v Paříží. R. 1967 získal titul doktora věd na základě obhajoby práce "Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové". V r. 1968 se opět vrací jako profesor filosofie na Universitu Karlovu. R. 1972 mu byl udělen titul dr.h.c. Vysokou školou technickou v Cáchách. Téhož roku je opět - potřetí - nucen odejít z místa vysokoškolského učitele, tentokrát do penze. Ve své obsáhlé publikační činnosti doma i v zahraničí, a to časopisecké i knižní, ústní i rukopisné v jazyce českém, slovenském, polském, německém a francouzském byl ne pouhým přednášečem filosofie, ale filosofem. Výrazná byla jeho orientace na historii filosofie a na velké osobnosti duchovních dějin minulosti i přítomnosti, svým rozsahem i hloubkou jsou v české literatuře jedinečné jeho práce z anglické filozofie, významné jsou jeho studie hegelovské, kantovské, karteziánské, fenomenologické a další. Nelze se přitom nezmínit o jeho hlubokém zájmu o duchovní dějiny české: zde je třeba především upozornit na jeho mezinárodně uznávané zásluhy o komeniologické bádání.


Patočka podřizoval veškerou částečnost nárokům celku. Je třeba, připomínal mnohokrát, sledovat nejenom své národní cíle, ale své evropské a obecně lidské poslání, třebaže v tomto zápase byli často obětováni naši nejlepší a nejnadanější představitelé, třeba měřit své domácí problémy světovými a nikoli provinciálními kriterii. Patočka je jedním z mužů, v nichž do našeho prostředí vstoupil svět, a to nikoli ve smyslu světových měřítek. Je vždy pro pokrok pojímaný obecně lidsky, mělké pokrokářství ovšem kritizoval pro jeho intelektualizmus znehodnocující většinu lidské minulosti a mimoevropské přítomnosti, vysloviv tak porozumění pro národy "třetího světa". V tomto duchu odsuzuje společenské přežitky minulosti a jejich formace a přijímá socialismus pro jeho konkrétní ekonomickou odpovědnost za všechny členy společnosti, především ty, kteří stáli či stojí na jejím okraji. Usiluje zároveň o udržení principu kolektivně nenahraditelné mravní odpovědnosti a tedy o respektování individuálních lidských svobod.


Patočka byl výtečným interpretem, ale zároveň tazatelem a problematikem: kolik otázek položil ke všem interpretovaným, reprodukovaným, kriticky analyzovaným a vzájemně konfrontovaným ideám a systémům, zjevům a cílů - filozofickým, historickým, básnickým i hudebním. Často sahal k extrémně vyhroceným formulacím s vědomím, že taková extrémnost má tu dobrou stránku, že dovoluje ostrou formulaci problémů a kritiku.


Dnes je jeho životní dílo nečekaně uzavřeno, ve světle tohoto posledního historického činu se otvírá nový pohled na všechny jeho složky, jež jsou převážně ryze odborné povahy a samy o sobě dávaly až donedávna nanejvýš jen tušit svůj praktický, morálně-politický dosah. I když by bylo smělou konstrukcí tvrdit, že celé předchozí filozofické dílo Patočkovo a celý jeho předchozí život programově směřoval k podobnému veřejnému vystoupení, je přece ještě nepodloženější předpokládat, že mezi jeho odborně filosofickým a kulturně publicistickým dílem na jedné straně a jeho politickým činem na straně druhé, je naprostá diskontinuita, že tu jde pouze o nahodilou, situačně motivovanou souvislost. Pozorné přihlédnutí k těm Patočkovým projevům, které se zabývají otázkami dějin vůbec a speciálně dějin naší vlasti, k jeho pečlivému ohledávání kulturních a mravních hodnot, jimiž náš malý národ zasáhl a zasahuje do evropské, a v zralejším současném pojetí do světové civilizace, ukazuje, že každá historicky zjitřená chvíle jeho života - a bylo jich nemálo - ho vedla k pronikavému zamýšlení nad konkrétními ideovými zdroji, k nimž se lze v hlubším porozumění vrátit a z nichž lze čerpat podněty k řešení současných konfliktů a k formulaci nových úkolů.


Patočkovům filosofický přístup k těmto problémům byl zpočátku takřka vyhraněně teoretický a teprve postupně v něm přibývalo praktických zřetelů. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník svého národa a občan svého národa a občan svého státu, dbal však vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporuje postižené spoluobčany a platí za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny a sebe sama. Postih však pro něj nebyl nikdy argumentem. Svému oboru, své "specializaci" - filozofii, zůstal vždy věrný. Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahoval se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů. Svou osobní existencí zůstával ovšem odpovědným příslušníkem dané obce ve všech jeho částech i celku. Také jeho významný podíl na nejpolitičtěji orientované události jeho života - Chartě 77 - byl a je charakterizován touto jeho obecní i konkrétní, filosofickou i občanskou angažovaností. Nedbaje útrap, vzal na sebe úkol mluvčího Charty 77, v němž obstál nepochybným způsobem. Jeho neokázalá vytrvalost a statečnost nakonec musela vystoupit, pro krátké občanské veřejné vystoupení neváhal dát v sázku celé duševní bohatství své osobnosti a všechny myšlenkové výboje, jejichž hodnocením se budou zabývat další generace. Udržel onu nepartikulární odpovědnost občana za věci obce, nikoli jen této určité obce, ale též především za onu všeobecnost, která - a jedině ta - zakládá lidskou morálku. Proto mohla Charta 77 vzbudit tak všeobecný zájem, neboť - v neposlední řadě díky Patočkově postoji a formulacím - stavěla a staví do poředí v protikladu k jakékoli partikularitě právě tuto obecnou orientaci, povinnost občana bránit to, co lidskou obec ustavuje a udržuje. Pro Jana Patočku slovo pravdivost neznamenalo okamžité rozhodnutí, nýbrž trvalou odpovědnost ke všem věcem lidského života, pilnou, nikdy neutuchající věcnost. Tento nekrolog se této zásady držel. Záměrem tedy nebyl sběr zásluh a jejich vtesání do paměti dějin, ani vyznání osobní nesmírné úcty k člověku nejen obdivovanému, ale mnohým srdcím blízkému, nýbrž jen a pouze věcně odpovědný pohled na příliš brzo ukončený běh života člověka, jehož jméno se výrazně zapsalo do dějin našeho národa.



prof. dr. Jiří Hájek, DrSc
mluvčí Charty 77



Tento nekrolog vypracoval kolektiv přátel a žáků zesnulého filosofa, jeho autenticitu jako nekrologu Charty 77 potvrdil svým podpisem mluvčí Charty 77 prof. dr. Jiří Hájek.


související texty:

Jan Patočka

Charta 77 - nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky

Jan Patočka: O povinnosti bránit se proti bezpráví

 

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: samizdat: Jan Patočka - První skica k podobizně

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.