www.TOTALITA.cz

Zemědělský koncentrační tábor - Sýrovice u Podbořan

Ač je to k nevíře, přesto u nás v západních a severních Čechách existovala od konce padesátých let obrovská síť zemědělských pracovních táborů, kde za otrockých podmínek pracovaly tisíce vězňů, ponejvíce politických. K tomu stačilo si zanadávat v hospodě na režim, nebo jako v našem případě, se hlásit k zakázanému skautingu a trampingu.


Většina dozorců byli bývalí kočí a sedláci, jejich pomocníci pak byli nevědomí usedlíci z okolních vesnic. Stačilo, že vstoupili do KSČ, a už měli otevřené dveře k tomu, aby se z nich stali páni na lidmi. Bylo hrozné, když na profesory nebo doktory, kteří měli jen jiné politické názory, řval bachař, který sotva vychodil pátou třídu, a nazýval je blbci.


Ke konci roku 1962 jsem byl zatčen, jako člen "organizované skupiny s úmyslem rozvracet socialistické soužití". Ani jsem to pořádně nechápal, bylo mi 18 let. Dostal jsem 3 roky. Po 4 měsících vazby ve Vykmanově, jsem byl převezen do zemědělského lágru Sýrovice.


Zemědělské lágry byly stavěny podle sovětských koncentračních táborů a nic si s nimi nezadaly. Sýrovický lágr byl z těch, které měly tak hroznou pověst, že jej museli zrušit už v r. 1965.


Sýrovice zpočátku organizačně patřily pod hrůzný komplex jáchymovských uranových dolů. Všechny koncentrační tábory byly obehnány dvojitým, případně i trojitým, oplocením z ostnatého drátu o výšce 2,5 až 3,5 metrů a na vnějších rozích byly postaveny strážní věže s osvětlením vysoké kolem 6 metrů.


Z vnitřní strany oplocení bylo šestimetrové ostřelované pásmo, vyznačené nízkou překážkou také z ostnatého drátu. Vstup vězně do tohoto prostoru znamenal pro strážného použití střelné zbraně bez výstrahy. Vchody z táborů byly po celý den i v noci uzamčeny a zvláště střeženy.


V objektu každého tábora stál velitelský barák, kde byly oděvní a proviantní sklady, kuchyně, různé kůlny, nezbytná kulturka pro politické školení, promítání filmů nebo četbu určených knih a trestní barák, který sloužil napřed jako korekce a později izolace s vyváděním a bez vyvádění.


Izolace s vyváděním (Hopsá, hopsá) byla za lehčí prohřešky (neplnění normy apod.) a vyznačovala se tím, že byl odsouzený ráno vyveden mezi ostatní do práce, po šichtě znovu zavřen do malé betonové místnosti a přes noc, dle potřeby, musel škrábat brambory, loupat cibuli a sbíjet rozbité bedýnky pro firmu Fruta.


Spolu se mnou zde bylo vězněno i větší množství Romů, hlavně z rodin Stojka a Bílý. Ti si také zakusili tvrdou práci, hlad a někdy i bití. Takže nejen německé lágry za války, ale i komunistické tábory v padesátých a šedesátých letech je terorizovaly a likvidovaly. Na tento fakt se už také zapomíná.


Do jednoho metru hloubky zmrzlou půdu, jsme rozmrazovali ohněm, vždy po několika metrech. Pak jsme dali ohniště na stranu a začali kopat. Když počaly krumpáče odskakovat, přisunuli jsme oheň zpátky.


Velitel eskorty si mě, jako nováčka, zavolal a povídá: "Jak se tak na vás koukám, tak vám to moc nejde. Čím jste v civilu?" "Dělník", odpovídám. "Já myslel. že zloděj", odpověděl velitel za velkého smíchu svých poskoků.


Za 14 dní mi omrzly prsty na rukou a na nohou. Těžko se člověku pracuje v mrazu, když je málo oblečený a napůl hladový. Měl jsem opuchlá a bílá bříška na konečcích prstů na rukou a černé palce u nohou. To tady nic neznamenalo a na marodění to nebylo. Jenom mě přeřadili zpátky na lágr, kde jsem s jinými marody ve studené místnosti sbíjel bedničky na ovoce pro podnik Fruta.


Vedle mne pracoval člověk, který byl ochrnutý na obě nohy. Od ostatních jsem se dozvěděl, že je to bývalý západní letec, major Štiglic. Prý byl za války sestřelen, vyskočil padákem a zlomil si obě nohy. V německém zajetí mu to pak špatně srostlo. Mohl chodit, ale jen pomalu. Bachaři nám zakázali, abychom mu říkali majore, protože tady byl jen mukl.


Zimu jsme přežili a přišlo jaro. Jako na každém zemědělském lágru, příchod jara, znamenal začátek jarních prací. Náčelník tábora kapitán Václav Laur (snad to bylo jeho pravé jméno), byl, dá se říci, poněkud divný. Chodil dovnitř tábora se samopalem v ruce, což se vlastně nesmělo, protože všichni bachaři museli odevzdávat zbraně na bráně. Jenom na něho to neplatilo, buď se nás bál, anebo námi pohrdal. Všichni se ho obávali i sami bachaři.

Šuškalo se o něm, že měl před pár lety na Jáchymovsku na svědomí smrt několika vězňů. Asi proto to nemuselo být jeho pravé jméno - Venca Laur. Když měl čepici se štítkem nahoru, bylo to v pořádku, ale když ji měl naraženou do čela, někteří před ním skákali do otevřených oken našich dřevěných baráků. To prý byl snad schopen i střílet.


Začala veliká řepná kampaň. Všichni museli na pole, sám náčelník chodil po táboře a vyháněl na nástup holiče, kuchaře i tu hrstku marodů. Na poli při jednocení řepy motyčkou jsem se moc nevyznamenal, protože jsem nerozeznal řepu od plevele a tak jsem vykopával všechno. Šel jsem za to po práci do izolace a měl jsem štěstí, že mi to nakonec nepřišili jako sabotáž. Zachránilo mě, že jsem byl z Karlových Varů a proto "městský blbec".


Přes týden jsem strávil v izolaci s vyváděním (korekce, kde jste dostal jen jednou za dva dny trochu jídla a nemohl jste ven, už byla před pár měsíci zrušena, ale bunkr byl ten samý). To nebylo zrušeno z nějakých humánních důvodů, ale proto, abyste mohli na pole. K jídlu po celodenní dřině, byla v díře jen černá melta a kousek tvrdého chleba.


Každé ráno nás náklaďákem rozváželi do polí, dali motyčku a začalo se znova. Na druhý konec pole nešlo ani dohlédnout. Celý houf muklů s bachaři a místními pomocníky na stranách s puškami (těm se zde říkalo černoprdelníci), vykročil. Nešlo se ani narovnat a museli jsme dohánět úderníky před námi. Kdo zůstával pozadu, šel večer do izolace (do díry). Večer ho vyvedli do kuchyně a tam mu ze sklepa vedlejšího statku přinesli shnilé brambory a do rána je musel se zmrzlýma rukama škrábat. Kuchaři museli také na pole a na tuhle práci tu nebyl nikdo jiný. Takže místo spánku jsme museli celou noc pracovat a ráno jsme unavení a nevyspalí jeli zas na pole. Ti, kteří nevydrželi tohle tempo, dostali výprask.


Když už jsem byl na pokraji sil, dostal mě z izolace kulturní referent nadporučík Krajnický. Já jsem hrával docela dobře na trubku a on mě potřeboval na různé zábavné sobotní, nebo nedělní akce, kvůli hraní v táborové kapele. Když viděl, jak jsem zničený, dostal mě ven. Tím, že mi vymohl zrušení díry, mě bez nadsázky vlastně zachránil život.


Jednoho večera jsme se vrátili z práce a museli nezvykle dlouho stát na čtyřhranném prostranství mezi baráky nazvaném sčíták, nebo také (apelplac). Už to trvalo dlouho a my nechápali, co se děje. Stáli jsme v pozoru a hlídali nás kolem dokola se psy a samopaly. Nedostali jsme najíst ani napít a už byla skoro tma. Věděli jsme, že někdo utekl, protože byl na nohou snad celý kraj.


Všude kolem bylo slyšet houkání vozů SNB. Když se pojednou na nás ze všech stran rozsvítily reflektory, rozlétla se brána a někoho táhli dovnitř po zemi v krvi. Pak ho hodili před nás a obrátili na něho reflektor. Byl to major Štiglic, byl hodně zbitý a sotva dýchal. Náčelník si neodpustil nad jeho zmučeným tělem pronést známý proslov, který se vždy při těchto příležitostech opakoval. Vylezl na připravenou bedýnku od ovoce a začal křičet: "Podívejte se na něj, takhle dopadnou všichni, kdo se pokusí o útěk. Daleko mi nikdo neuteče, to mi můžete věřit!"


Věřili jsme. Pak jsme se dozvěděli jak to bylo. Major byl napůl mrzák a nedokázal už plnit normy. Byl věčně v díře a už to nemohl dál snášet. Ten jeho pokus o útěk, byl vlastně jakýsi pokus o sebevraždu. Bylo nám ho líto, ale byli jsme naprosto bezmocní.


Ráno při nástupu do práce, stál ještě zkrvavený připoutaný k plotu vedle brány, abychom na něho všichni dobře viděli. Večer tam stál také a už na něm bylo vidět, že to dlouho nevydrží. Nesměli jsme mu dát ani napít vody a tak tam stál asi 4 dny. Pátý den ráno už tam nebyl. Jak a kde skončil, to už jsme se nedozvěděli, já to nevím dodnes, a proto o něm píši. Jestli ho zabili (a nic jiného mi nenapadá), chtěl bych mu tímto věnovat tichou vzpomínku.


Dovětek:

Když jsem nedávno zjišťoval něco o vesnici Sýrovice, nenašel jsem nikde ani zmínku o tomto lágru. Jen mi padl do oka článek o sýrovických manévrech Klubu vojenské historie na téma bitvy o Berlín. Ta se konala asi v místech, kde kdysi stával tento krvavý komunistický tábor. Nic proti klubu, dělá určitě dobrou práci, ale na tomhle je nejvíc vidět, že známe kruté dějiny nacismu, ale poznat kruté dějiny komunismu, se nám jaksi nechce.


Už jen kvůli tomu jsem musel napsat tyto řádky.



související texty:

Zemědělský koncentrační tábor - Sýrovice u Podbořan

po 50 letech...


vzpomínky - úvodní strana


autor textu: Ladislav Frank Nykl, táborový vězeň s číslem 18665

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.