studoval slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na FF UK (promoval 1931), absolvoval studijní pobyty v Paříži, Berlíně a Freiburgu, kde se seznámil s E. Husserlem, E. Finkem a M. Heideggerem.
Od té doby se stala fenomenologie jedním ze základů jeho filosofie.

středoškolský profesor v Praze,

tajemník české části Pražského filosofického kroužku,

jeden z iniciátorů Husserlovy návštěvy v Praze roku 1936,

tajemník Jednoty filosofické,

habilitován na FF UK.

Po 2. světové válce působil na FF UK v Praze a PedF MU v Brně, po Únoru 1948 byl vysokoškolského místa zbaven.

pracoval v Ústavu T. G. Masaryka,

pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém,

pracoval v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV,

pracoval ve Filosofickém ústavu ČSAV v Praze,

jako profesor filosofie (jmenován 1966) se vrátil na FF UK,

byl donucen opět opustit universitu,

ve starobním důchodu.

připojil se k protestu proti věznění hudebníků skupin The Plastic People of the Universe a DG 307.

pokračoval v soukromých přednáškách a seminářích, jež dostaly pojmenování Patočkova universita.

signatář Charty 77 (1.1.1977) a jeden z prvních tří mluvčích (s Jiřím Hájkem a Václavem Havlem)

Chartu 77 chápal jako společenství otřesených, jehož cílem je překonat bezpráví a vytvořit společnost, která by uznávala lidská práva a poskytovala všem občanům možnost nepokřiveného mravního růstu. Následující policejní perzekuce uspíšila jeho náhlou smrt v březnu 1977 (Zemřel na následky výslechů na StB).

Jeho pohřeb, jehož pieta byla rušena komunistickou bezpečností (terénní motorky na poli vedle hřbitova, lety vrtulníku nad hřbitovem, legitimování účastníků apod.) se stal demonstrací proti komunistickému režimu.

Ve svém filosofickém díle navazuje Patočka na myšlenkovou tradici J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, vyznačující se snahou o zakotvení mravního rozměru člověka ve věku, který tento rozměr popírá. Vychází z Husserlovy fenomenologie, kterou však modifikuje podněty Heideggerovy ontologie. Zaměřuje se na analýzu a popis "přirozeného světa" (Přirozený svět jako filosofický problém, 1936, 1970, 1992), hledá jeho metafyzické základy a zkoumá vzájemnou závislost a souhru lidské existence a světa.

Posléze dospívá k fenomenologické filosofii, která chápe existenci v duchu trojice základních existenciálních pohybů:

• pohyb sebezakotvení (člověk přijímá situaci, do které je vržen, a je přijat druhými jako člověk),
• pohyb sebezbavení prodloužením - pohyb práce, životního obstarávání (člověk si všímá pouze věcí, které mu mohou sloužit, které "prodlužují" jeho možnosti, druhé lidi i sebe sama chápe jako předmět užitku, se kterým lze manipulovat),
• pohyb sebenalezení (člověk přesahuje svět okamžité danosti a dokáže se vztahovat ke světu jako celku, odmítá žít anonymní konzumní život, je si vědom vlastní konečnosti a zodpovědnosti za vlastní život, která ho vede k platónské "péči o duši" jako k tomu nejdůležitějšímu, oč má usilovat).

dílo:
V posledním období svého vývoje se Patočka ocitá pod výrazným heideggerovským vlivem, v Kacířských esejích o filosofii dějin (Mnichov 1980, Praha 1990) zdůrazňuje význam občanské svobody a zodpovědnosti jako základního předpokladu plně lidské existence, čímž navazuje na Masarykovo propojení filosofie a politiky, které pak naplňuje i vlastními občanskými postoji a aktivitami.

Psal i studie divadelnické, literární a historické, významná byla jeho činnost ediční a překladatelská (G. W. Hegel: Fenomenologie ducha, 1960, Estetika I-II, 1966).

z dalších děl:
Česká vzdělanost v Evropě (1939), Sokrates (1947, 1990), Platon (1948, 1991), Aristoteles (1949, 1994), J. A. Komenský. Nástin života a díla (spoluautor, 1957), Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové (1964), Negativní platonismus (1990), Tři studie o Masarykovi (1991), Evropa a doba poevropská (1992).

Patočkovo dílo i jeho mimořádná osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 70. a 80. let. K jeho početným žákům patří mj. Václav Bělohradský, Ladislav Hejdánek, Erazim Kohák a Radim Palouš, z jeho ideového odkazu vychází i Václav Havel.

Po Patočkově smrti vydáno postupně v samizdatu 27 svazků Archivního souboru prací Jana Patočky. 1990 zřízen při Filosofickém ústavu ČSAV (AV ČR) Archiv Jana Patočky (v čele s I. Chvatíkem), pečující o vydávání Patočkových spisů.

související texty:

Jan Patočka

Charta 77 - nekrolog k úmrtí prof. Jana Patočky

Jan Patočka: O povinnosti bránit se proti bezpráví

události roku 1968

Normalizace

Disent

autor textu: Pavel Zvěřina

použitá literatura: 26,12