www.TOTALITA.cz

Václav   ČERNÝ

*

26. 3. 1905

Jizbice (okr. Náchod)

+

2. 7. 1987

Praha

český literární historik,

komparatista, romanista, bohemista,kritik a teoretik, překladatel a editor,

jeden z nejvýznamnějších představitelů české duchovní kultury 20. století

 

Po středoškolských studiích na reálném gymnasiu v Náchodě a lyceu Carnot v Dijonu vystudoval (1924-1928) romanistiku a bohemistiku na FF UK v Praze.

1929-1930

profesor na reálce v Brně,

1930-1934

sekretář Institutu ďEtudes Slaves v Ženevě,

1931-1936

docent literární komparatistiky na universitě v Ženevě,

1936-1938

profesor na reálce v Praze,

1936-1939

docent románských literatur na FF UK,

1938-1939

zároveň mimořádný profesor FF MU v Brně,

1939-1944

profesor reálného gymnasia v Praze,

1938-1942
1945-1948

vydavatel a redaktor Kritického měsíčníku.

Za německé okupace aktivní účastník domácího odboje.

1941-1942

čelný představitel Národně revolučního výboru inteligence;
od ledna do května 1945 vězněn na Pankráci;
8.-11.5.1945 člen České národní rady,

od 1945

řádný profesor obecných a srovnávacích dějin literatury na FF UK (přednášel 1945-1951 a 1968-1970),

1945-1946

referent pro školství a kulturu Zemského národního výboru v Čechách,

1945-1948

významně činný v Syndikátu českých spisovatelů, v kulturních a odbojářských organizacích. V poválečném období polemicky vystupoval proti marxistickému dogmatismu a socialistickému realismu, odmítal totalitní model socialismu a hájil demokratické principy, tvůrčí svobodu a individualitu.

1948

dostal se do konf1iktu s komunistickým režimem, jímž byl pak soustavně perzekvován.

1951

nucen opustit universitu,

1952-1953

(září-duben) vězněn,

1953-1961

vědecký pracovník Kabinetu pro moderní filologii ČSAV,

1961-1968

vědecký pracovník Komise pro soupis rukopisů při ČSAV,

1968-1969

znovu se angažoval ve vědeckém, kulturním a veřejném životě, podílel se na demokratizačním úsilí a obnovil přednášky na universitě (na jaře 1970 penzionován),

70. léta

stal se terčem štvavých kampaní režimní propagandy.

1977

podepsal Chartu 77, spolupracoval s disentem a publikoval v samizdatových edicích i v exilovém nakladatelství 68 Publishers.

Ve své literárně historické práci se zabýval romantickou a barokní poezií (Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850, 1935; Esej o básnickém baroku, 1937), českým i evropským středověkým písemnictvím (Staročeská milostná lyrika, 1948; Staročeský Mastičkář, 1955; Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958), klasickou českou literaturou (Knížka o Babičce, 1963) a vztahy mezi románským a českým písemnictvím (Claudel et la Boheme, 1969).

Mezinárodní ohlas měl jeho objev (a následná edice) rukopisu dvou Calderonových her v zámecké knihovně v Mladé Vožici (1963).

Zvláštní pozornost věnoval vlivu Bergsonovy filosofie na uměleckou literaturu (Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu, 1927) a posléze zejména problematice existencialismu, jehož českou obdobu spatřoval v tvorbě J. Ortena a jeho okruhu (První sešit o existencialismu, 1948; Druhý sešit o existencialismu, 1992).

Jako literární kritik zároveň soustavně sledoval soudobou českou literaturu (zásadní příspěvky v Kritickém měsíčníku, v Lidových novinách, později v Plameni, Hostu do domu a nakonec v samizdatových souborech; monografie Karel Čapek, 1936; esej Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu, 1954); své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968).

Část svých kritických studií a esejů publikoval v knihách Boje a směry socialistické kultury (1946), Osobnost, tvorba a boj (1947), Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969); část obsažena v posmrtném výboru Tvorba a osobnost I-II (1992-93), popř. v souboru Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím (1996).

Vydal Dílo Jiřího Ortena (1947), uspořádal řadu výborů překladů (Deset francouzských novel, 1959; Starofrancouzské kroniky, 1962); překládal z francouzštiny (H. Bergson, A. Sainte-Beuve ), španělštiny (M. de Cervantes, J. Ortega y Gasset) a italštiny (F. De Sanctis: Dějiny italské literatury, 1959).

Zvláštní místo v jeho díle mají rozsáhlé memoáry, podávající osobité svědectví o osudech českého národa a zejména české kultury od 20. do 70. let 20. stol.: Paměti I. 1921-1938 (Toronto 1982, Brno 1994), Paměti II. 1938-45 -Křik Koruny české (Toronto 1977 - pod titulem Pláč Koruny české; Brno 1992) a Paměti III. 1945-1972 (Toronto 1983, Brno 1992).


související texty:

KSČ

události roku 1968

normalizace

Charta 77

disent

 

použitá literatura: 12

   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.