Příčina smrti ministra zahraničí Jana Masaryka byla vládě premiéra Klementa Gottwalda jasná okamžitě. Desátého března 1948 ráno byl nalezen mrtvý pod oknem svého bytu v Černínském paláci

a již 11. března vyšla v Rudém právu pod titulkem "Jan Masaryk mrtev" následující zpráva:

"K tragickému skonu ministra zahraničních věcí dr. Jana Masaryka předsednictvo vlády oznamuje: Dne 10. března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život naplněný prací pro vlast a národ ministr zahraničních věcí dr. hc. Jan Masaryk. V důsledku své nemoci, spojené s nespavostí, rozhodl se, pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy, k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce. Den před svým tragickým skonem a též ve večerních hodinách ministr J. Masaryk nejevil známky duševní sklíčenosti, nýbrž naopak byl pln duševní aktivity a obvyklého svého optimismu. Podrobné šetření se provádí."

A ministr vnitra Václav Nosek v projevu na plenární schůzi sněmovny ke skonu Jana Masaryka prohlásil:

"Na základě prvních výsledků zahájeného šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt… V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krize" - dle nedopalků cigaret v důsledku nespavosti. "Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení, dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů."

Mezi věcmi, jimiž se v noci zabýval, byly údajně i telegramy od bývalých přátel z Anglie a z Ameriky s výtkami k jeho postojům ve dnech vládní krize. Což vše vedlo k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu přešel z ložnice do sousední koupelny, kde vyskočil z okna, a asi za půl hodiny byl nalezen mrtvý. Další šetření a soudní pitva se prý prováděly.

Jan Masaryk s otcem

Masarykův pohřeb

V tentýž den, 11. března, se vláda na mimořádné schůzi usnesla, že státní pohřeb bude na návrh Klementa Gottwalda vypraven z Pantheonu Národního muzea se všemi vojenskými poctami již v sobotu 13. března - tedy za dva dny! Bez komentáře.

S Janem Masarykem, který stále zosobňoval naděje na kontinuitu vnitropolitického vývoje v duchu první republiky, se neloučili pouze tehdejší představitelé moci. Václavské náměstí, Národní třída, most Legií až po Černínský palác, odkud bylo ministrovo tělo odvezeno na lánský hřbitov, lemovaly zástupy truchlících občanů.

Na pomoc generální prokuratuře

Teprve po dvaceti letech, na jaře 1968, mohla být kauza smrti Jana Masaryka znovu otevřena. Do pátrání se vložili i novináři; například v Československé televizi publicista Vlastimil Vávra. Svým cyklem "Na pomoc generální prokuratuře" sebevraždu zpochybnil (stav ložnice Jana Masaryka svědčil o zápase, za jeho nehty byly nalezeny zbytky omítky, ani další znečištění těla nesvědčilo o dobrovolném skoku z okna…). Reakce moci však byla po srpnové okupaci 1968 na jakékoli zpochybnění původní verze Masarykova odchodu ze života přímo hysterická.

Když 6. listopadu 1969 uděloval Svaz československých filmových a televizních umělců FITES prestižní ceny Trilobit za rok 1968, ocenil rovněž tvorbu Vlastimila Vávry, tedy především cyklus Na pomoc generální prokuratuře. Vedení Čs. televize v čele s Janem Zelenkou se od ceny bezprostředně distancovalo, neboť "seriál sehrál v loňském roce výrazně negativní úlohu při dezorientaci naší veřejnosti." A jedním z prvních pořadů, které uváděly na "správnou míru" údajné dezinformace médií na jaře 1968, byl cyklus Miroslava Hladkého a Vladimíra Soleckého "Causa Jan Masaryk" s podtitulkem "fakta o zrodu jedné z nejvýznamnějších protikomunistických kampaní minulého roku" (vysíláno postupně od 19. listopadu 1969 do začátku roku 1970).

Umlčení hledačů pravdy

O umlčení pochybností ministrovy smrti jako sebevraždy se zajímaly nejvyšší orgány. Devátým prosincem je datovaný dopis generálního prokurátora dr. Jána Feješe Gustávu Husákovi - kromě popisu vyšetřování a informace o odložení věci kritizuje prokurátor negativní působení informačních prostředků na jaře 1968 a sděluje, že o "výsledkoch vyšetrovania bude verejnosť podrobnejšie informovaná prostredníctvom publicistického programu v Československej televízii" - tedy zmíněným cyklem "Causa Jan Masaryk".

Rovněž komunisté v ústředním výboru Národní fronty ČSR považovali cenu Trilobit pro Vlastimila Vávru za provokaci, za vážný konfliktní stav ve vztahu ÚV Národní fronty ČSR a vedení FITES.

O zániku svazu rozhodlo zasedání předsednictva ÚV NF ČSR 7. ledna 1970 a jedním z důvodů bylo ocenění pořadu "Na pomoc generální prokuratuře, který se "v polednovém období 1968 nemalou měrou zasloužil o povzbuzování kontrarevolučních nálad."

Sebevražda?

Od devadesátých let již bylo nejen v exilu publikováno mnoho vzpomínek, statí o životě Jana Masaryka s rozpornými názory na konec jeho života. Poslední osobní ministrův tajemník dr. Antonín Sum označil konec Masarykova života za sebevraždu - jako varování národu před nastupující totalitou.

Nejpodrobněji, objektivně a bez adorace se životem Jana Masaryka zabývá na základě množství archivních dokladů publikace Pavla Kosatíka a Michala Koláře "Jan Masaryk - Pravdivý příběh" - od narození až po poslední den jeho života. Smrt neřeší - autoři neměli k dispozici jednoznačně přesvědčivý doklad.

Stalinův pohůnek

Známý je tradovaný Masarykův výrok po návratu z Moskvy v červenci 1947, kde na nátlak Stalina bylo rozhodnuto o odmítnutí účasti naší země v Marshallově plánu: "Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek."

Přesto Jan Masaryk nepodal demisi tenkrát, ani v únoru 1948 spolu s dvanácti ministry demokratických stran a zůstal ministrem zahraničí i ve vládě Klementa Gottwalda. Slíbil otci, že bude stát po Benešově boku, jeho heslem bylo "jdu s lidem"; a po Mnichovské dohodě 1938, kdy západní velmoci nechaly naši zem na pospas nacistickému Německu, a po hrůzách nacistické okupace neviděl jinou možnost ochrany vlasti než na východě. A stále se nevzdával naděje, že ve spojenectví s tehdejším Sovětským svazem nebudeme pouhými vazaly.

Kritika Gottwaldovy vlády

Oproti veřejně deklamované loajalitě Gottwaldově vládě a spojenectví se Sovětským svazem se však v soukromých rozhovorech vyjadřoval k současné situaci stále kritičtěji. Například 4. března 1948 prohlásil v proslovu k důstojníkům československé armády: "Německo je a bude naším odvěkým nepřítelem… naší záchranou je spojení se Sovětským svazem a naše místo je po jeho boku."

Po první schůzi Gottwaldovy vlády pátého března řekl novinářům "S touhle vládou si rád zavládnu," ale soukromě sdělil tajemníkovi Špačkovi: "Pánové, to je vláda, to je strašný."

Stále častěji hovořil s přáteli a spolupracovníky o sebevraždě nebo o odchodu do exilu. Dlouholetému spolupracovníkovi, generálnímu sekretáři ministerstva zahraničí Heidrichovi se svěřil, že předstoupit jako člen vlády 11. března před parlament by znamenalo pošlapat otcovu památku. V den, kdy se vláda představila parlamentu, již nebyl mezi živými.

Lze tedy na základě podrobně vylíčených faktů, podepřených doklady v citované publikaci (z níž jsou strohé úryvky v předešlých dvou odstavcích převzaty), jednoznačně a nezpochybnitelně vyloučit sebevraždu?

Jan Masaryk

Emigrace?

Ale - důvěrná přítelkyně Jana Masaryka, americká žurnalistka Marcia Davenportová ve své knížce "Jan Masaryk - poslední portrét" líčí své styky s Janem Masarykem, důvěrné rozhovory, plánovanou svatbu a domluvu, že odletí sama z Československa na Západ a Jan Masaryk ji bude o den později, desátého března, následovat.

Ministr byl samozřejmě odposloucháván. Tak nezůstaly tajemstvím jeho názory v soukromí, stále více kontroverzní k oficiálním, ani možnost exilu. A mohl režim a agenti NKVD - již při pouhé vzpomínce na účinek Masarykových rozhlasových projevů domů v BBC za války - připustit jeho emigraci?

před Černínským palácem

Vražda?

Třetí vyšetřování Masarykovy smrti z devadesátých let Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se přiklonilo k vraždě. A čtvrté vyšetřování týmž úřadem 2001 - 2003 označilo na základě expertiz, svědectví a dalších nálezů konec ministrova života za násilný čin, jehož stopy vedou k NKVD. Verzi potvrdila v pořadu České televize "Československo ve zvláštních službách" v roce 2001 Jelizaveta Paršina, agentka NKVD, vyslaná po válce do Československa. Bylo to ovšem svědectví po padesáti třech letech. O dva roky později zemřela.

V závěru roku 2006 vyšly v našem tisku o tragedii svědectví syna Paršinové, historika Leonida Paršina, jemuž se matka svěřila a jmenovitě označila vrahy, agenty sovětské tajné služby NKVD Bělkina a jeho spolupracovníka Bondarenka. Tedy další zprostředkované svědectví po padesáti devíti letech (viz rozhovor s Leonidem Paršinem, Reflex č. 51 - 52/06). Doklad o posledních chvílích života Jana Masaryka, který by doložil násilnou smrt, byl uložen v archivu KGB, který podléhá státnímu tajemství.

Rozhovor s Leonidem Paršinem v Reflexu končí odpovědí na otázku, jak dalece by byly zpřístupněné materiály KGB důvěryhodné: "Došel jsem k závěru, že dokumentům z KGB nelze důvěřovat. Mohou vám nabídnout falsifikáty i nepravé materiály a většinu zajímavých papírů stejně ze složky odeberou. Pokud se tedy někteří historici k materiálům o Masarykově smrti v budoucnu dostanou, radil bych jim, aby jim příliš nevěřili."

S jistotou lze říci, že konec života adorovaného ministra Jana Masaryka způsobil v roce 1948 zvrat vývoje jeho země od demokratické tradice první republiky, při němž komunisty již od konce války ovlivňovali sovětští poradci.

Byla to smrt jako precedens

Precedens tisíců dalších tragedií v totalitním režimu.

související texty:

Jan Masaryk

busta Jana Masaryka

parte Jana Masaryka

Únor 1948

NKVD

čs. vláda (2.7.1946 - 25.2.1948)

čs. vláda (25.2.1948 - 15.6.1948)

autor textu: Jarmila Cysařová

použitá literatura: 83,84, Rudé právo 11.3.1948, Reflex č.51-52/2006

fotografie na stránce: ČTK