www.TOTALITA.cz

vzpomínky tehdejšího poslance Josefa Lesáka na průběh Února 1948
6. díl: o pochodech na Hrad

DR: V únorových dnech se uskutečnily dva pochody studentů na Hrad. Řekněte nám, prosím, něco o průběhu toho prvního, který se konal 23. února.

23. února zasedal ve Sladkovského síni Obecního domu nově se tvořící Akční výbor Národní fronty, složený z vedení KSČ a ze zrádců všech demokratických politických stran. A nad nimi v atelieru zasedala naše mládež z Klubu akademiků národních socialistů. Zde jsme se dohodli, že nebudeme dělat demonstraci na Náměstí Republiky, ale že půjdeme noční Prahou na Hrad vzdát hold prezidentovi Edvardu Benešovi s podpořit jej v jeho zápase za demokracii v ČSR.


Když jsme vstoupili na Hradčanské náměstí a podívali se přes zídku nad Malou Stranou na Prahu, viděli jsme, že ještě u Národního divadla pořád procházely pěti až šestistupy studentů. Úřední zpráva sice mluvila o 10 až 12 tisících účastníků, ale muselo jich být 15, možná až 20 tisíc.



TV: Teď mluvíte o mládeži. Nemluvíte o Pražanech, kteří se eventuelně přidali.

To se nedá odhadnout. Přidávali se. My jsme cestou křičeli hesla "Pojďte s námi, jdeme na Hrad", "Ať žije republika Beneše a Masaryka", "Byli jsme a budem, za Benešem půjdem".


A mladí lidé se přidávali. Kancléř Smutný mi potom v předpokoji prezidentovy pracovny říkal, jak prezident znervózněl, když slyšel nějaké volání a skandování. Nechal si otevřít okno, postavil se k němu a když slyšel, co skandujeme, řekl: "To je v pořádku, ti jdou s námi". On čekal, že se něco stane, že demokratická veřejnost vystoupí.



DR: Jaký byl další průběh událostí?

Na Hradčanské náměstí proti nám z areálu Hradu vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB, který nám zatarasil cestu. Po ostrém verbálním střetu s velitelem jsem se domáhal, jako poslanec parlamentu, vstupu k prezidentovi. Nakonec mi to bylo umožněno, stanovil jsem pětičlennou delegaci a byli jsme puštěni k prezidentovi.


S prezidentem jsme mluvili asi 20 minut. Bylo na něm vidět, jak je již nemocný. Popelavý, nezdravé oči, jednu ruku za klopou saka - od pohledu bylo vidět, že mu není dobře. A já jsem v duchu nadával vedení demokratických stran, že nechaly vše jenom na něm. Členka naší delegace při pohledu na prezidenta celou dobu audience proplakala.


Na Hradě jsem prezidentovi poděkoval za jeho práci pro tuto republiku, od doby před první světovou válkou až po dnešek. Ujistil jsem ho, že nám jde o zachování demokracie, svobody a nezávislosti Československa, ne o to, jestli vyhrají komunisté nebo národní socialisté. Nic víc, nic míň.



TV: Komunisté měli v rukou ministerstvo vnitra - tedy bezpečnostní složky...

Já jsem tehdy řekl prezidentovi, že nám stačí naznačit. V případě, že si bude myslet, že bude ohrožena demokracie, bezpečnost nebo nezávislost republiky, stačí pokyn a my je půjdeme bránit. Třeba holýma rukama.


Na konci audience mi prezident řekl: "Buďte klidní a vyřiďte všem, že mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových a mých. Se všemi stranami se dohodneme". To byl konec audience.


Vyšli jsme do předsíně. Přistoupil ke mně kancléř Smutný a řekl mi:"Pane poslanče, doporučuji vám, abyste netrval na zápisu vaší audience do hradního protokolu. Musel bych tam uvést plná jména vás všech, musel bych tam ocitovat vaše oslovení prezidenta a jeho odpověď. Vy jste chráněn poslaneckou imunitou, ale pro vaše přátele by to mohlo mít nedozírné následky". Samozřejmě jsem souhlasil.


Dodnes přemýšlím, co Smutný v té době věděl? Co nevěděl prezident? Smutný ani v exilu nebyl přijat kladně. Bylo mu vytýkáno, že věděl o tom, že vedoucí jeho kanceláře podávala zprávy sovětské NKVD a nic proti tomu neudělal.



TV: Ještě ke členům pětičlenné delegace. Setkal jste se s nimi někdy později?

S ostatními jsem se už nesešel. Někteří z nich emigrovali.



DR: Vrátím se na Náměstí Republiky. Zde Vás prý měl na mušce ostřelovač.

Po skončení přijetí u prezidenta jsem vyzval čekající mládež, aby se odebrala na Náměstí Republiky. Tam jsem je informoval stručně o průběhu přijetí u Edvarda Beneše. Když mne později, při mém zatčení, přijímal ve věznici StB na Pankráci známý StBák V. Pešek řekl mi: "Slavte své narozeniny nejen 21.10., ale i 23. února. Když jsem Vás slyšel na tom balkóně Vašeho ÚV ČSNS, běžel jsem v protějších kasárnách dolů pro pušku s tlumičem. Byl bych Vás sestřelil od toho mikrofonu jako zajíce. Skončil jste však příliš brzy."



DR: O dva dny později, 25. února proběhl druhý průvod...

Demonstraci 23. února jsem vedl a tu druhou jsem pomáhal zorganizovat. Cílem bylo něčeho dosáhnout nebo vyprovokovat demokratické politické strany, aby začaly něco dělat ony. Měl to být především příklad pro vedení všech demokratických stran.


V ulici Na Újezdě postavila StB zátaras. Napříč ulice byly postaveny dva popelářské vozy, aby byla demonstrantům znemožněna další cesta. Zde se studenti rozdělili. Část se po jednom protáhla podél zdi a přes Jánský vršek prošli do Nerudovy ulice, kde jim silný oddíl pohotovostního pluku zatarasil další cestu. Tam byl výstřelem ze samopalu zasažen do kotníku pravé nohy studující lesního hospodářství Josef Řehounek. Byl zmrzačen a do smrti chodil o holi.


Druhá část studentů stoupala přes strahovské zahrady na Petříně na Pohořelec a odtud podél Černínského paláce postupovali seřazeni studenti směrem k Hradu. Na Loretánském náměstí proti nim vyrazil silný oddíl pohotovostního pluku SNB se samopaly a veliký oddíl civilistů s páskami "LM" na rukávech - Lidových milicí s puškami v rukou. Rozháněli studenty, chlapce i děvčata a pažbami svých zbraní je bili hlava nehlava - až do krve.


Několik autobusů odváželo z Nerudovy ulice i od Černínského paláce pozatýkané studenty. Na obou místech bylo zatčeno 118. studentů, kteří byli odvezeni na policejního vězení v Bartolomějské ulici. Přes 90 jich pak bylo uvězněno.


Když jsem se chtěl na protest vzdát svého poslaneckého mandátu, bylo to členem vedení ČSNS Josefem Nechvátalem odmítnuto s tím, že musím mandát podržet a intervenovat na vnitru za propuštění pozatýkaných studentů.


V archívech jsem objevil svědectví, dle kterého Jan Masaryk okamžitě telefonicky žádal Klementa Gottwalda, aby přikázal Noskovi okamžitě zastavit to brutální týrání studentů.


Delegace se dostala na Hrad. Prezident ji však již nepřijal, pouze kancléř Smutný jim oznámil, že nová vláda již byla podepsána a krize skončila.



TV: Měl vůbec prezident Beneš možnost demisi nepodepsat?

Když 25. února sdělili prezidentovi Gottwald, Nosek a Zápotocký, že v případě když nepodepíše, převezmou moc ve státě silou a využili nabídnutou možnost. Beneš věděl, že to znamená občanskou válku. Na jedné straně komunisté, kteří disponují ozbrojenými složkami a na straně druhé - holé ruce. Výsledek? Budou zde potoky krve, stohy mrtvých a nic to nevyřeší. Proto podepsal. V tomto byl problém. Nebyla to jednoduchá situace. My mladí jsme byli ochotni bojovat. Běžte ale s holýma rukama proti samopalům.



DR: Byl, dle Vašeho názoru, scénář převzetí moci připraven dříve nebo komunisté jen využili příležitosti?

Obojí. Oni se připravovali na převzetí moci již dávno předtím. Vždyť naše republika byla poslední ze socialistického tábora, kde ještě nebyli v té době u moci. A jejich výhra ve volbách 1948 nebyla vůbec jistá. Veřejné mínění se v té době od komunistů odvracelo a oni si toho byli vědomi. Proto do toho v únoru šli se vší silou. A Beneš si byl vědom možného použití zbraní. Vždyť měli v rukou armádu, národní bezpečnost i státní bezpečnost, Lidové milice a ve všech politických stranách své lidi.


V té době nebylo v ČSR síly, která by jim v tom dokázala zabránit a Edvard Beneš navíc věděl, že i kdyby se národ začal úspěšně bránit, nikdo by mu nepřišel z ciziny pomoci.



s panem Josefem Lesákem rozmlouvali 3. listopadu 2005 v jeho kladenském bytě Tomáš Vlček a Daniel Růžička.


díl rozhovoru:

01, 02, 03, 04, 05, 06, 07, 08, 09, 10

protokol StB sepsaný s Josefem Řehounkem


Únor 1948


vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Tomáš Vlček, Daniel Růžička



odkazy ] autoři ] věcný rejstřík ] zdroje ] jmenný rejstřík ]
   Facebook         Twitter nahoru         home   
Copyright © 1999 - 2018 Tomáš Vlček   All rights reserved.   Všechna práva vyhrazena.