Pocházím z rodiny ruských protikomunistických emigrantů, které se zázrakem podařilo přežít likvidaci zbytků ruské emigrace v roce 1945. Tím byl dán můj skeptický postoj k Pražskému jaru.

Vývoj situace mne nepřekvapil, přesto mi bylo smutno z toho, že je zdejší obyvatelstvo tak nepoučitelné. Před válkou tady existovalo dost článků, knih, výstav a dalších materiálů, které ilustrovaly pravou tvář bolševické totality v Rusku. Nejde jen o známé eseje bratří Čapků, fotografické výstavy o hladomorech v Povolží a na Ukrajině, knihy Ivana Soloněviče "Rusko v koncentračním táboře a mnoho dalších.

Ruští emigranti, kteří tu našli novou vlast byli této zemi hluboce vděční a tak opakovaně vysvětlovali, k čemu povede vítězství komunistů a jejich vláda v této zemi. Všechno bylo zbytečné. Nepomohlo ani barvité vyprávění volyňských Čechů, kteří se sem vrátili se Svobodovou armádou.

Ruští emigranti byli podle připravených seznamů předáni k likvidaci KGB a SMERŠ, příliš řeční volyňáci zmizeli rovněž. A tak se u nás bolševici stali vítězi voleb roku 1946. Vše, co následovalo, bylo už jen zákonitým následkem.

Nesmyslné naděje

Rok 1968 začal slibně. Mladí radikální bolševici chtěli odstavit konzervativní stalinisty a ujmout se moci. Polidštění bolševizmu je samozřejmě nesmysl. Toto hnutí je postaveno na totalitním principu a po jeho odstranění nebo jen zmírnění totality se musí nevyhnutelně zhroutit.

Proto také události pražského jara vyvolávaly určitou naději. Co kdyby se Brežněv natolik bál ztráty prestiže mezi salonními bolševiky v demokratických zemích a otálel se zásahem tak dlouho, že by se bolševický režim v ČSR začal rozpadat pod přílivem svobody, demokracie a dostatku objektivních informací? Co kdyby se Češi, poprvé v historii rozhodli nově nabytou a opojnou svobodu hájit se zbraní v ruce? Co kdyby se nás západní demokracie zastaly? S odstupem let je zřejmé, že šlo o nesmyslné naděje. Jenže naděje umírá poslední.

Navíc tehdy nebylo všeobecně známo, že bolševici potřebují dostat na naše území sovětské základny, aby zaplnili mezeru v řadě raket s atomovými hlavicemi. Novotný se tomu urputně bránil a předání atomových zbraní ČSLA by zase narušovalo mezinárodní dohody o nešíření atomových zbraní. Ze vzpomínek bývalých sovětských diplomatů vyplývá, že Brežněv jen čekal na důkazy o připravovaných změnách v ČSR, které by mu daly záminku k vojenskému vstupu. Podle některých materiálů se KGB dokonce podílela na přípravě Pražského jara, organizovala výlepy letáků, požadujících vystoupení z Varšavské smlouvy atd. A tak bylo o všem rozhodnuto již dávno před jarem roku 1968.

Záhadně přerušené spojení

Pracoval jsem tehdy na Správě dálkových kabelů v Praze. To byla organizace zajišťující meziměstské a mezinárodní spojení prostřednictvím kabelů, provoz modulačních vedení z rozhlasových a televizních studií na vysilače a mimo jiné i provoz ZTS - zvláštní telefonní sítě pro vládu a ÚV KSČ, jejich spojení s Kremlem atd.

Naše objekty byly perfektně zmapovány sovětskými vojenskými spojaři již při červnovém vojenském cvičení Varšavské smlouvy. Proto hned 21. 8. 1968 ráno byly všechny objekty velice rychle obsazeny.

Přes Prahu tehdy probíhala páteřní koaxiální magistrála mezi Moskvou, Varšavou, Prahou a Berlínem. Ta umožňovala přenášet 1920 telefonních kanálů po jedné trubce a televizní stvol plus další telefonní kanály po další trubce. Samozřejmě, že se toto spojení nějak "záhadně přerušilo" hned po obsazení objektů. Protože po celé délce magistrály byla každých 6 km osazena podzemní cisterna s elektronkovými zesilovači, nepředstavovalo přerušení toho hlavního spoje Varšavské smlouvy žádný technický problém.

Na žižkovské zesilovací stanici, odkud byl provoz celé magistrály řízen se okamžitě objevil "kontráš" lejtěnant Agapov. Prcek s vyholenou lebkou, v modrých rajtkách a obrovskou pistolí na opasku. Řval a prskal, že pokud nebude koaxiální magistrála okamžitě zprovozněna, všechny postřílí. Mával při tom pistolí a pobíhal po objektu. Vysvětlil jsem mu, že na poruchu vyjela údržbová četa, ale že ji nejspíš jeho spolubojovníci někde zadrželi. Takže nevíme co s nimi je. Aby to laskavě zjistil u svých soudruhů. Agapov samozřejmě nezjistil nic a naše četa zatím vyčkávala v hospodě Na valkovně vývoje událostí. Agapov se zamyslel, což se navenek projevovalo masírováním vyholené lebky pod nadzvednutou brigadýrkou. A vymyslel: "Přistavím tank! Ten nikdo nezastaví! A ty v něm pojdeš spravit magistrálu a najít četu! Ty mluvíš rusky!" a šťouchal do mě pistolí.

Místo tanku za půl hodiny přijel obrněný transportér. Zalezl jsem dovnitř a vyjeli jsme. Agapov naštěstí zůstal v Praze a tak jsem se s vojáčky v transportéru dal opatrně do řeči. Pochopil jsem, že jim není dvakrát dobře a že se bojí mluvit. Tak jsme kroužili kolem Prahy pod záminkou, že jsou všude sundané nebo otočené ukazatele. Potkali jsme několik stojících kolon, jejichž velitelé obraceli mapy a snažili se zjistit, kde jsou a kde je Praha. Po několika hodinách jsme dojeli do Uhlířských Janovic, kde končil pražský úsek magistrály. Ze sezení na bedničce s granáty jsem už měl otlačený zadek. Napadlo mne, že by bylo dobré zavolat do Prahy a zjistit vývoj situace. Neprozřetelně jsem na náměstí vylezl z transportéru, slušně pozdravil houstnoucí dav a zeptal se, kde je pošta. V davu to temně zahučelo, ozvaly se výkřiky "Ty svině kolaborantská" a začaly létat dlažební kostky. Vojáček z transportéru viděl, že je zle a tak vypálil krátkou dávku z kulometu do nebe. Stihl jsem zmizet v transportéru.

Poštu jsem našel podle toho, kam se sbíhaly telefonní dráty. Transportér zůstal za rohem a já se vydal k poště pěšky. Před barákem stál na štaflích poštmistr a sundával ceduli: "Volali mi z náměstí, že jedou obsadit poštu. Tak to musím zamaskovat". Ukázal jsem poštmistrovi svou spojovou průkazku a vysvětlil situaci. Pochopil okamžitě a pozval mne do své kanceláře. "Mám tady na přepážce jednu bolševickou svini, tak odtud volat nemůžete". V Praze můj hovor uvítali s obrovskou úlevou. Lejtěnant Agapov už všechny postavil ke zdi, nechal je hlídat samopalníkem a prohlásil, že s transportérem ztratili spojení a že jsem určitě posádku zabil nebo unesl. Pokud se neobjevíme do půl hodiny, postřílí všechny. Musel jsem přivést jednoho vojáčka z posádky transportéru k telefonu, aby lejtěnanta uklidnil.

Do Prahy jsme se vrátili velice rychle a vojáčci se ani neptali, proč cesta do Janovic trvala pětkrát déle než cesta zpět. Myslím, že jsme si docela rozuměli bez zbytečných řečí. Mezi tím Agapov ulovil špiony. Na pražské zesilovací stanici totiž montovali východoněmečtí montéři z firmy RAFENA jakousi novou technologii a jejich smysl pro povinnost jim velel přijít do práce i za těchto okolností. Začali na Agapova mluvit německy a bylo zle. Okamžitě tasil. "Špióni! Chytil jsem špióny!" Nechtěl jsem mu sice kazit radost, ale zelených Němců mi bylo líto, a tak jsem mu vysvětlil oč jde.

Pak jsem šel vystřídat kolegu, který držel operativní službu. Jen jsem usedl, zazvonil telefon ZTS. "Poznáváš mně?" - "Ahoj Pavle, co potřebuješ?" - "Tiše, nejmenovat, jsem v ilegalitě! Hlavně se držte a těm ruským sviním ani vodu nepodejte!" Byl to sám velký šéf útvaru obrany a zvláštních úkolů, zasloužený velitel milicí, soudruh Pavel Netík. Neudržel jsem se: "A já se napít vody smím? A vůbec, neblokuj mi blbostma telefon!" Ironii nepochopil a dál kdesi konspiroval.

Jak Rusové dobývali zesilovací stanici

Další den jsem zase sloužil a zazvonil mi telefon z podzemní zesilovací stanice v protiatomovém provedení, kde byla záložní studia rozhlasu, spojovatelky Zvláštní telefonní sítě pro vládu a ÚV atd. "Dobývají nás tankisti a výsadkáři. Zavřeli jsme oboje protiatomové dveře. Nevíme ale, jak dlouho odolají. Nenecháme se tu přece zabít!" Tak jsem jim doporučil, ať na nic nečekají a utečou druhým východem na opačné straně kopce. A ať nechají v celém objektu rozsvíceno, aby to dobyvatele nesvádělo házet do tmy granáty. Rozhlasáci utekli stejným východem společně s našimi techniky. Další události už vím z vyprávění. Ukázalo se, že soudruh Hoffmann, ředitel Ústřední správy spojů a předtím, až do května 1968, ředitel Čs. rozhlasu tento objekt kdysi navštívil, ale naštěstí znal jen jeden vchod, používaný v dobách míru jako provozní. A protože sovětské velení běsnilo, že stále fungují rozhlasové a telefonní linky na západ a běží přes ně aktuální reportáže, usoudil, že se tak děje přes tento objekt a namaloval náčrtek, kde vchod hledat.

Zmíněný vstup do podzemí v té době byl z dvorku mezi žižkovskými pavlačovými činžáky. Železobetonové vstupní dveře byly skryty v nevelkém domečku, kde seděla závodní stráž. Ten den sloužila paní Levá, správná Žižkovačka. Koukala jak s velkým rachotem přijíždějí dva tanky, z nich seskakují výsadkáři, přelézají branku a vrata a plazí se po dvoře. Vylezla z kukaně, stoupla si nad ležící a vynadala jim, ať se tu neválí, že přes plot se neleze, stačí zazvonit a šla odemknout branku. Hoši rozpačitě vstali, oprášili kalhoty a jali se hledat vchod do podzemí. Paní Levá jim jej s potěšením ukázala. Jde o několikatunovou železobetonovou výseč, která zapadá do obrovského betonového monolitu a je konstruována pro zachycení tlakové vlny zvenčí. V zavřené poloze je zajištěna řetězy s napínáky na vnitřní straně. Na povel "Otkroj dver!" paní Levá poklidně reagovala: "Tak mi ukaž klíčovou dírku, ty chytrej!" Hoši usoudili, že k otevření bude nejlépe použít tank. Zajeli před vrátnici a začali otáčet kanon. Paní Levá ale už stačila zmobilizovat ostatní žižkovské kolegyně a ty se s rukama v bok daly do vojáčků: "Že se nestydíte, spratci! To se dělá? Střílet tady z tanku? Vždyť tady bydlej lidi! Máš ty vůbec mámu? Kdo tě vychovával?" Vojáčci kupodivu rozuměli, zastyděli se a usoudili, že to půjde i bez kanónu. Na závěsy dveří uvázali ocelová lana a zkusili dveře vytrhnout. Po zapřažení obou tanků za sebou vstup povolil. Další dveře už byly zavřené jen narychlo a řetězy nebyly napnuté, takže výsadkáři byli záhy uvnitř.

Jde o poměrně rozsáhlý podzemní objekt s vlastní elektrárnou, rozvodnou, obrovskou akumulátorovnou, zdroji vody, ubytovnou, několika rozhlasovými studii, zesilovací stanicí, telefonní ústřednou atd. Výsadkáři na to hleděli a nevěděli co s tím. Tak se rozhodli vypnout v rozvodně přívod proudu. Naštěstí se automaticky rozsvítilo nouzové osvětlení, takže se všechno obešlo bez střelby. Náhradní agregáty jsou velikosti motoru námořní lodě, mají kolem sebe patrové ochozy a nestartují automaticky. Nicméně všechna provozní zařízení běží dál z akumulátorů. Jenže po několika hodinách kapacita akumulátorů končí a tak k večeru hrozilo nebezpečí, že vládní telefonní síť zůstane mimo provoz.

Ztráta spojení mohla způsobit nepředvídatelné nepříjemnosti a tak bylo zapotřebí situaci řešit. Ven se všichni báli, anžto platil zákaz nočního vycházení. Naše vrchnost byla "v ilegalitě" a od obsazeného objektu se co chvíli ozývaly dávky ze samopalu a nad Vrchem sv. kříže byly vidět dráhy svítících střel. Kvůli mé ruštině to bylo zase na mně. Uvolil se jít ještě kolega Láďa Hostoš. A tak jsme se smíšenými pocity vyrazili do Jeseniovy ulice. Naštěstí nás nikdo nezastavil ani po nás nikdo nestřílel. Šli jsme prostředkem ulice, abychom byli zdálky vidět. Před vchodem nás zastavili samopalníci a mířili na nás. Za jejich záda se co chvíli ozvala dávka. V křoví nad objektem se nejspíš potloukaly kočky a na každé zašustění nervózní výsadkáři reagovali střelbou.

Chtěl jsem mluvit s velitelem, ale báli se ho zavolat. Nejspíš pro případ, že bychom byli agenti s právem zabíjet. Vzpomněl jsem si na otcovu širokou slovní zásobu nezveřejnitelných výrazů, získanou za občanské války. A tak jsem spustil. Zafungovalo to. Vojíni usoudili, že takhle nadávat může jen opravdu velký šéf a poručíka přivedli. Debata ale stejně k ničemu nevedla. Poručík vcelku rozumně vysvětlil, že on nás dovnitř pustit nesmí a v tuhle noční hodinu žádnou vrchnost nesežene. Ať přijdeme ráno. Chtěl jsem, ať aspoň uklidí tanky ze dvorku, protože tudy vedou v poměrně malé hloubce kabely. Se stoickým klidem mi vysvětlil, že co se mohlo poškodit, se už stejně poškodilo. Uznal jsem, že má pravdu.

Tento objekt jsem od Rudé armády přebíral zpět až po třech dnech. Záchody přeplněné, protože nikdo v ubytovnách neotevřel na kanalizaci protitlakové uzávěry. Na jedné z chodeb zával ze štěrku. Ukázalo se, že se dobyvatelé snažili najít spojení se sousedním krytem civilní ochrany Na Bezovce. Proklepávali stěny a dutě jim zazněla stěna, za níž byly šachty vedoucí na povrch, určené k čerpání vzduchu pro filtroventilaci. Pro omezení účinku tlakové vlny byly zasypány kamenivem a štěrkem. Po vybourání díry do železobetobové stěny se ně vyvalilo několik tun štěrku. Zůstaly pod ním štafle, průzkumníka se podařilo vyhrabat.

Sklad masek a protichemických balíčků byl rozházený a hlídal jej nějaký šikmoký vojín, který se stále usmíval ale rusky nemluvil. Spočítal jsem nepoškozené balíčky a když jsem odběhl pro lepicí pásku k zapečetění, přistihl jsem po návratu jak tento syn stepí trpělivě otevírá další a další protichemické balíčky v naději, že v některém konečně bude něco užitečného.

Ani experti z Moskvy nepomohli

Další den zase lejtěnant Agapov trval na tom, že když neumíme opravit spojení s Moskvou, Berlínem a Varšavou, tak nařizuje vypnout všechny zesilovací stanice. Tady bude tma! A mával nám před nosem pistolí. Tak jsme mu vyhověli. Ze všech panelů se vyšroubovaly nebo povolily kontrolní žárovičky a zařízení běželo dál. Leč nic nesvítilo a Agapov byl spokojen. Ovšem jen do doby, než dostal od vrchnosti kartáč, že imperialisti dál od nás dostávají reportáže, faxy a fotografie.

Tak se u nás objevili ukrajinští kolegové ze zesilovací stanice v Užgorodu. Přivezli je vojenským speciálem. Oblečení byli v pracovních pláštích, jak je sebrali na pracovišti. Spolu s nimi přivezli inženýra Staune, spojaře s pobaltským jménem z Ministerstva spojů SSSR. Znal jsem jej z mezinárodních konferencí, ještě z doby, kdy jsem pracoval ve výzkumném ústavu spojů. Zjevně se styděl za to, v jaké situaci jsme se tentokrát potkali. Ale mluvili jsme spolu zcela otevřeně a dohodli jsme se na tom, jak to odšvejkujeme dál. Došel jsem mu koupit ručník, mýdlo, kartáček a pastu, protože ho taky sebrali přímo v zaměstnání.

Lejtěnant Agapov viděl, že dovezení experti jen bezmocně krčí rameny a vysvětlují, že tohle zařízení neznají, nikdy s ním nepracovali a koaxiální magistrála je zase přerušená někde na trase, takže s tím nejde nic dělat. Tak to hlásil načalstvu a ještě týž den se dostavil plukovník Sviridov se svým pobočníkem. Údajně velitel spojařů z příslušné divize RA. Od Agapova věděl o mém původu a tak do mne začal velice přesvědčivě mluvit. Útočil na city a vlastenectví a sliboval hory doly a jakýkoli post v rezortu spojů, pokud jim pomohu se zorientovat v naší síti.

Vysvětlil jsem mu, že to je tak komplexní problém, že se nedá nasucho vyřešit. Reagoval okamžitě a poslal pobočníka pro vodku. Seděli jsme v mé kanceláři sami a už po druhé lahvi jsme dospěli ke vzájemnému porozumění. Já jsem mu vysvětlil, že můj otec byl kozácký důstojník, který bránil Rusko před bolševiky. A že on, plukovník Sviridov slouží špatné věci. A jestli chápe, že jde o okupaci. Že by mne měl jako slušný člověk a technik chápat. Řekl mi, že mne chápe a že já zase musím chápat jeho. Má ženu a děti. Dohodli jsme se na starém ruském přísloví: "Páni se perou ale z kmánů cucky létají". On mne prohlásí za technického ignoranta, který by chtěl pomoci ale neví jak. A já to na něj nikde nevykecám. (Takže se mu zpětně omlouvám. Snad už je to promlčené :)

Soudruzi neumějí pít

Asi po čtyřech dnech vrchnost vylezla z ilegality a nařídila všechna zařízení uvést do normálního provozu. Což se během zhruba dvou dnů podařilo. Jenže bylo zapotřebí nějak zamachlovat tu ilegalitu a vůbec. A tak se v rekordní době položil spojovací kabel z Prahy do Milovic a nastal den velké slávy a plácání po ramenech. Měl jsem tam působit coby tlumočník. Postával jsem u výtahu, anžto se čekalo na vrchnost. Z výtahu se vyvalil ožralý a lehce na klopě připoblitý soudruh Netík, pak připařený soudruh Hoffmann a za nimi veselý plukovník Sviridov. Hnal se ke mně s otevřenou náručí a halekal. Rád tě vidím! Tihle srabi vůbec neumějí chlastat a začal mne objímat. Soudruh Netík se odebral zvracet na WC ale soudruh Hoffmann se zlomil v pase a začal se mi lámanou ruštinou představovat. Vysvětlil jsem mu česky, že jsem jeho podřízený a že může zůstat v klidu.

Jaký je tvůj vztah ke vstupu, soudruhu?

Po pár měsících nastaly prověrky. V čele prověrkové komise seděl opět soudruh Pavel Netík. Začal oblikátní otázkou: "Řekni nám, soudruhu, jaký je tvůj vztah ke vstupu vojsk!". Zeptal jsem se ho, jestli si pamatuje ty telefonáty z ilegality, Rusákům ani vodu atd. Kupodivu se ani nezapýřil a prohlásil: "Tehdy jsme se mýlili všichni, soudruhu. Důležité ale je, jak to vidíš teď." Nerozvážně jsem konstatoval, že to vidím tak nějak pořád stejně a bylo vymalováno. Ředitel soudruh Váchal si přisadil - "Jo a sbíral podpisy pod 2000 slov!" Dál nebylo co řešit.

Hledám si nové zaměstnání

Nastal problém s hledáním místa. Našel jsem si zajímavou práci blízko bydliště. Šlo o konstrukci a výrobu leteckých trenažérů. Absolvoval jsem vstupní pohovor s šéfem konstrukce a dohodli jsme se o termínu nástupu. Za týden mi ale volal, abych jej navštívil. "Vyžádal jsem si vaše kádrové materiály. Víte vy vůbec co tam máte napsáno? Nesmím vám to sice říkat ale…." Pochopil jsem, že je zle. Ale bylo ještě hůř. Druhý den mne navštívil jakýsi soudruh a legitimoval se mi jako příslušník StB. Vysvětlil mi, že mám jedinou šanci a to podepsat spolupráci. Zeptal jsem se, co se stane, když nepodepíšu. "No, to je vcelku jednoduché. Neseženete práci ani u lopaty. Máte dvě malé děti a jste s nimi sám, že? Takže vám ty děti odeberou, coby nepracujícímu příživníkovi. A takhle malým dětem se klidně může něco stát. Nějaká nemoc, nebo auto… Já bych vám to neradil."

Potřeboval jsem získat čas a tak jsem se ptal, proč potřebují právě mně. Vysvětlil mi, že pilotní trenažéry jsou součástí obranného průmyslu a že západní rozvědky o to mají zájem, takže… Osvítil mne nápad a tak jsem udělal dychtivý obličej a zajásal jsem: "Chytat špiony? To já moc rád! A budu se učit šifrovat? A dostanu taky pistoli?" Asi jsem byl dost přesvědčivý a tak se soudruh zatvářil zhnuseně. "No, my se vám ještě ozvem." Pochopil jsem, že se mi jen podařilo získat oddychový čas. Vzpomněl jsem na zásadu mého táty. "Obrana je nanic. Musíš aktivně útočit, jinak nemáš šanci vyhrát."

Zjistil jsem, že tajemník OV KSČ na Praze 3 studoval v Moskvě a prohlašuje o sobě, že je rusofil. Přes kolegyni jsem dostal kontakt na jeho sekretářku a objednal jsem se na audienci. Přijal mne velice kulatý a dobromyslně vyhlížející soudruh: "Co ode mne chceš, soudruhu? Ty přece nejsi straník, že?" Vysvětlil jsem mu, že mám problémy. A to kvůli své národnosti. Až do roku 1968 jsem byl opakovaně odměňován za dobrou práci, měl jsem docela slušný služební postup a po vstupu vojsk se všechno obrátilo. Popsal jsem i "ilegalitu" mých nadřízených v kritických dnech a to, že se možná bojí, abych někde nemluvil.

Byla to poněkud rána pod pás. Nicméně síly byly značně nevyrovnané a své děti jsem chtěl bránit za každou cenu. Zabralo to. Soudruh tajemník se rozzuřil a prohlásil, že s těmi oportunisty zamete. Poprosil jsem ho, ať s nikým nezametá, že úplně stačí, když mne nechají pracovat podle mé kvalifikace. Od své kolegyně a její přítelkyně sekretářky jsem se dozvěděl, že moji dobrodinci byli na koberečku a tam tajemníkovi vysvětlili, že jsem potomek bělogvardějce, sbíral jsem podpisy pod 2000 slov, půjčoval knihy Solženicyna a další protistátní literaturu atd. Viděl jsem, že je zle a začal jsem hledat jakoukoli práci.

Požárním technikem

Kamarádi mi doporučili inženýra Beneše, ředitele Správy Radiokomunikací Praha. Už čtyři roky nemohou sehnat požárního technika, a pokud bych to aspoň na čas chtěl dělat, tak by to mohlo projít. Ing. Beneš byl starý pán, původně dělnický kádr ale evidentně slušný člověk. Za půl roku měl jít do penze a tak chtěl udělat ještě dobrý skutek. Popsal jsem mu svou bezvýchodnou situaci, dvě malé děti atd. Řekl doslova: "Máš to v těch papírech posrané jak od holubů. Ale líbíš se mi, a když budeš ochoten toho požárního technika dělat, tak já tě podržím. Ono se to tak za dva roky uklidní, vojsko odtáhne a ty se vrátíš ke své práci. A vůbec, pojď se podívat, jak mi kvetou kaktusy!"

Spletl se ten dobrý člověk ve svém časovém odhadu sice o jeden řád, nicméně jsem byl zachráněn. Aspoň na čas. Dokonce mi otrnulo natolik, že jsem začal distribuovat zakázanou literaturu do SSSR a sovětských posádek a pracovat pro celosvětovou protibolševickou organizaci. Samozřejmě mne soudruzi z StB zkoušeli ještě mockrát a byli už nepříjemně blízko. Naštěstí mne před velkým malérem zachránil Listopad 1989. Ale to už je zase jiný příběh.

Ocelová váza na Krašově

Vzpomínky na srpnové události roku 1968 byly živé i v radiokomunikacích. Na televizním vysilači Krašov mne zaujala velice zvláštní ocelová váza, postavená na podestě schodiště. Byla asi metr vysoká, vyrobená ze silnostěnné ocelové roury a zúžením uprostřed připomínala přesýpací hodiny. Přemýšlel jsem, jakou technikou byla vyrobena. Když jsme byli se směnařem sami, dal se do vyprávění.

V oněch srpnových dnech dostali sovětští vojáci rozkaz zabránit vysílání československého rozhlasu i televize. Technice moc nerozuměli, ale usoudili, že když zničí vysílací antény, bude úkol splněn. Stožár na Krašově je příhradová trojboká konstrukce ze silnostěnných trubek ukotvená v několika výškových úrovních ocelovými lany. Pyrotechnik proto přivázal ke každé ze tří nosných trubek plastickou trhavinu. Jenže na jedné z trubek nálož vybuchla o nějakou tu milisekundu dřív a odhodila nálože ze zbylých trubek pryč. Třistametrový stožár jen poskočil, ale zůstal stát. Později ten kus poškozené roury údržbáři vyřízli a nahradili novou částí. A z toho vyříznutého kusu se stal suvenýr.

Celou vysílací směnu vyhnali samopalníci ven z objektu a z kulometu a samopalů rozstříleli celou rozvodnu. Řidič tanku se bavil tím, že zaměstnance honil po pozemku vysílače před svým tankem. Naštěstí to všichni přežili. Nepřežil to nakonec jen ten anténní stožár. Explozí 25. 8. 1968 byla nejspíš poškozena kotevní lana a tak v noci na nový rok 1979, kdy došlo k prudkému teplotnímu skoku a vytvoření námrazy, se horní kotevní lano přetrhlo a při svém pádu utrhlo i kotvy v nižších patrech. Stožár se zlomil ve výšce asi 50 metrů a musel pak být nahrazen novým.

související texty:

události roku 1968

vzpomínky - úvodní strana

autor textu: Alexej Kelin